Proč jsme nezakázali komunisty

Protože si to komunisté nepřáli!

Proč jsme tehdy před 33 lety „nezakázali KSČ“? Odpověď na to je poměrně jednoduchá. A zároveň dost složitá. Vlastně složená z různých důvodů, které se navzájem prolínají.

První důvod: Komunismus se svou praxí i teorií velmi blíží nacismu. Hlásá výlučnost určitých sort lidí a vyhlašuje boj lidem jiným – ať už třídám nebo rasám. Poprvé jsem si to měl možnost uvědomit ještě jako mladík při četbě Remarqova románu Jiskra života, který u nás vyšel v šedesátých letech. Teprve tehdy jsem také pochopil, proč byl tak bytostně protiválečný autor u nás dlouho zakazován. V románu komunista, zavřený v nacistickém koncentráku, slibuje svým politickým odpůrcům v budoucnosti – komunistický koncentrák.

Jenže zatímco nacisté otevřeně vyhlašoval Svůj boj proti Židům a dalším méněcenným rasám, proti komunistům a všem dalším politickým odpůrcům, hovořili komunisté o rovnosti lidí a bratření národů. Nacisté se otevřeně připravovali na válku, komunisté ji vedli  – avšak vyhlašovali „boj za mír“. Pouze těmito řečmi se oba totalitní systémy liší. Komunisté (zejména sovětští) konali stejně (ba občas i hůře) než nacisté – avšak dlouhodobě veřejně lžou o svých cílech Nejen Gottwaldovy řeči, i samotná Ústava 9. května (1948) zaručovala osobní majetek u firem do 50 zaměstnanců a zemědělských statků do výměru 50 ha – což bylo masově porušováno. Ale už i tyto lži a pověry o „humanitě komunismu“ znesnadňují jeho jednoznačné odmítnutí: Má přece tak bohulibé cíle – jichž hodlá dosáhnout ďábelskými prostředky.

Druhý důvod: Komunismus se u nás dostal k moci po 2. světové válce. Sbíral body díky sympatiím k Rudé armádě – osvoboditelce i vinou chování západních spojenců v době Mnichova. Lidé znali problémy kapitalismu, avšak neznali realitu komunismu. Díky tomu vlezlo do „partaje“ mnoho celkem slušných lidí – a ne všichni z ní byli vyhozeni. A jen málokdo odešel sám, když se staly zřejmými možné důsledky takového „nerozvážného“ (statečného!) kroku v podmínkách komunistické hrůzovlády v 50. letech. Naše společnost je tedy „promořena“ bývalými členy KSČ. Hezky to ilustruje jiná literární ukázka, tuším ze Škvoreckého Tankového praporu, kde tatínek Dannyho přítelkyně poslouchá Hlas Ameriky, a přitom pokřikuje:

„Všechny komunisty je potřeba pověsit. Ale až vono se to obrátí, nikdo se přede mnou neschová. Všechny moc dobře znám! Já totiž od nich vybírám členské příspěvky…“

Zákazem KSČ bychom milionům našim občanů dali najevo, že byli součástí zločinného systému – a kdo by něco takového chtěl říkat rodičům či partnerům – případně sobě…

Třetí důvod: Komunismus trval příliš dlouho. A právě proto jsme proti němu vedli příliš mnoho odbojů. Obecně se uvádějí tři, ale ve skutečnosti následovaly další:

4. odboj zahrnuje komunisty, kteří sami 3. odboj likvidovali – a později byli perzekuováni jinými komunisty. Konkrétně jmenujme Rudolfa Slánského, Josefa Smrkovského, Gustáva Husáka a vyhlášeného mučitele Miroslava Picha-Tůmu, například. Toto období trvalo do konce 60. let.

5. odboj datuji do sladkých let šedesátých do Srpna 1968, kdy vyvrcholil slavným týdnem československého lidového odporu. Následovalo období pasivní resistence a pozvolného odumírání.

6. odboj je spojen s Chartou 77. Zde se sešli účastníci všech odbojů – přinejmenším od druhého až po pátý.

7. odboj začal Palachiádou v lednu 1989, od kdy se začala hýbat „šedá zóna“. Propukly podpisové akce typu „Několik vět“. V Evropě se začal rozpadat systém „světového tábora míru“. Tento  odboj má svůj zenit ve studentské revoltě 17. listopadu 1989 a následné sametové revoluci. Skončil vítězstvím pravdy a lásky nad lží a nenávistí a volbou Václava Havla (5., 6. a 7. odboj) za prezidenta ČSSR.

