Wunderwaffen

V poslední době mám pocit, že jsme se zase jednou dostali do stejné situace a zase nás do ní přivedli Němci. Jako by to byla nějaká zákonitost. Od doby, kdy se sjednotili, tak jsou sice technologickým i vědeckým lídrem v mnoha oborech, ale zároveň nedělají malé chyby a navíc ještě dotahují zcela důsledně až do konce. Zdá se, že to dokonce ani nemá nic společného s nějakou diktaturou, vůdcovstvím nebo tak něčím. Oni to dělají i zcela demokraticky. Oni prostě nejsou schopni korekce. Jak se jednou na něčem shodnou, tak neustoupí ani o krok a vyvede je z toho až příšerné neštěstí.

Všimněte si prosím, že Německo nejlépe fungovalo, dokud bylo rozdělené na Západní a Východní. Stejně tak bylo skvělé než se pod Prajzy sjednotilo. Ale jakmile se dali dohromady, jakmile začali hrát v Evropě první housle, okamžitě se pustili do nějakého velkolepého projektu, který je dovedl až na dno. Císař nebo prezident, Vůdce nebo kancléř, vsjo ravno. A jen se zase sjednotili s Dederóny, hned si zase vymysleli svojí Zázračnou zbraň a dali všechny síly do toho, aby jí dosáhli. Svojí ekonomickou váhou navíc o této zbrani přesvědčili i své široké okolí. Pustili se do slunečníků, větrníků a měsíčníků, vymysleli ty nejlepší vrtule i ty nejlepší panely, dali do toho neskutečné miliardy peněz, šli za tímto cílem zcela důsledně a dokonale, nenechali se rozhodit žádnou kritikou… a teď zjišťují, že energetická nezávislost je ve skutečnosti dokonalá závislost na ruském plynu.

Přitom právě tohle měla být jejich Wunderwaffe, ne? Měli dosáhnout čistoty atmosféry, měli dosáhnout nezávislosti na fosilních palivech, skutečně tomu upřímně věřili… asi tak stejně, jako Hitler věřil, že přijde Wenck (Díky Godote za tuto připomínku ve včerejší diskusi).

Nedalo se jim to vymluvit. Kritika se nepřipouštěla, cíl byl svatý a čerta záleželo na tom, jestli tam mají demokracii nebo diktaturu. Nakonec se dopracovali do stejného stavu jako za Třetí říše. Když za války stavěli rakety V2, tak to byla technologická špička. Dali do toho všechno, stálo to šíleně peněz, šíleně času i šíleně surovin. A výsledek? Průměrně jedna raketa zabila 2,5 člověka. Kdyby je nedělali a vrhli všechny zdroje do výroby tanků, mohli jich postavit o 50.000 kusů víc. Jo, kdyby  se Němci  před třiceti lety nepustili do těch větráků, mohli mít dneska tolik atomových elektráren, že by se zřejmě nepostavil ani jeden Nordstrým, protože by byl úplně zbytečný a Putin by byl rád, kdyby mu ten plyn vydělal alespoň na sociální dávky.

Ale jinak je to přesně jako v tom berlínském bunkru. Stále nikdo nesmí říct, že je všechno blbě, že se musí začít úplně znovu, protože i bez Vůdce je riziko pravdy příliš velké. Možná za to dneska nehrozí špagát, ale jakýkoliv rozumný návrh je stejně hladce upozaděn tak dokonale, že se o něm vlastně nemluví. Ta jejich důslednost je naprosto děsivá a vůbec nesouvisí s režimem.

A tak jsme dneska v situaci, kdy čekáme vítězství, ale dunění nepřátelských děl se ozývá stále blíž. Všimněte si, že i ty argumenty jsou stále stejné – Mansteinův paradox. Stojí proti nám přece zlé asijské hordy chudobných mužiků, kteří nemají ani morálku, ani technické předpoklady. Každý den jim přece způsobujeme obrovské ztráty, každý den nám servírují zprávy o skvělých výkonech našich armád.  Přesto nepřítel stále postupuje a všechny ty zázračné zbraně mají jen minimální efekt. Nezlomili jsme Rusko ani ekonomicky ani vojensky. Naopak, ono začíná ekonomicky ničit nás. Stejně jako nikdo neuškodil nacistickému Německu víc, než jejich vlastní výroba technologicky vyspělých, ale příliš drahých hraček. Radujeme se z ruských ztrát, ale neuvědomujeme si, že ty ztráty nejsou pro Rusko fatální, ale pro nás ano.

Nechci se rouhat, ale asi se to všechno musí stát. Říkali nám, že demokracie má tu výhodu, že můžeme změnit vládu bez střílení. Jinými slovy, že sice můžeme dělat chyby, ale máme možnost ty chyby opravovat. Máme možnost si uvědomit zcestnost svých nápadů a můžeme obrátit.  Tak nemůžeme. Lidskou omezenost a blbost žádné hlasování nevyřeší. Technologové moci si vždycky najdou cestičky, ekonomická realita je neúprosná a geopolitické tlaky mají větší vliv než naše hlasování. Ve skutečnosti jsme si nikdy ve volbách nevybírali směřování naší země. Nikdy jsme si nevybírali cestu, po které půjdeme. Tu nám určili soudruzi Němci a soudruzi USáci. My jsme si jen vybrali, kdo půjde v čele. Ale ať šel po naznačené cestě s radostí nebo s nechutí, neměl na vybranou. Mohl jen trochu brzdit nebo trochu popohánět. Nic víc. Svět prostě nejde českou cestou a zřejmě nám nikdy nedovolí, abychom po ní sami šli.

A tak jsme součástí Západu. Toho Západu, který je třemi čtvrtinami této planety nenáviděn. Toho Západu, kterému dají zapravdu všechny mezinárodní soudy, který všechno může a vždycky bude ospravedlněn. Toho Západu, který byl teď vyzván na souboj. Celý svět to bedlivě sleduje, potichu Rusům fandí… a čeká. Pokud se ukáže, že to Rusovi projde, dodá to odvahy i jiným. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně všichni alternativní dodavatelé surovin mimo Rusko jsou na ruské straně. Jen se zatím neodvážili ohradit se.

Já tak nějak počítám s tím, že všechny ty ropné a plynové zbraně se proti nám nakonec použijí. Ne hned, ne naráz. Ale použijí. Neudělají to jen Rusové, ale i Saúdi, Írán, Venezuela i celá Afrika. Každý ruský úspěch zřejmě spustí i nějakou nečekanou jobovku odjinud. A než přijde konec, budeme se divit, kolik našich oddaných sousedů už dávno přeběhne k nepříteli. Už to začalo.

Myslím, že obě strany to vědí a proto je ta válka tak tvrdá. Protože kdo vyhraje, k tomu se přikloní 3/4 planety. USA i EU musejí bojovat do posledního Ukrajince, protože je to opravdu jen a jen ukrajinský voják, kdo doopravdy stojí mezi námi a Ruskem. Naše zázračné zbraně jsou na nic. Naše budoucnost záleží na ukrajinském pěšákovi, zda pomocí amerických dodávek zbraní udrží Rusko daleko od nás. Jakmile jeho prohra začne být vidět, pustí se do nás i všichni ostatní.