Proč je politická korektnost zhouba

Jenže neznalost znamená náklady.

Vždy.

Takže rovnou říkám, že se nehodlám přidávat k zástupům lidí vášnivě diskutujících o tom, které slovo je v pohodě a které už tedy skutečně není v pořádku. Celá tato oblast lehké hysterie nás časem přejde, kyvadlo vychýlené nyní na stranu superkorektnosti se zase přehoupne zpět a pak se usadí někde v oblasti alespoň rámcově racionálního pohledu na věc. Prostě diskutovat o tom, kolik černochů a Hispánců musí vystupovat ve filmu ze života Inuitů nebo řešit kvótu na počet žen v remake Mostu přes řeku Kwai, nás bude bavit jen nějakou dobu.

Extrémismus superkorektnosti v mezidobí zničí mnoho akademických a jiných profesních kariér, zničí určitě řadě lidí život, což je velmi smutné a velmi zbytečné, ale to se děje tak nebo onak v každé době. Určitě jsem dalek toho mávnout nad lidskými osudy rukou, nicméně stejně si dovolím říct, že to je pořád ještě ten menší problém.

Jako ekonoma mne na politické korektnosti zajímá jiná a podstatně důležitější věc. Jde o cenu informací. Cena každé informace je stanovena dvakrát – přesněji řečeno je stanovena ve dvou odlišných situacích. V první je výsledkem cena, kterou je formou peněz, úsilí nebo jakkoliv jinak potřebné vynaložit k tomu, aby bylo možné informaci zjistit. Druhá je pak cena určená buď tím, za kolik je možné danou informaci prodat nebo nakolik může informace přispět k efektivnějšímu rozhodovacímu procesu, tedy k nižším nákladům nebo vyšším výnosům souvisejícím s danými rozhodovacími procesy. Z toho ale plyne, že čím více relevantních informací je známo, tím efektivnější jsou výsledky rozhodovacích procesů.

Velmi jednoduše řečeno, jen z opačného pohledu: Pokud nějaké informace nemáme, rozhodovací procesy jsou s extrémně vysokou pravděpodobností významným způsobem méně efektivní. Jsou tedy vynaloženy vyšší náklady a je dosaženo nižších výnosů. Efektivita rozhodovacího procesu je tedy nižší.

Jak to souvisí s politickou korektností?

No velmi jednoduše. Jestliže nám politická korektnost brání zjišťovat určité skutečnosti, protože se jaksi „stydíme“ sbírat potřebná data, nelze počítat s tím, že bude možné přijmout správná rozhodnutí, zaměřit správně potřebné politiky a že bude možné efektivně řešit vznikající nebo prohlubující se problémy.

U nás na tento problém narážíme v řadě situací, které poměrně často souvisejí s otázkou národnostních menšin, například Romů nebo vietnamské komunity. A skutečně nejde jenom o kriminalitu či o drogové delikty. Neznáme ani množství informací například z oblasti školství – přitom by nám jejich znalost pomohla podstatně lépe nastavit programy směřující ke zjednání nápravy.

Nejsme v tom sami – ani zdaleka. Němci nyní s překvapením konstatují, že zatímco muslimské obyvatelstvo tvoří sotva pět procent, tak v některých oblastech země je na jednotkách intenzivní péče léčeno i padesát procent nemocných pocházejících z muslimského prostředí (jen pro pořádek zdůrazním, že muslimské prostředí není ani zdaleka jenom arabské).

Jako již v řadě dřívějších případů běží diskuse po složité hraně mezi nemožností rozlišovat obyvatele rasou nebo náboženstvím nebo nějakými podobnými markanty, které souvisejí se zaručenými svobodami, a mezi skutečností, že například právě menšinám se nedostává tak účinné pomoci, jaká by mohla být poskytována v případě znalosti informací.

Samozřejmě platí, že například data zločinnosti podle rasy by byl údaj velmi jednoduše zneužitelný v propagandě. Jenže to stejné lze říct i o fámách a „odhadech“, kterým stejně nelze zabránit. Zneužít by bylo možné i data o dlouhodobé nemocnosti a využívání lékařské péče podle ras. Ale kdyby je Němci historicky měli, mohli se při začátcích epidemie soustředit na problém s muslimskou komunitou, připravit vhodné programy a způsob působení na tuto část obyvatel.

Jejích rozhodování by bylo efektivnější, veřejné prostředky by byly nasměrovány správným směrem na prevenci a osvětu a celkově by se ušetřilo. Bylo nesporně nemožné se problému zcela vyhnout, ale bylo možné ho zmírnit a vyřešit za podstatně nižších nákladů, než jaké je potřebné vynaložit nyní.

Politická korektnost je prostě v určitém smyslu slova paralelou ke lži. Můžeme se tvářit, že u kriminálních statistik není podstatné, jaké národnosti nebo rasy byl pachatel. Ona je to dokonce z mnoha pohledů i pravda. Ale pokud máme problém a chceme ho řešit, těžko to půjde bez informací. Čili to podstatné je.

Politická korektnost prostě brání řešit některé problémy tím, že nám neumožňuje problém poznat a racionálně analyzovat na základě maximálního množství informací. Pokud ale nejsme ochotní zjišťovat informace o několika sortách problémů, protože takové zjišťování informací považujeme za nekorektní, neslušné, nepřijatelné, porušující lidská práva a v důsledku ohrožující ústavní pořádek, pak nejsme schopni získat dostatečnou informovanost ani u ostatních sort problémů.

Je to jako kámen hozený doprostřed velkého rybníka. Těsně kolem dopadu změní hladinu naprosto zásadně. Na většině míst se projeví nepodstatně drobným výkyvem hladiny. Ale i ten je změnou, třebas téměř neviditelnou. A každá změna má svoje další následky. K pochopení těchto následků bychom ale museli mít informace o té změně.

V tomto smyslu slova je politická korektnost mimořádná zhouba.