A protože se rehabilitovalo „odzadu“, byli nejdříve rehabilitováni sedmiodbojáři a šestiodbojáři – tedy bývalí komunisté, z nichž někteří se účastnili aktivně boje proti 3. odboji!!! A tak majetek, zabavený rodině kolegy N. vracel stejný soudce, který jim ho v čtyřicátém osmém zabavoval, v padesátých letech vězněného pana J.H. rehabilitoval soudce, který ho zavíral!!! A o vojáky, kteří byli „za bolševika“ zavřeni, se na Ministerstvu národní obrany staral člověk, který je udal… (Tito komunističtí obrozenci totiž jako účastníci 4. a 5. odboje dříve rehabilitováni…)

Bývalí komunisté z Obrody, jež byla součástí Charty 77, nalezli po Listopadu do nejvyšších státních funkcí. A jak chcete od člověka, který se přímo účastnil zločinného systému, aby ho odsuzoval? I když se nakonec sám polepšil? V něčem zůstane komunista vždycky komunistou – třeba, že se neomluví, že byl komunista. Čest výjimkám!

Čtvrtý důvod: Komunismus neprohrál, on vyhnil. Neproběhl proto žádný – ani morální – Norimberský proces. Není proto odsouzen ani u nás, ani mezinárodně. V rámci západního kulturního okruhu se maskuje jakožto odnož sociální demokracie. Jsou proto přípustné i jeho symboly – jak rudé hvězdičky, tak srpy s kladivy (ty jsou například i součástí rakouského státního znaku.

A jak chcete zakazovat něco, co ještě nebylo veřejně odsouzeno – tedy odsouzeno veřejností?

Pátý důvod: Komunisté, alespoň v Československu, předali moc dobrovolně. A podíleli se na převzetí moci i na druhé straně. Krásnou ukázkou je Marián Čalfa, který začínal jednání s Občanským hnutím jako komunistický ministr a Adamcův poradce, aby se pak stal premiérem „vlády národního porozumění“. Jednání se vedlo v češtině, ale když se ukázalo, že prezidentem se stane Havel a začal se (kvůli federalistickým procedurám) shánět slovenský předseda československé vlády – začal Čalfa mluvit slovensky! „Veď já som Slovák.“ Po prvních svobodných volbách 1990 se pak stal premiérem jakožto kandidát VéPéeNky…

Jak chcete odsuzovat komunisty, když vám vládnou?

Toto Čalfovo premiérství je krom komunistické potřísněno i fašistickou minulostí. Čalfa byl ze své funkce i předsedou vládní komise pro stíhání válečných zločinců, kterou bez náhrady zrušil! (A ještě tři vykřičníky!!!) Prý i na žádost svého nového kolegy, slovenského premiéra Jána Čarnogurského, jehož otec byl významným luďáckým představitelem. Archivy pak byly ponechány svému osudu, částečně i zničeny, než se po dalších peripetiích dostaly pod křídla Ústavu pro studium totalitních režimů. Ještěže mají Němci všechny, i ztracené, originály alespoň okopírovány!

A tak se komunismus objal s fašismem…

Šestý důvod: Zástupci OF a KSČ sedali kolem „kulatých stolů“ až do března 1990. Na základě těchto před veřejností tajených jednání byly přijaty zákony, které existenci KSČ uzákonily i v rámci nového režimu:

Už 23. ledna 1990 vyšel zákon o politických stranách (15/1990 Sb.). Tento zákon definoval podmínky, za kterých mohou vzniknout politické strany. Přípravný výbor musel například předložit petici s tisícem podpisů a nová partaj mohla mít jen takové programové cíle, „které nesmějí být v rozporu s ústavou a zákony“. Zákon ovšem jmenovitě určil existující politické strany – celou Národní frontu, včetně KSČ! Navíc pravil: „Občanské fórum a Veřejnost proti násilí jsou politickými hnutími podle tohoto zákona.“ Přičemž „politické hnutí“ se významově i prakticky rovnalo „politické straně“.

Tak jak chcete rušit stranu – když je ustanovena demokratickým zákonem v demokratické zemi!

Navíc byly hned po Novém roce 1990 u kulatého stolu s komunisty dohodnuty zásady připravovaného volebního zákona (47/1990 Sb.). Pokud by byl pro tyto volby přijat většinový volební systém, KSČ by hned po nich odešla na hnojiště dějin. Po už tehdy jasném budoucím rozpadu OF na klasické politické strany by mohla začít demokratická soutěž mezi demokratickými stranami.

Jak ale chcete organizovat demokratickou soutěž nedemokratickými prostředky? (Míním tím „kulaté stoly“ v období leden – březen 1990.) Když jsem se tehdy (5.1. 1990 na prvním sněmu Hnutí za občanskou svobodu) ptal bývalých disidentů (a bývalých komunistů…), proč se nepřijal většinový volební systém, nebo systém s jasně většinovými prvky, odpověděli mi:

„Protože si to komunisté nepřáli.“

Takže to je ten hlavní a jediný důvod, proč jsme v době, která pro to byla politicky příznivá, nezakázali komunisty:

Komunisté si to nepřáli!