Stanislav Bernard: Naděje? Ta je vždycky

(Dlouhé ticho.) Tak dejme tomu, že se něco podařilo. Ano, ale… Ne, ale legenda určitě nejsem.

Jsou narozeniny aspoň příležitostí k zastavení a ohlédnutí?

Asi ano, nějaká léta už to přece jenom jsou. Navštívil jsem paní, která se zabývá čínskou medicínou, často pobývá v Indii, umí dokonce číst z bambusových listů a zabývá se i numerologií. A ta mi doporučila, abych do svých narozenin nedělal žádná důležitá rozhodnutí. Takže nedělám. Ale co se týče hmotných věcí nebo podnikání, v tomto směru jsem si už dávno všechno splnil. Jediné, co bych si přál v tomto životě ještě dosáhnout, je stavu probuzení, což není úplně jednoduché. Takže na tom teď budu pracovat. Poznat pravdu o životě, smrti, světě a vesmíru. Protože když se mi to nepovede v tomto životě, tak mě to bude čekat až v příštím.

Vím, že sdílíš teorii o kolektivním vědomí. Když přijmeme možnost, že něco takového existuje, tak do těch narozenin stejně nemůžeš nic rozhodnout, pokud se nerozhodneme všichni.

Ano, všichni jsme jedno. Ale jak říkal český mystik Eduard Tomáš, zároveň jsme rozčleněni do miliard duší nebo jedinců a všichni musíme dojít k pravdě. Všichni osvícenci, nejen indičtí, říkají, a já tomu naprosto věřím, že to, co kolem sebe vidíme, je pouze takzvaná májá neboli iluze. Když se někdo dostane do stavu osvícení, a pár takových lidí znám, tak pochopí, že to, co nám přijde jako pevné, jako například zdi kolem nás, stůl, u kterého sedíme, ve své skutečnosti a podstatě jsou jenom prázdnota. A pak je tady energie, která tu iluzi dělá pro nás „skutečnou“. Ale nejsme schopni vstoupit dovnitř. Nemáme tu schopnost. Naše smysly jsou uspořádané tak, že svět kolem nás vnímáme jako realitu. Osvícení lidé vědí a vidí, že jde jen o iluzi. Jen je potřeba se dostat dovnitř. Život je čistá hra, jedna třída ve škole. Jen těch tříd není devět, ale obrovské množství. Probuzení lidé říkají, že máme za sebou „tolik životů, jako je listů na stromě“.

Takže na tom teď budeš pracovat.

Ano.

Nicméně za těch padesát let svého pracovního života jsi vybudoval spoustu hmotných věcí, do kterých se teď budeš v nadsázce řečeno dostávat. Nechci s tebou vést rozhovor jako sportovní novinář s fotbalistou po zápase, ale jaké jsou tvé pocity? Asi máš jasno o svém životě, jestli jsi v něm udělal všechno, jak jsi měl.

Mám dobrý pocit, ano. Včera jsme měli u nás v Humpolci v pivovarském Návštěvnickém centru na besedě cyklistického ultramaratonce Daniela Pohlmana, který vyprávěl, jak absolvoval úplně šílený závod z nejsevernějšího místa Evropy někde za polárním kruhem v Norsku do nejjižnějšího u Málagy, celkem asi 7 400 kilometrů, což se mu podařilo asi za čtyřiadvacet dnů a vyhrál s náskokem několika set kilometrů. Ale protože jeho soupeř, nějaký namachrovaný Němec, který byl přesvědčený, že musí vyhrát on, a dokonce si kvůli tomu část trasy projel předem, o Danielovi rozšířil pomluvu, že má nepovolenou podporu, spí v karavanech, prostě nesmysly. Pak Danielovi ještě někde v zatáčce ustřelilo kolo, rozbil ho, skončil v nemocnici, ale kolo si opravil sám, dal se do kupy a jel dál. Ale proč o tom mluvím. Organizátorem závodu byl Švýcar, který Daniela na základě Němcových mailových pomluv nechal nepřetržitě kontrolovat, což mu muselo brát ohromné množství energie. A když dojel do cíle, organizátor ho z oficiálního závodu vyloučil. Prostě závist. Co mu ta situace měla říct? Vzpomněl si, že má doma svou krásnou ženu a zdravé děti, a to bylo pro něj nejvíc. Jak říkám, podobné situace prožíváme všichni, jako ve hře. Je potřeba si uvědomit, že zkoušky, které zažíváme, zažíváme proto, abychom se v té hře posouvali dopředu, neopakovali pořád stejné chyby. Nakonec všichni dojdeme k pravdě.

