Schvátí a nenavrátí

Vláda a parlament jsou fabriky na regulace, které žádná epidemie nezastaví.

Krize mění svět. Zkušenosti ukazují, že ho mnohdy nemění k lepšímu obrazu. Stačí se podívat na uplynulá dvě desetiletí.

Pád Lehman Brothers, největší bankrot v dějinách Spojených států, spustil před dvanácti lety celosvětovou finanční krizi, která se projevila zamrznutými úvěrovými trhy, bankroty, krachy a propady akciových trhů.

Centrální banky se finanční nákazu snažily zastavit tím, že na trh pumpovaly levné peníze, které končily u těch nejbohatších, a tak zvýšily beztak už propastné ekonomické rozdíly ve společnosti. Vlády a parlamenty kromě toho sešněrovaly finanční odvětví do té doby nemyslitelnými regulacemi.

Letos v lednu se z čínského Wu-chanu rozšířil do světa nový koronavirus, a nastal režim, který si sotvakdo ještě před rokem dokázal představit. Protiepidemická opatření omezila naše svobody a přidusila ekonomiky. V Česku teď štěká PES, který nám určuje, kdy máme nakupovat, do kolika hodin máme být doma, s kolika lidmi můžeme stýkat…

Krize je šance. Ale pro koho?

Pravda, s koronou nejsou žerty. Takže i ten zatracený lockdown se dá pochopit a po určitou dobu skousnout. Dá se očekávat, že za rok či dva se pomocí nějaké vakcíny z epidemického maléru dostaneme. Vrátíme se k normálnímu životu a podnikání.

Neotevře ale korona dveře dalším trvalým regulacím, které nám znepříjemní život a které by jinak nedostaly šanci? Říká se přece, že krize je příležitost. A minulé krize ukázaly, že zákonodárci dokážou příležitosti využít, v atmosféře nejistoty, chaosu a strachu prosadit jindy nepředstavitelné věci.

Pokouší se o to třeba Jan Hamáček, který si užil chvíle slávy v červeném svetru a teď se je chystá zvěčnit v zákonech. Přímo v Ústavě chce zakotvit krizový štáb. Nejen to. Jeho novela zákona o bezpečnosti počítá s tím, že vláda se za nouzového stavu (a také za stavu nebezpečí, kdy je nebezpečí teprve za dveřmi) nebude muset zdržovat vysvětlováním svých nařízení a podávat informace o datech, ze kterých její rozhodnutí vycházejí. To znamená, že příště bude moci omezovat vaše práva a svobody, aniž by to řádně zdůvodnila.

Korona také může leckteré regulovčíky inspirovat k tomu, aby oprášili staré nápady. Už její první vlna byla pro sociální demokraty příležitostí připomenout téma nedělního prodeje v supermarketech a omezit naše konzumní choutky. Ministryně práce Jana Maláčová počátkem března tweetovala: „Co si třeba nakoupit už v sobotu a prodavačky nechat v neděli vydechnout?“

Dočkali jsme se. V neděli si už z rozhodnutí vlády nenakoupíme. Jistě, je to jen dočasné opatření. Jenže z takových se někdy stávají trvalá. Nebude snad předvolební doba časem, kdy lidovci a sociální demokraté inspirovaní podzimem roku 2020 znovu vytasí myšlenku na zákaz nedělního prodeje? Nejdřív by se daly dny bez nákupů pro přehlednost rozšířit na všechny svátky a potom na všechny neděle.

Právě takovou salámovou metodou rušili nedělní prodej Poláci. Také oni začali se zákazem o některých svátcích. Od letošního roku už je nedělní prodej zakázán s výjimkou sedmi nedělí v roce.

Tiše po pěšině

Doba, kdy je pozornost zaměřena na témata související s koronou, dává zákonodárcům příležitost nenápadně prosadit regulace, které přímo s koronou nesouvisejí a které za normální situace ztroskotávají. Příkladem jsou povinné kvóty na české potraviny.

Jaroslav Faltýnek se skupinou dalších poslanců se teď znovu a znovu snaží propašovat do zákona o potravinách nahrávku českým agrobaronům — paragrafy předpisující prodejním řetězcům povinný podíl domácích potravin. Tentokrát je v textu označuje za místní a regionální, zjevně proto, aby se vyhnul obvinění z narušení jednotného unijního trhu. V samotném návrhu přitom stanoví podmínku, že potraviny musí mít český původ, nemůžou tedy být přeshraniční.

Tyto příklady naznačují, že po epidemii s námi nemusí zůstat jen samotný koronavirus. Proti němu ale snad brzy budeme mít protilátky.

• Pavel Jégl