Čínská politika “dluhové pasti” vůči rozvojovým zemím

Po pozemní “Nové hedvábné stezce” přišel Si Ťin-pching brzy i s její námořní verzí – zřejmě proto, aby spojil čínské přístavy v Jihočínském moři s přístavy v Indickém oceánu, pokračoval do států Středního východu a nakonec se dostal do evropských přístavů. Zpočátku se tato iniciativa týkala pouze zemí podél trasy BRI. Nyní jsou však Si Ťin-pchingovy hlavní dopravní tepny rozšířeny po celém světě a sahají až k Džibuti – strategickému námořnímu bodu v Africe ležícímu západně od Arabského poloostrova – a Ekvádoru – který má třetí největší zásoby ropy v Jižní Americe. Ekonomické výhody některých dohod uzavřených mezi Čínou a chudými zeměmi “třetího světa” v Africe a Latinské Americe jsou však sporné. Zdá se, že skrytým cílem těchto smluv je uvrhnout již tak zbídačené země do permanentní ekonomické závislosti na Číně.

Dopravní koridory BRI mají zjevně prospět Číně, buď stimulací obchodu, nebo – pokud nebudou země schopné splácet své dluhy – přivlastněním si jakéhokoliv majetku, který si Čína zamane. Díky uzavření několika dvoustranných dohod bude Čína jako největší světový dovozce ropy schopna své zdroje ropy diverzifikovat. Čína s největší pravděpodobností také doufá, že si prostřednictvím Nové hedvábné stezky zajistí politické výhody. Země účastnící se projektu Nové hedvábné stezky s přátelským vztahem k USA a jejich spojencům by ze strachu ze ztráty velkých čínských investic do svých místních ekonomik mohly odmítnout případné bezpečnostní obavy Západu.

Existuje již spousta důkazů o tom, že země podílející se na Nové hedvábné stezce tlumí svou kritiku Číny v oblasti lidských práv. Mnoho islámských zemí například mlčí o čínském téměř genocidním zacházení s miliony muslimských Ujgurů v provincii Sin-ťiang. Některé muslimské státy dokonce vnitřní politiku Číny vůči Ujgurům pochválily. Pro Západem navrženou rezoluci odsuzující zacházení Číny s Ujgury nehlasoval v OSN ani jeden stát s muslimskou většinou.

Kritici čínského programu BRI (Nové hedvábné stezky) poukazují na to, že čínské smlouvy o půjčkách nejsou transparentní a že jsou mnohdy vyděračské a neberou ohled na místní zájmy. Například Srí Lanka poté, co nesplnila své dluhové závazky vůči Číně, postoupila Pekingu svůj přístav Hambantota. Venezuela dodává Číně ropu místo plateb ve své bezcenné měně. Ekvádor vyvážel 90 % své produkce ropy do Číny již na začátku Si Ťin-pchingovy vlády, a možná dokonce pod tržní cenou. Navíc se zdá, že Ekvádor není schopen zabránit plundrování mořského bohatství poblíž své svrchované námořní ekonomické zóny v okolí souostroví Galapág stovkami čínských rybářských lodí. “Prostě to tam všechno vyloví!” řekl námořní kapitán, který si nepřál být jmenován.

Kritici také obviňují Čínu, že smlouvy BRI uzavírá přednostně se zeměmi, které mají autoritářské režimy. Peking například investoval v Zimbabwe, Laosu a Venezuele. A v poslední době kritizuje Západ Čínu za to, že distribuuje do zemí přidružených k BRI svou technologii rozpoznávání obličeje – do zemí jako je Bolívie, Venezuela a Ekvádor.

Vzhledem k lhostejnosti Číny k lidským právům svých vlastních občanů nás jistě nepřekvapí, že se k lidským právům občanů hostitelských zemí chová Čína naprosto stejně. Například v Ekvádoru vyvolala čínská těžba nerostných surovin a minerálů protesty kmenů Chívarů a Waorani znepokojených dopadem této těžby na jejich životní prostředí. Některé z čínských infrastrukturních projektů jsou přínosné, ale nákladné – například výstavba železniční trati z keňského hlavního města Nairobi do přístavu Mombasa – jiné jsou naprosto zbytečné. Jedním z takových zbytečných a jen málo užitečných projektů je silnice postavená čínskými inženýry v Ugandě z hlavního města Kampaly na mezinárodní letiště v Entebbe. Očekává se, že tento projekt zlepší dopravu, ale pro Ugandu nebude mít žádné jiné výhody – kromě přesunu místních zdrojů do Číny.

Další vadou obrovských čínských půjček na financování infrastrukturních projektů je to, že hostitelské země jsou nuceny přijmout to, co předseda Komunistické strany Číny Si Ťin-pching nazývá “čínskými charakteristikami”. Když se Peking pustí do výstavby nějakého infrastrukturního projektu, tak do hostitelské země dopraví velké množství čínských pracovníků, zřídí pro ně vlastní ubytovací prostory, a po dokončení projektu se všichni vrátí zpět do Číny. Při realizaci těchto projektů dochází k najímání jen mála nebo žádných místních pracovníků a místní obyvatelé od čínských kvalifikovaných odborníků nezískají žádné dovednosti. Některé čínské týmy si přivezou dokonce i vlastní kuchaře a v hostitelské zemi se jen zřídka zapojují do společenských aktivit.

Je nabíledni, že cíle globálních čínských programů BRI jsou nejenom ekonomické, ale i strategické a politické. Zdá se, že projekty BRI neslouží Číně ani tak k získávání nových přátel, ale spíše k vytváření na Číně závislých zemí, jak v oblastech Západem zanedbávaných, tak i v západní sféře vlivu.

Není překvapivé, že konečným cílem čínské iniciativy “Nové hedvábné stezky” (BRI) je nahradit stávající politickou, vojenskou a ekonomickou dominanci liberálního demokratického Západu novým řádem, který bude naprosto pod kontrolou Komunistické strany Číny.

•  Lawrence A. Franklin, překlad původního textu: China’s ‘Debt-Trap’ Diplomacy with Third-World Nations, překlad: Libor Popovský, Helena Kolínská