Byl jsem u tebe v pivovaru párkrát, ale intuitivně jsem získal pocit, že základem vašeho úspěchu nejsou jen dobré pivo a peníze, ale také tým lidí, kteří táhnou za jeden provaz a jsou hrdí na svou značku. Že je to entita, která má, jak ty říkáš, kolektivní vědomí.

Určitě ano. Nedávno jsme předávali certifikáty hospodám, které splňují naše nejvyšší kvalitativní parametry a starají se perfektně o naše pivo. Řada z nich už s námi žije pětadvacet, třicet let. V některých těch hospodách jsem byl, třeba v orlickoústecké Hospodě u Chaplina a v mnoha dalších. Mezi těmi lidmi byla nádherná atmosféra, dostanou od nás krásnou bronzovou plaketu, kterou zvenku připevní na fasádu, k tomu ještě diplom, a kromě toho od nás mají maximální péči a pozornost. I tam jsem ono kolektivní vědomí cítil, ti lidi náš vztah opravdu neberou jenom jako byznys. A je třeba si uvědomit, že dneska podnikat v pohostinství je neuvěřitelně složité. Hlavně nejsou lidi a ekonomicky to nevychází.

Je po volbách, jsi na půdě politického titulu. Když se dívám a hodnotím výkony končící vlády, jednotlivých jejích ministrů, tak si vzpomínám na náš rozhovor před dvěma lety, kdy sis povzdychl, že kdybys pivovar chtěl založit dnes, tak už to kvůli české i evropské byrokracii se svými společníky nedokážete. Jak si vysvětluješ, že vláda Petra Fialy lidem tvého typu vůbec nepomohla? Existuje nějaká naděje, že se to může zlepšit?

Vždycky je naděje. Češi vždycky čekají, potřebují nějaký pořádný impulz. I naše revoluce v roce 1989 proběhlaskoro jako poslední z komunistických zemí. Proto je potřeba trošku poodstoupit a podívat se na naši situaci zvenku. Když jsme vstupovali do Evropské unie v roce 2004, taky se šlo do bující byrokracie, ale pořád byl hlavní bonus volný pohyb osob, kapitálu a zboží. Ale jak špatným směrem se EU za dvacet let posunula, si mnoho lidí neuvědomuje, protože se pořád ještě máme relativně dobře. Dnes je Evropská unie v nadsázce řečeno koncentrák. A kdybychom se bavili o proběhlých volbách,tak strany, které nabízely odchod z EU, získaly mnohem méně hlasů, než jim po celou dobu před volbami přisuzovaly průzkumy veřejného mínění. Nevím, jak to dopadne. Jestli se Evropská unie rozpadne sama, nebo se prostě tak předluží, že přestane být konkurenceschopná dalším regionům, především Asii a Americe. Ale pro ně partnerem nejsme vlastně už dnes. A k té tvé otázce, proč vláda nepomohla? To by ti lidé za svá ministerská křesla museli nést odpovědnost, a nejen mluvit o západních hodnotách, o Babišovi, o zlých Rusácích a úžasných Ukrajincích a svým dvojím metrem rozeštvat společnost!

Co vlastně ničí Evropu?

