Základní chyba EU v otázce „okupovaných území“

Nezadatelné právo židovského národa na Zemi Izrael je nejen biblické, ale je zakotveno i v mezinárodně uznávaných smlouvách a dokumentech.

Myslí to Evropská unie vážně?

Je možné, že EU je zbytečně rozptylována možností ruské invaze na Ukrajinu, která se ocitne na hranicích hlavních evropských států. To však není omluvou pro nepodložená prohlášení týkající se jednoho z nejžhavějších míst na světě: svatého města Jeruzaléma.

Předmětem oznámení EU bylo provedení pět let starého soudem schváleného příkazu ke konfiskaci pozemků, proti němuž místní Arabové široce a násilně protestovali. Pozemek byl určen pro výstavbu šesti dětských center a speciální školy pro místní arabské obyvatelstvo. Že by se Izrael staral o své arabské obyvatele více než samotní Evropané?

V prohlášení, které je snad jediným truismem, EU uvedla, že pokračování izraelské osidlovací politiky „podkopává životaschopnost řešení dvou států… a vážně ohrožuje možnost, aby Jeruzalém sloužil jako budoucí hlavní město obou států“. Toto hodnocení, zřejmě míněné jako varování, vítá většina Izraelců a podle průzkumů dokonce i mnoho Arabů v Jeruzalémě.

V červenci 1922 Liga národů, předchůdkyně dnešní Organizace spojených národů, jednomyslně schválila pro židovský stát území vytyčené pro tento účel na konferenci v San Remu v roce 1920. Dokument začíná: „Vzhledem k tomu, že bylo uznáno historické spojení židovského národa s Palestinou a důvody pro obnovení jeho národního domova v této zemi…“.

Stanovil židovské zákonné právo podle mezinárodního práva usadit se kdekoli v západní Palestině, tj. v oblasti mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. To zahrnuje území, které dnes někteří nazývají Západní břeh Jordánu (řeky Jordán), ale obecně je známé jako Judea a Samaří.

Organizace spojených národů poté, co při svém vzniku převzala pravomoci Společnosti národů, pak tyto podmínky potvrdila.

Odborník na mezinárodní právo Dr. Jacques P. Gauthier z Kanady napsal svou doktorskou práci o právním statusu Jeruzaléma. Jeho závěr po 1 300 stranách a 3 200 poznámkách pod čarou zní, že světové společenství národů udělilo židovskému národu neodvolatelná zákonná práva na Jeruzalém a na celé území západně od řeky Jordán v neporušené řadě smluv a rezolucí počínaje Balfourovou deklarací a konferencí v San Remu, jakož i potvrzeními Společnosti národů a OSN.

Po vzniku OSN vpadlo do země sedm arabských armád, které se snažily nejen vyhladit židovskou přítomnost v této zemi, ale také zabránit vzniku židovského státu, což bylo v rozporu s deklarovaným záměrem OSN. „Izraelská válka za nezávislost v roce 1948 byla považována za zákonnou a vedenou v sebeobraně,“ píše Hertz, „což se může odrážet v rezolucích OSN, které Izrael označily za ‚mírumilovný stát‘, když žádal o členství v OSN,“ a to jak Radou bezpečnosti OSN, tak Valným shromážděním.

Do doby, než se o necelých 20 let později arabské armády znovu pokusily zničit Izrael, nedošlo k žádným změnám v právním statusu země. Tím se stala Šestidenní válka, po níž Izrael nakonec získal kontrolu mimo jiné nad Judskem a Samařím – a mohl uplatnit svá výše zmíněná práva na jejich osídlení.

Judea a Samaří byly v letech 1948-1967 spravovány Jordánskem (které zde jako suverénní uznala pouze Velká Británie a případně Pákistán), přičemž v tomto období byly osídleny Araby bez uznaného národního útvaru (a ani nemohly být, protože jejich národní práva na tuto oblast byla záměrně ponechána bez uznání). Ve světle všech výše uvedených skutečností se Schwebel a další odborníci shodují: Izrael má nejlepší právní nárok na Judsko a Samaří.