Společné evropské půjčky jsou nebezpečným hazardem

Francouzský veřejný dluh  nyní dosáhl 117,4 % HDP. Francie se tak řadí mezi nejzadluženější země Evropské unie, a to i v době, kdy již podruhé začíná nový rok bez  odhlasovaného  rozpočtu. Tato situace by měla být varovným signálem. Místo toho pouze vyvolává pouze  jakési  znepokojivé kolektivní popírání.

Riziko není teoretické. Dluhová krize – tedy ztráta důvěry trhu vedoucí k prudkému nárůstu úrokových sazeb – by přímo zasáhla střadatele a investory. Od roku 2013, po řecké krizi, obsahují státní dluhopisy eurozóny doložky o kolektivním postupu: v případě potíží může být kvalifikované většině věřitelů nařízena  restrukturalizace dluhu, a to i proti vůli menšiny. Jinými slovy, velká krize již není abstraktní hypotézou.

Jak jsme se až sem dostali? Do roku 2010 sledovaly Francie a Německo prakticky identické trajektorie dluhu: od 60 % HDP v roce 1995 po zhruba 85 % v roce 2010. Pak se jejich cesty rozešly. Německo snížilo svůj dluh před covidovou krizí ; Francie ne. Během virové  krize Francie utratila více než  Němci. A po krizi pokračovala v utrácení, jako by nouzový stav byl trvalý. Do roku 2025 klesl německý dluh zpět na 62 % HDP; francouzský vzrostl téměř dvakrát tolik.

Řešení byla dobře známá: selektivní kontrola veřejných výdajů, velká  korekce jednoho z nejštědřejších sociálních modelů na světě a strukturální reformy vzdělávání, odborného vzdělávání, zaměstnanosti a důchodů. Tato rozhodnutí však vyžadovala politickou odvahu. Byla politiky  i voliči  odmítnuta.

Právě v tomto již tak alarmujícím kontextu se Francie pravidelně zasazuje o rozšíření společného  evropského dluhu . Nebezpečná iluze! Jen proto, že dluh je sjednán v Bruselu a okamžitě se neobjeví v národních statistikách, neznamená to, že zmizel nebo přestal existovat. Splatí ho totiž  daňoví poplatníci – a v první řadě Francouzi.

Příklad velké společné evropské půjčky z roku 2020 je ilustrativní. Francie obdržela 9 % dotací  z ní, ale splatí 18 %. Vzhledem k nedostatku nových vlastních zdrojů bude muset od roku 2028 platit téměř 5 miliard eur ročně. A půjčka má dobu splatnosti třicet let… Evropské sdružování zdrojů náklady neodstranilo.

„Půjčka“ Ukrajině ve výši 90 miliard eur, o níž bylo rozhodnuto na evropském summitu 19. prosince, se řídí stejnou logikou. Tvrdí se, že bude splacena prostřednictvím hypotetických ruských válečných reparací . Nikdo tomu vážně nevěří. Tato půjčka je ve skutečnosti grant maskovaný jako půjčka, grant s 20% podílem, který připadne Francii.

Tento bezhlavý spěch je o to znepokojivější, že je v rozporu s evropskými smlouvami. Smlouva o fungování Evropské unie hovoří výslovně: rozpočet musí být vyrovnaný a financovaný z vlastních zdrojů. Sama Komise v roce 2020 zopakovala, že půjčky na pokrytí rozpočtového deficitu nejsou povoleny. Proto musela být půjčka z roku 2020 ratifikována národními parlamenty a měla tak sílu kvazi-smlouvy.

Závěrečné komuniké ze summitu z 19. prosince 2025 se však znepokojivě nezmiňuje o žádných národních ratifikacích. Každý však ví, že předsedkyně Komise Leyenová chce rozšířit svůj finanční prostor. V posledních měsících nastolila možnost půjčit si 400 miliard eur bez souhlasu národních parlamentů. Ukvapené rozhodování je jedna věc, trvalé obcházení smluv je něco zcela jiného.

Diskuse o půjčce Ukrajině konečně odhalily ještě znepokojivější pokušení: použití 193 miliard eur ruských aktiv zmrazených u Euroclearu k zajištění operace. Takové rozhodnutí by otevřelo dveře masivním soudním sporům, mezinárodním odvetným opatřením a velkému systémovému riziku. Finance spočívají na jednoduchém principu: respektování smluv. Jejich oslabení ohrozí celou strukturu.

Evropský dluh není zázračným řešením. Jde o odložení zátěže, často neprůhledné, kterou vždy nesou budoucí generace. V době, kdy je Francie již silně zadlužená, by setrvání v tomto zběsilém spěchu bez dohledu národních parlamentů bylo velkou politickou chybou. Navíc je v rozporu se smlouvami – a je zásahem do národní suverenity – že s poslanci národních parlamentů není konzultováno evropské zadlužení, jehož zátěž ponese mladší generace. Tato otázka není pouze právní a finanční. Je demokratická.

***

Vážení,  tak  tohle nepíše  moskevská  Pravda, Sputnik nebo  Aeronet,  tohle  je  ze  stránek francouzské  Le  Figaro!

Já  myslím, že  by  Pávek, Cemper, Kartouz a  podobní  měli podniknout  zatraceně  rychlou  akci a  tamní redakci vyhnat  do současných  mrazů!   Prostě  vyhnat  tamní redakční promoskevskou sebranku  od  redakčních  klávesnic  a  dosadil  tak sofort  Petra Koláře, Pavla, Šafra, Martina  Fendrycha, Sašu Mitrofanova a  další opory  té  nejsprávnější  české  žurnalistiky. Aby  to těm  zpitomělých  Frantíkům náležitě  vysvětlili!!  Macron  to evideentně  nezvládá!!!  Nezvládá  vůbec  nic.

Doma  už  je  jen dekorativním prvkem, bez respektu a  kromě  několika  málo výjimek  bez reálné  moci.  S  jedinou starostí – nějak to  v prezidentském  křesle  dosedět!

Jeho  jedinou  kartou,  stejně jako  u nás  do podzimu  u Fialy  nebo  u  Starmera  v Británii  je  – Ukrajina.  Tihle a  s nimi Merz, Meloniová a  další  „velikáni“  evropské politiky  už  nemají  nic  jiného.  Krev a  neštěstí Ukrajinců  se  nepočítá!
oni potřebují  odvést pozornost  občanů  od  své totální neschopnosti  cokoli reálného řešit a především  – vyřešit!

Francie, její  finanční situace a  pozérský prezident  jsou  toho přímo učebnicovým příkladem.

Jenže  ono je  to  ještě  horší,  než by  člověk  čekal. Doslova  šok  mi přivodil  následující  odstavec,  o němž  jsem neměl  a myslím, že  nikdo v této  zemi  NEMÁ A  ani  tušení:

Závěrečné komuniké ze summitu z 19. prosince 2025 se však znepokojivě nezmiňuje o žádných národních ratifikacích. Každý však ví, že předsedkyně Komise Leyenová chce rozšířit svůj finanční prostor. V posledních měsících nastolila možnost půjčit si 400 miliard eur bez souhlasu národních parlamentů. Ukvapené rozhodování je jedna věc, trvalé obcházení smluv je něco zcela jiného.