Především: Evropa je nádherná, stačí si ji projet. Ale ekonomicky i politicky jde skutečně do kytek. Nejen kvůli ceně energií, která tomu přispívá hodně, ale hlavně kvůli šílené bruselské byrokracii, ke které si my, šikovní Češi, bohužel ještě přidáváme. Kvůli cenzuře, kvůli nemožnosti se svobodně vyjadřovat! Když jsem přijel do zahraničí a bavil se s lidmi nejen kolem našeho byznysu, mávali rukou, že spoustu těch nesmyslů Evropské unie neakceptují a nezavedli. Jsem teď hodně zvědavý na Babiše, jestli skutečně dodrží, co vůči Bruselu před volbami sliboval, nebo bude lavírovat. Žijeme v bláznivém pseudokoncentráku, a ještě se to pořád dál a dál posunuje směrem k dalším nesmyslům. Záchody pro nebinární pohlaví, děti si budou moci volit, jestli jsou kluci, holky, nebo něco jiného, neziskovky ve školách? Mně se líbí, jak si Slováci odhlasovali do ústavy, že jsou jenom dvě pohlaví, a neziskovky, ať táhnou ze škol, že tam nemají co dělat. Škola je přece místem pro vzdělání! A podívej se, kam se to posouvá, na znalostech už nezáleží, hlavní je souhlas s evropskými pseudohodnotami.

V  eurovolbách došlo v  Evropě k mírnému posunu, i u nás zvítězili eurorealisté. Přesto se nic nemění. Předsedkyní Evropské komise je Ursula von der Leyenová, odtržená od reality, pořád se chrlí absurdní legislativa proti změnám klimatu atd. Proč vlastně lidi nejsou schopni vystoupit z té svojí pohodlné bubliny a podívat se na to, jak ty říkáš, trošku zvenku, a třeba jen začít věcně diskutovat, jestli vlastně má smysl setrvávat v takto nebezpečném spolku?

Chodím zhruba jednou za čtvrt roku na pivo s kamarády, mezi kterými je právník, který říká: vždyť se máme skvěle. Vůbec není schopen přijmout, že bez šílené byrokracie a nesmyslné bruselské politiky Green Dealu bychom mohli být ekonomickým tygrem. Akorát by to chtělo referendum. Ale nevím, jak by dopadlo, protože když se podíváš na výsledky voleb, tak bychom dnes asi hlasovali pro setrvání v Evropské unii. Což znamená, že si asi musíme hubu úplně nabít, než to celé dospěje do bodu, kdy se musí něco stát a dojít k radikálnímu obratu k lepšímu.

Pro mě je nepochopitelné, že si ten průšvih odmítáme připustit, přestože Česká republika je průmyslovou zemí, životně závislou na cenách energií. Máme přece obrovskou průmyslovou tradici. 

Ano, a průmysl jde kvůli Green Dealu do kytek. Například máme poslední huť, Třinecké železárny. Lidem prostě rozsah celého průšvihu nedochází, protože si myslí, že se jich to přímo nedotýká a ani se o to moc nezajímají. A přitom jsou mnohdy inteligentní. S jedním z nich jsem se před volbami bavil, ptal jsem se ho, koho bude volit, jestli dozimetry. A on vůbec nevěděl, o co jde. Vždyť oni pořád dokola rozkrádali dopravní podnik v Praze! Stejně tak ho nezajímala kauza bitcoiny.

Dobře, to jsou diskuse s „obyčejnými“ lidmi, ale překvapuje mě, že se pořádně neozvou zástupci toho průmyslového odvětví, kterému jde o krk…

Tady hraje roli do určité míry právě to češství. I mnozí podnikatelé se raději přizpůsobí, než by si pálili prsty. Proto také v minulosti mnoho skutečných českých elit emigrovalo. Samozřejmě všichni vědí, že celý ten slavný zelený úděl, ETS nebo ESG jsou totální nesmysly. Pro Boha svatého! Před revolucí jsme měli nesmyslné pětileté plány, teď pro změnu totální zelené nesmysly.

Celý rozhovor najdete v měsíčníku TO číslo 10