Změní se Česká televize?

Srovnejte si, co se psalo, resp. smělo psát bez následků a povšimnutí (všelijakých kontrolorů korektnosti), před deseti lety a dnes. Nevěnovali jsme pozornost tomu, že se to mění, přičemž ze zvyku jsme věnovali pozornost zprávám a dávali jsme tomu energii.

Vznikl projekt „nekrm hydru“. Jde o nenásilný protest, o občanskou neposlušnost. Těžko říct, jak se to ujme, jsme u nás takoví ti rodilí pesimisté, líní a pohodlní, umíme snášet argumenty, proč něco nejde a spíš jen brblat a čekat, že ruku k dílu přiloží někdo jiný.

Když se rozhodneme, že tu ruku přiložíme, pak zíráme, že v našem okolí to nikoho netrápí, a ještě si naběhneme, když jim o tom povíme. Takže spíše zůstávám pesimistou v tom smyslu, že se ke kýženému číslu ani nedobereme. Optimistou jsem v tom, že se téma rychle dostalo na veřejnost a že se tím zabývá i druhá strana. Ta strana, která obsadila všechno a má jediný zájem udržet se u moci co nejdéle a bojí se, že by se neudržela, a tak si pomáhá různými nápady jako jsou korespondenční volby.

Strana tzv. elit a jejich obslužného personálu je sice čím dál víc hloupější a neschopnější, ale o to více arogantnější a agresivnější. Čím více se bojí, o to více zastrašuje a cenzuruje.

Zdá se, že se odpor dělá těžko, dá se říci, že se zde střídají dva prvky: prvek očekávání a prvek zklamání. Zklamání z toho, že mnozí stahují kalhoty, když brod je ještě daleko. Zdá se, že se původní energie z demonstrací vytratila, ale energie se neztrácí, jen se přeměnila a rozdělila. Potůčky se v jednu chvíli slily ve větší řeku, ale pak se zase vrátily do původních koryt. Když ne lidé, tak traktory. Také se to vytratilo a jak to bude s „nekrm hydru“? Předem odsouzeno k neúspěchu? Kdo si dnes vzpomene na aktivitu „Chcípl pes“? Abychom si spolu s Viktorem Černomyrdinem neříkali: „mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“.

Vím, je to hodně pesimistické a chtělo by to vyrovnat trochou toho optimismu a najít naději. Naděje není ve spasiteli a není ani v jeho (navíc nepředpokládaném) úspěchu ve volbách. Naděje je v nás samých, a ještě více v tom, že lhostejnost je daleko lepší vlastnost než horlivost.

Starší si jistě pamatují heslo: „iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel“ a mně se zdá, že těch iniciativních blbců přibývá snad geometrickou řadou a neschopnost narůstá. Takže se tomu kolapsu asi nevyhneme, protože se nedokážeme včas poučit a změnit.

Ale kolaps je očista, skončí s nefunkčním a nepřirozeným, přestane existovat „samozřejmost“, což mnohými otřese a může se vrátit zdravý rozum. Svou roli bude hrát psychická odolnost, znalosti, dovednosti, zkušenosti. Kdo si tím projde a přežije to (bohužel to hodně lidí nepřežije), může se začít podílet na regeneraci.

Restart nejspíš bude, jen není známo, od čeho začne, jinými slovy, co bude zachováno, na co budou ti, co to přežijí, navazovat. Čili jak hluboká bude destrukce a také, kdo vzejde z té krize, která nás zřejmě čeká.

Říká se, že v časech krizí se objevují skuteční vůdci, tj. lidé, kteří si dokáží v krizové situaci poradit, pro něco se rozhodnout a to udělat. Převzít odpovědnost, nepanikařit, přirozeně vést a organizovat pomoc ostatním. A teď si do této role dosaďte ty (propagované) „hvězdy“, které se pravidelně objevují ve zprávách a publicistických pořadech České televize.

Pokud jste se při čtení poslední věty výše trpce zasmáli (nebo při té představě smíchem až za břicho popadali), pak jste můj text pochopili. Ty propagované hvězdy jsou lidé, kteří nás dokáží do krize přivést, ale rozhodně ne z ní vyvést. Problém nevyřeší ten, kdo je součástí problému a ne řešení.

Žádný spasitel nám nepomůže, musíme si pomoct sami. Jen jsme to ještě nepochopili a mnozí z nás potřebují ještě přitlačit, aby to pochopili a našli odvahu vystoupit ze své komfortní zóny a postavili se sami za sebe a tím i za své blízké.