Pracovala Angela Merkelová pro Stasi? Přísně střežená tajemství bývalé německé kancléřky

Ministerstvo státní bezpečnosti (Stasi, Ministerium für Staatssicherheit), nechvalně proslulá tajná policie komunistické Německé demokratické republiky (NDR), představovalo jeden z nejbrutálnějších represivních aparátů, jaké kdy Evropa poznala. Jako železná pěst vládnoucí Jednotné socialistické strany Německa (SED) Stasi vybudovala všudypřítomný systém sledování, který dusil celou společnost. Motto Stasi znělo ‚Štít a meč strany‘. Stasi měla téměř 91 000 zaměstnanců a až 189 000 neoficiálních spolupracovníků (Inoffizielle Mitarbeiter, IM), kteří donášeli na své rodinné příslušníky, kolegy a přátele. (Poznámka překladatele: NDR měla v roce 1990 odhadem 16 111 000 obyvatel.)

Jednou z nejzákeřnějších metod Stasi byla systematická psychologická likvidace známá jako Zersetzung (rozklad či rozvrat), jejímž prostřednictvím dokázala Stasi zničit člověka, aniž po sobě zanechala jedinou viditelnou stopu. Cílenými dezinformacemi, anonymními dopisy, sabotážemi na pracovišti a soustavnou šikanou dokázala Stasi rozvrátit kariéry, manželství i duševní zdraví svých obětí. Političtí vězni byli mučeni v nechvalně proslulých zařízeních, jako byla například věznice Hohenschönhausen u Berlína, kde byly psychicky zlomeny a zavražděny tisíce lidí.

Stasi unášela v zahraničí disidenty, spolupracovala s mezinárodními teroristickými organizacemi a skupinami (také s Frakcí Rudé armády, známou také jako skupina Baader-Meinhofová, a palestinskými skupinami), obchodovala se zbraněmi a provozovala rozsáhlou síť nucených prací a průmyslové špionáže, jejímž prostřednictvím ve velkém kradla západní technologie. Do roku 1989 shromáždila více než šest milionů osobních spisů – obludný archiv zrady a strachu, který proměnil celou východoněmeckou společnost ve vězení vzájemné nedůvěry. Ani dnes není skutečný rozsah hrůz této dokonale propracované totalitní mašinérie zcela odhalen a mnozí její tvůrci i lidé, kteří z ní těžili, jsou dodnes chráněni mlčením, jež následovalo po znovusjednocení Německa.

Pracovala Angela Merkelová pro Stasi?

Pracovala Angela Merkelová pro Stasi? Oficiálně nikoliv. Žádné veřejně dostupné důkazy nepotvrzují, že by byla zaměstnankyní nebo neoficiální spolupracovnicí (Inoffizielle Mitarbeiter) Stasi. Merkelová opakovaně prohlásila, že nabídky Stasi na spolupráci odmítla, zejména na konci 70. let, kdy se ucházela o místo v akademické sféře.

To, s jakou důsledností jsou dodnes chráněny dokumenty Stasi týkající se Angely Merkelové, ale vyvolává vážné a oprávněné pochybnosti. V březnu 2026 berlínský Správní soud potvrdil rozhodnutí Spolkového archivu odmítnout zpřístupnění jakýchkoliv dokumentů Stasi týkajících se Angely Merkelové, a to dokonce i badatelům. Toto rozhodnutí jednu z nejvlivnějších evropských političek moderní doby fakticky chrání před důkladným historickým zhodnocením – a to od pádu Berlínské zdi uplynuly již desítky let.

Zdokumentovaná fakta: Rychlý vzestup Angely Merkelové ve stínu Stasi

Angela Merkelová (rozená Kasnerová) se narodila v roce 1954 v západoněmeckém Hamburku, vyrůstala však ve východoněmeckém Templinu. Je dcerou protestantského pastora Horsta Kasnera („rudý pastor“), který přijal za svou „ideu“ komunismu a přestěhoval se i se svou rodinou do NDR. Kasner byl zastáncem odtržení od západoněmecké evangelické církve a prosazoval smíření křesťanství se socialismem. Jeho evangelická církev aktivně spolupracovala s komunistickými úřady. Angela Merkelová vystudovala fyziku, získala doktorát z kvantové chemie a až do roku 1990 pracovala v Akademii věd v berlínské čtvrti Adlershof.

