Pravicová politika včera a dnes v podání ODS

Podle zpráv insiderů si Petr Fiala údajně nedávno interně posteskl: „Máme pravicový program, máme pravicové politiky, ale chybí nám pravicoví voliči.“

Ponechme nyní chvíli stranou tu doslova se nabízející dišputaci o to, zda je dnešní program ODS skutečně pravicový a na tenký led posuzování „pravicovosti“ jednotlivých jejích hlavních protagonistů se pro jistotu nepouštějme vůbec. Zaměřme se na ony chybějící pravicové voliče.

Obávám se totiž, že Petr Fiala vyjádřil sice možná správnou tezi, ale nepoložil si k ní tu správnou otázku.

Proč ODS chybí pravicoví voliči? Ustoupila ODS dříve z pravicových pozic a pak je teprve ztratila, anebo pravicové voliče ODS napřed ztratila a teprve potom začala ustupovat z pravicových pozic?

Domnívám se, že první možnost je ta správná.

Zakladatel ODS Václav Klaus z této strany u nás ve své době udělal naprosté synonymum „pravicové politiky“ – napravo od ODS byla vždy už jenom zeď a „konkurenční“ rovněž pravicová ODA hrála vedle ní vždy jen třetí housle.

Právě Václav Klaus úspěšně přesvědčil Čechy, že jejich budoucností je pravicová politika, tržní ekonomika a svoboda. Nejenže je o tom přesvědčil, ale především (přes nevyhnutelné peripetie s tím spojené) pod jeho kormidlováním v jasně definovaném kurzu doprava, směrem ke svobodě a trhu dokázala naše republika ekonomicky alespoň na čas ujet okolním postkomunistickým zemím.

Kdyby Václav Klaus už úplně všechno ostatní v životě udělal špatně, úspěšná transformace naší ekonomiky ze socialistické na volnotržní je tak obrovská jeho zásluha, že mu to navěky zaručuje v historii naší země čestné místo.

Dnes již pohříchu málo zmiňovanou druhou velkou zásluhou Václava Klause však byl jeho boj za standardní stranický politický systém, ve kterém jednotlivé strany stojí na jasně definovaných ideových základech usilujících „o něco“.

Namísto původních tehdejších představ porevolučních salonních levičáků, kdy předchozí bolševickou vládu Národní fronty měla nahradit jiná, ideově poněkud amorfní Národní fronta – Občanského Fóra, jejímž jediným pojítkem byl „boj proti“ (předlistopadovým komunistům), ODS na počátku 90. let přesvědčivě nabídla všem jasně srozumitelný program usilující o volnotržní ekonomiku, samozřejmě s přihlédnutím k některým reáliím transformující se postsocialistické země. Ber nebo nech. Nemalá část voličů (cca 30 %) to tehdy brala.

Poklausovská (Topolánkova) ODS nabídla voličům po éře levicových vlád v roce 2006 ten naprosto nejpravicovější politický program, který u nás kdy kdo měl příležitost prezentovat ve vyslání ČT (nízká rovná daň, „Tlustého daňové kolečko“… pamatujete?), přitáhla tak k sobě bezmála dva miliony voličů a získala zaslouženě ten nejlepší volební výsledek, kterého tu (zatím) kdy kdo dosáhl (téměř 35,4 %). Výrazně tak překonala i volební výsledky svého otce zakladatele.

Ti, kteří tehdy ODS volili, nikam nezmizeli – jen od ní postupně odpadali tak, jak ODS od realizace své pravicové politky prezentované v Topolánkově (a později Nečasově) programu v praxi postupně upouštěla a „pragmaticky“ směňovala své pravicové ideály za křesla v exekutivě.

Voliči oprávněně zklamaní tímto v podstatě korupčním přístupem ODS jsou od té doby rozdrobení a do dneška marně hledají, ke komu se přiklonit – někteří zkusili „VéVéčka“ – zklamání, někteří zkusili TOPku – zklamání, někteří zkusili Babiše – zklamání, zkusili se vrátit k ODS – a…?

…ODS se místo toho, aby stála pevně na svých původních pravicových hodnotách a vrátila k sobě ty skutečné pravicové voliče, ty kteří si přejí svobodu v životě i v podnikání, nyní radši podbízí lidem, kteří o tom, co je pravicová politika mají naprosto zvrácené představy.

ODS se dnes až příliš okatě snaží zalíbit lidem, kteří se za pravičáky označují jenom proto, že označit se otevřeně za levičáky, což by jinak plně odpovídalo jejich kolektivistickému a přerozdělovacímu světonázoru, jim pro ně samé nepřijde dostatečně „salonfähig“.

ODS se (stejně jako mnohé jiné dnešní strany) nyní podbízí těm, kterým nepřipadá nijak nemravné žádat, aby jim druzí lidé (často mnohem chudší, než jsou oni sami) přispěli na zateplení jejich domu, na jejich elektromobil nebo na jejich střešní soláry.

Je toto snad pravicová politika? Je tohle snad více pravicové, než snaha bez překážek uplatnit na trhu své schopnosti a píli a na vše si vydělat sám, svou vlastní prací?

V čem má něco takového vůbec být pravicové?

ODS se tedy dnes ve své vládní roli stala tím, čím od počátku nechtěla být – součástí amorfní vlády Národní fronty, jejímž jediným skutečným pojítkem je „boj proti“ (paradoxně opět proti předlistopadovým komunistům, alespoň tedy některým).

Proto Petr Fiala nyní velmi správně říká, že ODS nemá žádné pravicové voliče. Nemá – protože nám pravicovým voličům ODS dnes nic nenabízí.

Petr Fiala se zaklíná tím, že voliči o pravicová řešení ani nestojí. Ale voliči – vlastně lidé ve své většině všeobecně, stojí docela často o to, co jim kdo nabídne a o čem je dokáže přesvědčit, že je pro ně dobré. Kdyby tomu bylo jakkoliv jinak, celý reklamní a marketingový průmysl by mohl hodit flintu do žita.

Pravice u nás tedy dnes čeká na svého vizionáře, na nějakého nového Václava Klause, který dokáže výhody pravicové politiky lidem přesvědčivě vysvětlit a vzbudit v nich všeobecné nadšení pro svobodu a volný trh, podobně jako to dokázal Javier Milei v Argentině.

Byl-li by ovšem takovýto rebel vůbec připuštěn do médií, což dnes není vůbec samozřejmé. Minimálně v těch veřejnoprávních médiích se totiž momentálně (navzdory liteře zákona) nějaká názorová pluralita bohužel příliš nenosí.

Je zjevné, že potřebujeme nového Václava Klause, neb po tom starém (ač je stále ještě fit a při síle) asi nelze stejnou věc žádat dvakrát.

Že takovým vizionářem pravicové politiky nemůže být Petr Fiala, který na to osobnostně nemá, vlastně mu na tom nijak zvlášť nezáleží a tak se o to ani nepokouší, radši se vymlouvá na chybějící voliče, to je nasnadě.

Že tímto vizionářem asi jen těžko může být kterýkoliv další člen ODS, tedy strany, jež se v průběhu let naučila vždy pragmaticky vyměnit své pravicové ideály za výnosná křesla, to je asi rovněž nasnadě.

Je však potřebné, aby se u nás takový vizionář už konečně objevil, protože ten amorfní, beznadějný politický marasmus, který nás dnes obklopuje na každém kroku, je nesnesitelný jako lepkavý smrdutý klih.