No, tak už víme, sobota 28.2. dopoledne.

Toto je o hodně větší válka než ta, která v červnu 2025 trvala dvanáct dní. Tentokrát se ani Izrael, ani Spojené státy netají tím, že jim jde o změnu režimu, jinými slovy, pád islámské republiky Írán. V průběhu prvního dne bombardování zemřela významná část íránských VIP, počínaje samotným zlodědkem Chameneím, přes velitele Revolučních gard Pakpúra a regulérní armády Musávího, dále pak vrchního ajatolláhova poradce přes masakry Šamcháního a ministra tajných služeb Chatíba. Mezi mrtvými je i Gholaim Hossein Edžej, což byl zestárlý Roland Freisler (nebo Josef Urválek) islámské republiky, zodpovědný za tisíce rozsudků smrti v dřívějších dekádách existence státu. (Mimochodem, i samotný Freisler zahynul při bombardování, když se dost nemoudře vrátil do soudní budovy pro jakési veledůležité papíry; “náš” Urválek bohužel zemřel v klidu v posteli.)

To je samozřejmě Rubikon, který jen tak neodpřekročíte.

Nicméně jelikož změny režimu nelze zařídit jen ze vzduchu, jde ze strany Izraele a Spojených států o hru vabank na jednu kartu: totiž, že samotné obyvatelstvo zmíněné islámské republiky má svých ajatolláhů a mulláhů natolik plné zuby, že jim v případě dostatečného oslabení režimu prostě zakroutí krkem samo. Nebo s přispěním nějakých místních vzbouřených vojenských jednotek, to je celkem jedno. Zkrátka ale převážně vlastními silami, byť třeba s nějakou logistickou podporou zvenčí.

A tahle hra vabank má dvě velké proměnné, jejichž hodnoty dosud neznáme. Jednak, co je to vlastně dostatečné oslabení oněch ozbrojených sil, což jsou zejména Revoluční gardy (IRGC, Basídž), podstatně “svalnatější” a daleko více oddané svým vládcům než regulérní armáda (které vousatí klerici moc nevěří); protože i oslabená síla může pořád ještě být schopna střílet do běžných civilistů. Jednak, kde všude a kolik lidí má tedy svých vládců plné zuby, a jestli po těch lednových represích budou ochotni vyjít do ulic znovu.

Jestli začne oněm krvavým turbanům někde ujíždět půda pod nohama, dá se čekat, že to bude v Teheránu. Je to město plné vzdělaných, sekulárně orientovaných lidí, a všechny dosavadní velké nepokoje za posledních několik desítek let začaly právě tam. Ale v nějakém Kúmu nebo Mašhhadu, což jsou daleko konzervativnější města, to tak taky třeba být nemusí. V tak obludných systémech, jako je Chomejním vybudovaná “vláda učenců”, je dost těžké určit, kolik procent Íránců i dnes opravdu podporuje svoji vládu. Ale diskuse Peršanů na internetu se většinou točí kolem čísla 20-25 %, přičemž tato podmnožina populace rozhodně není rovnoměrně rozmístěná po celé zemi (nikdy nebývá). V Teheránu bude asi spíš slabší, jinde ale třeba i většinová.

Ostatně ony ani ty lednové nepokoje, které možná můžeme nazvat abortivní revolucí, nebyly všude stejně silné. Teherán a několik dalších měst bylo několik dní vzhůru nohama, kdežto v azerském Tabrízu se toho zas tak moc nedělo. Jinými slovy, ona by se ta země mohla zevnitř štípnout těžko řešitelným způsobem. Ze zcela jiných důvodů než svého času Irák – oba tyto sousední státy se liší podstatně více, než jen jedním písmenem ve svém názvu – ale přece.

(Mimochodem, o Iráku jste asi dlouho nic nečetli, což je dáno tím, že se tam víceméně nic neděje. Dneska je to relativně klidná a pomalu bohatnoucí země s poněkud komplikovaným parlamentem – vzdal jsem veškeré pokusy spočítat jednotlivé strany – a koaliční vládou složenou z krásných devíti partají. Tamní politický systém poněkud připomíná Itálii v tom smyslu, že byl úmyslně navržen tak, aby přiváděl k moci slabé vlády, ze kterých se jen těžko vyprofiluje nějaký nový diktátor. Má to i určité nevýhody, jako například nekonečné handrkování kolem projektu bagdádského metra, které by se městu velikosti Paříže zatraceně hodilo. Nicméně Irák opravdu není Írán, takže zase rychle pryč.)

Z hlediska politického islámu a jeho šíření po světě, a to včetně Evropy, je Islámská republika Írán jeden ze dvou těch opravdu velkých hráčů, a poslední dobou dokonce ten důležitější.

Tím druhým je Saúdská Arábie, ale její náboženská role v islámském světě pomalu slábne úměrně tomu, jak tu zemi její současný de facto vládce, princ Mohamed bin Salmán, přebudovává na jakési mussoliniovsko-saddámovské samoděržaví se sebou samým v čele. Tím ale vzniká v onom světě s plnovousem určitý podtlak, do kterého ten Írán poslední dobou expandoval, a to nejenom mezi menšinovými šíity, ale i sunnity, a to zejména skrze palestinskou kauzu, ze které učinil svůj raison d’être.

Až se teď budou na západě konat nějaké ty protiválečné demonstrace, podívejte se na videozáznam a počítejte palestinské vlajky; bude jich tam hodně. Ačkoliv Palestinci jsou v drtivé většině sunnité a nikoliv šíité, na základě pravidla “nepřítel mého nepřítele je můj přítel” se s Íránem propojili velice těsně, a to zase pro změnu zvedá prestiž Íránu mezi obvyklými podezřelými, od různých univerzitních marxistů, přes Jeremyho Corbyna a Jane Fondu (ano, ta ještě žije a demonstruje) až po onu známou kongresmanku v hidžábu.

Pro islámisty všeho druhu by ztráta Íránu coby spojence byla katastrofa. Jde o jediný teokratický stát jejich vysněného střihu (revoluční klerici přímo u moci), který zároveň disponuje nějakou průmyslovou a vojenskou kapacitou, skrz niž může ovlivňovat zbytek světa. Není žádná entita, která by jej mohla nahradit. Proto jsou tak nervózní.

Nicméně k 1. 3. 2026, 12:00 ta islámská republika pořád ještě stojí, byť značně potlučená a bez jasného vedení. Otázka, jestli bude stát i za týden nebo za měsíc, je pak takového rázu, že odpověď na ni ovlivní podobu světa na dalších padesát let dopředu.