Klíčová fakta vzbuzující pochybnosti

Působení v mládežnické organizaci Svobodná německá mládež (FDJ, Freie Deutsche Jugend): Angela Merkelová byla od roku 1978 tajemnicí FDJ pro agitaci a propagandu (Agitations-und Propaganda-Sekretärin) při Akademii věd v Berlíně-Adlershofu. Taková funkce obvykle vyžadovala bezvýhradnou loajalitu ke komunistickému režimu a spolupráci se Stasi. Náplní této funkce bylo prosazování stranické linie, organizování politických školení a dohled nad politickou uvědomělostí kolegů. Lidé zastávající takové funkce byli běžně získáváni ke spolupráci se Stasi a úzce s ní spolupracovali. Merkelová později tvrdila, že měla na starosti pouze „kulturní záležitosti“, její bývalí kolegové to však odmítají. Podle jejich svědectví mezi studenty i svými kolegy skutečně propagovala marxisticko-leninskou ideologii.

Ve východním Německu byl každý neoficiální spolupracovník (Inoffizieller Mitarbeiter) tajným informátorem, který Stasi předával důvěrné informace o jiných osobách.

Wolfgang Schnur: Na přelomu let 1989 a 1990, během Die Wende (politická změna ve východním Německu), založil Wolfgang Schnur politickou stranu Demokratické obrození (Demokratischer Aufbruch). V únoru 1990 osobně najal tehdy prakticky neznámou pětatřicetiletou Angelu Merkelovou na místo tiskové mluvčí strany. Jen několik dní před volbami 18. března 1990 byl Schnur odhalen jako neoficiální spolupracovník Stasi (IM), což vedlo k pádu jeho strany. Schnur byl informátorem Stasi od poloviny 60. let 20. století a donášel na církevní i opoziční představitele. Merkelová se od něj následně distancovala, přesto však z jeho podpory a patronátu bezprostředně těžila.

Lothar de Maizière: Po Schnurově pádu Merkelová plynule přešla do východoněmecké organizace Křesťanskodemokratické unie Německa (CDU) vedené Lotharem de Maizièrem – posledním předsedou vlády NDR (duben–říjen 1990), který se západoněmeckým kancléřem Helmutem Kohlem vyjednával znovusjednocení Německa. Merkelová působila jako zástupkyně tiskového mluvčího jeho vlády. Po znovusjednocení Německa (3. října 1990) se de Maizière stal ministrem spolkové vlády. Lothar De Maizière byl podle dokumentů zveřejněných v prosinci 1990 veden přinejmenším od roku 1981 jako informátor Stasi a údajně sledoval představitele církví a západní Němce. Po zveřejnění těchto obvinění abdikoval.

Oba političtí mentoři Angely Merkelové v letech 1989–1990 byli tedy dlouholetými spolupracovníky Stasi. Oba měli úzké vazby na církevní síť jejího otce, která intenzivně spolupracovala s totalitním režimem. Vzestup Angely Merkelové z relativní anonymity na poslankyni Německého spolkového sněmu v prosinci 1990 a následně na ministryni ve spolkové vládě Helmuta Kohla zůstává jedním z nejrychlejších a zároveň nejméně prozkoumaných politických vzestupů v moderních německých dějinách.

Přesto dosud nebyl zveřejněn jediný úplný dokument, který by se jí týkal – a soudní rozhodnutí z roku 2026 zajistilo, že tomu tak zůstane i nadále.

Zdůvodnění soudu: Soukromí má přednost před historickou pravdou

V březnu 2026 zamítl berlínský Správní soud žalobu, kterou podal výzkumník a bývalý politik Marcel Luthe s cílem získat přístup ke spisu Angely Merkelové z archivu Stasi. Soud rozhodl, že:

1. Nebylo prokázáno, že Angela Merkelová byla spolupracovnicí Stasi, a proto nespadá do kategorií osob, u nichž zákon umožňuje širší zpřístupnění dokumentů. Toto odůvodnění je ironické, protože to, zda Merkelová se Stasi skutečně spolupracovala, či nikoliv, mělo být předmětem výzkumu.
2. Angela Merkelová nebyla před rokem 1990 natolik významnou „osobností soudobých dějin“ (Person der Zeitgeschichte), aby bylo možné prolomit ochranu jejího soukromí.
3. V případech, kdy není jednoznačně prokázána spolupráce se Stasi, upřednostňuje zákon o spisech Stasi (Stasi-Unterlagen-Gesetz – StUG) ochranu osobních údajů před vědeckým výzkumem.
4. Přestože Angela Merkelová patřila jako spolková kancléřka (2005–2021) šestnáct let k nejmocnějším politickým osobnostem Evropy, mohlo by zpřístupnění těchto spisů zasáhnout do jejího práva na soukromí.

