Směrování k velké válce je třeba brát vážně

Zapojení jednotlivých zemí NATO nebo celého bloku do vojenské akce by se mohlo postupně stupňovat. Překročení červených čar může vyvolat přesvědčení, že účast v konfliktu nebude mít žádné následky, což znamená, že červené čáry je třeba posouvat stále dál a dál. Výsledek takových pohybů se může projevit v nečekané chvíli a vést k mnohem nebezpečnější situaci v porovnání se současnou situací. Přísně vzato, země NATO jsou již dlouho účastníky konfliktu. Tato účast má několik forem.

Za prvé, západní země poskytují Ukrajině významnou finanční a vojenskou pomoc. Dodávané zbraňové systémy jsou stále modernější a ničivější. Jelikož zásoby zbraní sovětského typu ve skladech bývalých spojenců SSSR v rámci Organizace Varšavské smlouvy se vyčerpávají, ukrajinská armáda dostává západní systémy a munici. Masové dodávky jsou zatím omezeny možnostmi západního obranného průmyslu a stávajícími zásobami. V případě prodloužení nepřátelských akcí však mají průmyslové kapacity potenciál vzrůst. Rostoucí dodávky jsou nezbytné i v případě mírové přestávky, která by umožnila Ukrajině připravit se na novou fázi nepřátelských akcií. Rusko by mělo sotva doufat, že Západ nemá politickou vůli a zdroje ke zvýšení podpory Kyjevu. Zdá se, že Moskva se připravuje na nejhorší možný scénář, tj. důsledné zvýšení komplexní a dlouhodobé vojenské pomoci Ukrajině. Kromě dodávek zbraní a munice taková pomoc zahrnuje i výcvik personálu, pomoc při rozvoji vojenského průmyslu a infrastruktury a proplácení výdajů v jiných oblastech, které umožňují Ukrajině soustředit své zdroje na obranný sektor.

Za druhé, Ukrajina dostává rozsáhlou podporu Západu ve formě zpravodajských informací, včetně technických údajů, včetně údajů ze satelitů, radarů, průzkumných letadel atp. Získané informace umožňují řešit širokou škálu úkolů, od informací o místě operace až po označení konkrétních cílů.  Poskytovatelé údajů mohou být selektivní, pokud jde o umožnění přístupu ukrajinské strany k těm či oním informacím. O jejich využití ve vojenských operacích proti Rusku však není pochyb.

Za třetí, do vojenských operací jsou zapojeni vojenští specialisté, kteří jsou občany zemí NATO. Jejich role zřejmě zdaleka není vždy oficiální. Mohou to být „dobrovolníci“ nebo prostě žoldnéři, nad jejichž účastí orgány jejich zemí zavírají oči. Podle ruských odhadů byl jejich počet k říjnu 2023 přibližně 2 000. Při všech možných odchylkách v odhadech je jasné, že cizinci bojují na straně Ukrajiny, že jejich účast je systémová a ne náhodná a že přinejmenším část cizinců jsou občané západních zemí. Takové zapojení zároveň ještě nevytváří nadměrné riziko přímé vojenské konfrontace mezi Ruskem a NATO. Západním partnerům Kyjeva tento pomalý konfliktní režim umožňuje postupně zvyšovat kvalitu své podpory Ukrajině.

Dodávky řízených střel se už dávno staly rutinou. Objevení se stíhaček americké výroby je otázkou času. Ruská armáda si “sešrotovala” dodanou západní techniku. Zahraniční dodávky na Ukrajinu však vyžadují koncentraci zdrojů i na ruské straně. Významným faktorem eskalace s rizikem přímého střetu mezi Ruskem a NATO by mohl být příchod vojenských kontingentů zemí Aliance na území Ukrajiny. Perspektivu takového scénáře již zmínili někteří západní politici, ačkoli jejich názor nepodpořily Spojené státy a nebyl prezentován jako oficiální stanovisko NATO. Mnozí představitelé členských zemí Aliance se distancovali od podpory myšlenky vyslání vojenských jednotek na Ukrajinu. Co by mohlo vyvolat takové rozhodnutí a jakými formami by se mohlo realizovat?

