Rezervoár zla

… aneb jaké následky by pro bezpečnost Evropy mohla mít turecká invaze do syrského Kurdistánu.

Tak se to stalo, turecká armáda zaútočila na syrský Kurdistán (Rojavu). Normálně bych asi tento článek zařadil do série „Říše na Bosporu“, jenže jedna věc tomu brání: tentokrát nejde jen o Erdoganovu sólo-akci, schválily to i opoziční strany (kemalistická CHP a „Strana Dobra„), jedině prokurdská strana HDP se postavila proti. Toto se zdá být celoturecký projekt.

Skoro všichni anglicky mluvící Turci, kteří se účastní online diskusí, tvrdí, že boj proti kurdským milicím je jen jednou ze dvou skutečných příčin, proč se celá akce koná. Druhou a snad ještě důležitější má být to, vytvořit v severní Sýrii prostor, kam by se z tureckého území dali „nahrnout“ běženci, kteří se momentálně nacházejí v Turecku. (Píšou o tom i New York Times.) Tedy převážně Syřané, kterých je v Turecku zaregistrováno 3,6 milionu, ale dost bych se divil, kdyby se přitom „nesvezli“ i nějací ti Afghánci, Pákistánci či Bangladéšané, kteří přišli do Turecka s cílem dostat se dále do Evropy. V takových situacích se notoricky na papíry moc nekouká.

To může být právě ten důvod, proč invazi podporují skoro všechny strany zastoupené v tureckém parlamentu. Ani v Turecku totiž kulturní konflikty mezi místními lidmi a migranty z chudších a zaostalejších částí světa nejsou zrovna malé. Poslední dobou se turecké úřady snaží o přesun běženců zpátky na východ země. Asi aby je měly po ruce, až začne finální deportace do Sýrie, a aby to nevidělo na vlastní oči moc cizinců ze Západu, kteří přeci jen dávají přednost pohodlnějšímu životu v pobřežních metropolích jako Istanbul a Izmir.

To je mimochodem z pohledu místních Kurdů katastrofální zpráva, daleko horší, než pouhá vojenská okupace. Okupační síly mohou jednoho dne sbalit své balalajky a odjet zpátky domů, však jsme to zažili taky; ale takový populační přesun znamená, že původní obyvatelstvo bude najednou ve své vlasti menšinou, i když tu žije od starověku. Asi jako by nám sem soudruh Brežněv kromě tanků poslal i čtyři miliony nových „Čechoslováků“.

Nicméně z našeho pohledu je to také špatná zpráva, protože právě v tom území, které se Turci rozhodli okupovat, se nacházejí záchytné tábory plné zajatců z Islámského státu. Proto jsem tenhle článek pojmenoval „Rezervoár zla“.

Před pár dny se na CEVRU konala debata „Děti a ženy Islámského státu“ s novinářkami Lenkou Klicperovou a Markétou Kutilovou. Byl jsem tam; kdo jste nebyli, celý záznam z akce je na YouTube a můžete se na něj podívat zde. Byla hodně zajímavá.

Kdo by stál o stručný „výcuc“: ty tábory jsou obrovské, největší z nich, Al-Húl, má nějakých 70 tisíc obyvatel. (Psalo se o něm i na iDnes.) Dospělí, kteří tu jsou drženi, patří k nejfanatičtějším příznivcům IS, kteří s ním ustupovali až do poslední vesnice. Platí to i o ženách, jedna ze zadržených prý řídila továrnu na bomby apod.

No, tak to je ten rezervoár zla, po kterém jsem pojmenoval tento článek, a tenhle rezervoár nám turecká invaze jaksi otevře. Turecko vůbec mělo k Islámskému státu podivně blízko, nakupovalo od něj ropu a zajišťovalo mu tím ekonomickou životnost. A obě novinářky říkaly, že když se vyptávaly zadržených žen na to, jak se dostaly do Islámského státu (zvenčí), tak se vesměs dozvídaly, že „normálně“, v klidu překročily hranice z Turecka, žádné schovávání pod rouškou temnoty v horách apod. Zkrátka jedna z členských zemí NATO měla s největší teroristickou entitou světa přátelský sousedský vztah.

Až dosud se marně řešilo, co vlastně s lidmi zavřenými v Al-Húlu a podobných institucích bude. Nikdo o ně moc nestojí a Kurdové v Rojavě zrušili trest smrti. Turecká invaze tuto otázku ovšem možná „vyřeší“ za nás. Kurdové nemají dost sil na to, aby hlídali tábor nacpaný sedmdesáti tisíci nepřátelsky naladěných radikálů a odráželi tureckou armádu zároveň (a vskutku tam již propukla vzpoura vězeňkyň). Takže se dá čekat, že zadržovaní se ocitnou na svobodě.

Kolik z těch lidí skončí v Evropě a dostane sice ne azyl, ale aspoň strpění čili Duldung?

„… ani zločinec nepřestává být uprchlíkem, i když mu stát nepřizná tento statut a může na území pobývat zákonně. Společný azylový systém EU vycházející z Ženevské konvence včetně zásady nevracení uprchlíka do země, kde mu hrozí mučení nebo nelidské zacházení je nutné bezpodmínečně dodržovat.“

SOUDNÍ DVŮR EU

Zrovna ta poslední slova vedou člověka k myšlence, že slepý fanatismus má různé formy, nejen ty náboženské, a že zajatci jednoho takového fanatismu jsme v současné době my.

Docela by mě zajímalo, kdo bude v Evropě ten první Spartakus, který řekne, že Ženevskou konvenci a společný azylový systém je nutno vzhledem k zásadní změně světových poměrů minimálně přejednat, ne-li zrušit. A nahradit něčím novým, co nebudou moci soudy vykládat jako právně závazný sebevražedný pakt. Nebo jestli se takový Spartakus nenajde, a jestli bude potřeba další katastrofy rozměrů druhé světové války, než ten svůj současný kurz konečně zkorigujeme.

Oni by se i ti tehdejší signatáři Ženevských dohod, kteří bez větších výčitek svědomí posílali německé válečné zločince na popraviště, asi dost divili, co všechno si dnes ve jménu jejich myšlenky necháme líbit.