Soud dokonce ani neuložil Spolkovému archivu povinnost potvrdit, zda nějaké dokumenty vůbec existují, natož aby je přezkoumal neveřejně za zavřenými dveřmi (in camera). Marceli Luthemu navíc soud uložil uhradit náklady soudního řízení ve výši přibližně 20 000 eur – tedy zhruba 500 000 Kč.

Zákon o spisech Stasi umožňuje obětem i badatelům rozsáhlý přístup ke spisům běžných občanů i potvrzených neoficiálních spolupracovníků Stasi (IM), ke spisu bývalé německé kancléřky však zjevně nikoliv.

Proč je toto rozhodnutí právním i demokratickým výstřelkem

Rozhodnutí soudu není pouze opatrnické – je to intelektuálně i morálně skandální krok, který podrývá samotný cíl zpřístupnění archivů Stasi: snahu vyrovnat se s minulostí.

Zaprvé, Angela Merkelová byla politicky aktivní již před rokem 1990. Zastávala vedoucí funkci v FDJ při významném výzkumném ústavu, během revoluce vstoupila do strany Demokratické obrození, v níž zastávala pozici tiskové mluvčí. Na počátku roku 1990 už vstupovala do vrcholné politiky. Její tvrzení, že až do znovusjednocení Německa byla „soukromou osobou“ bez veřejného významu, je tedy jen stěží uvěřitelné.

Zadruhé, oba muži, kteří nastartovali politickou kariéru Angely Merkelové, byli později odhaleni jako informátoři Stasi. Sama Merkelová byla přesvědčenou marxistkou a následovala svého otce, jehož církev mohla sloužit jako krycí organizace Stasi. V každé transparentní demokracii by taková síť vazeb vedla k úplnému zveřejnění všech skutečností, a nikoliv k jejich plošnému utajování. Veřejnost má legitimní právo vědět, zda Merkelová z těchto kompromitovaných vazeb měla prospěch, zda se v nich pohybovala, a zda byla jejich chráněnkyní.

Zatřetí, toto soudní rozhodnutí zavádí dvojí metr. Zatímco řadoví občané musejí strpět úplné zveřejnění svých spisů vedených Stasi, tak elity – zejména dlouholetá spolková kancléřka, jejíž politika formovala dnešní migrační krizi Německa, energetickou závislost Německa na Rusku i směřování Evropské unie – požívají mimořádné ochrany.

Vergangenheitsbewältigung? (Vyrovnání se s minulostí)

Toto utajování je přesným opakem principu vyrovnání se s minulostí (Vergangenheitsbewältigung), k němuž se Německo hlásí od konce nacistické éry. Tím, že německé instituce chrání spis Angely Merkelové, vysílají nebezpečný vzkaz: některé kapitoly minulosti jsou natolik citlivé, že by měly zůstat veřejnosti skryty. V době, kdy důvěra veřejnosti v politické elity dlouhodobě klesá, takový postup přirozeně vyvolává oprávněné pochybnosti. Pokud skutečně „není co skrývat“, proč je kolem těchto dokumentů vybudována tak mimořádně pevná právní ochrana?

Německá demokracie si zaslouží víc než selektivní ztrátu paměti. Proč bývalou spolkovou kancléřku obklopuje tak neproniknutelný právní štít, pokud opravdu „nemá co skrývat“? Úplné zpřístupnění dokumentů Stasi týkajících se Angely Merkelové není věc šikany, ale věc historické spravedlnosti a veřejné kontroly.

Demokracie, která chrání mocné před pravdou, přestává být demokracií a vrací se do éry podezírání, které bylo obchodní značkou Stasi.

Drieu Godefridi, je právník a filosof, absolvent Katolické univerzity v Lovani. Na Univerzitě Paříž IV. získal titul Ph.D. v programu Teoretické právní vědy. Je také podnikatel, generální ředitel skupiny evropského soukromého vzdělávání a ředitel společnosti PAN Medias Group. Je autorem knihy The Green Reich (Zelená říše).