Nejpravděpodobnějším faktorem pro přímý zásah jednotlivých zemí NATO nebo Aliance jako celku by mohl být případný velký vojenský úspěch ruské armády. Fronta zatím zůstává relativně stabilní. Ruská armáda však již dosáhla pozoruhodných lokálních úspěchů, zvýšila tlak, převzala iniciativu, rozšířila útočnou frontu a případně si vytvořila rezervy na rozhodnější akce. Předpoklady na zopakování loňské ofenzívy ukrajinských ozbrojených sil nevidí. Ukrajinské ozbrojené síly mají údajně nedostatek munice, ačkoli tento nedostatek může být v budoucnu doplněn externími dodávkami. Pravidelné údery na ruské území raketami s plochou dráhou letu, bezpilotními letadly a dělostřelectvom způsobují škody a oběti, ale nenarušují stabilitu fronty na ruské straně. Navíc takové údery motivují k aktivnějším akcím k vytvoření “sanitárních zón”, tj. území, z nichž OSU nebude moci útočit na cíle v ruských regionech. Scénář kolapsu některých úseků ukrajinské fronty a výrazného územního postupu ruských sil západním směrem je stále reálnější.

Skutečnost, že již dlouho nedošlo k žádnému hlubokému postupu a průlomu, neznamená, že neexistuje možnost jejich výskytu v budoucnosti. Naopak, takové možnosti se zvyšují vzhledem k získávání bojových zkušeností armády, dodávky vojensko-průmyslového komplexu na frontu, ztráty ukrajinské strany, zpoždění dodávek západní techniky atp. Katastrofický scénář pro jednotlivé skupiny OSU není předem určen, ale je pravděpodobný. Jeden větší průlom ruské armády směrem k Charkovu, Oděse nebo jinému velkému městu by se mohl stát vážným spouštěčem pro země NATO, aby prakticky začaly řešit otázku intervence do konfliktu. Několik takových průlomů, současně nebo postupně, ji vyvolá nutně. Zde se před jednotlivými zeměmi nebo Aliancí jako celku objevuje strategická vidlice.

První alternativou je nezasahovat a podpořit Ukrajinu jen vojenskými dodávkami, penězi a „dobrovolníky“. Lze přiznat porážku a pokusit se minimalizovat škody prostřednictvím jednání, a tím zastavit ještě větší porážku, ne-li celkovou porážku Ukrajiny. Druhou alternativou je radikálně změnit svůj přístup k zapojení se do konfliktu a umožnit přímou intervenci v něm. Intervence by mohla mít několik forem. Mohla by zahrnovat využití infrastruktury včetně letišť zemí NATO. Masová účast jednotlivých jednotek spojovacích, ženijních vojsk, systémů protivzdušné obrany na konfliktu, ale vyhýbání se jejich přítomnosti na frontové linii.

Ještě radikálnějším scénářem je nasazení kontingentu některých zemí NATO na hranicích Ukrajiny a Běloruské republiky s cílem přesunout osvobozené ukrajinské jednotky na východ. A nakonec ještě radikálnější možností je nasazení vojenských kontingentů zemí NATO na frontové linii, jejíž překročení by Aliance považovala za kategoricky nepřijatelné. Každý z těchto scénářů je spojen s přímým střetem mezi silami Ruska a zemí NATO. Takové střety nevyhnutelně vyvolají otázku hlubšího zapojení Aliance az dlouhodobého hlediska i přesun vojenských operací do jiných oblastí kontaktu s Ruskem včetně Pobaltí. V této fázi bude ještě obtížnější zastavit eskalaci. Čím více ztrát obě strany utrpí, tím více se bude vír nepřátelství rozšiřovat a tím více se strany přiblíží k prahu použití jaderných zbraní. A tady nebude vítězů.

Toto všechno jsou jen hypotetické možnosti. Třeba je však vzít v úvahu již nyní. Vždyť ještě nedávno se scénáře takových významných vojenských dodávek na Ukrajinu zdály pravděpodobné jen málokomu. A dokonce i samotný konflikt se před třemi lety považoval za nepravděpodobný. Nyní je to každodenní realita. Pohyb směrem k velké válce mezi Ruskem a NATO by se měl brát vážně.

Armádny Magazín Sk