Páni světa

Teď už vím, jak to myslel.

Když přijedete do té budovy (ona není jedna, je jich několik propojených), tak máte pocit, že svět je ještě v pořádku. Danuše Nerudová tady chodila jak v Jiříkově vidění. Je to sice obrovský konglomerát, ale je stavěli to už jako parlament, takže je to rozhodně přehlednější než třeba česká poslanecká sněmovna. Náměstíčko vedle je upravené, kafe je tady levnější než v Praze, když jdete platit, můžete klidně nechat tašku s věcmi na venkovním stolečku… Molenbeeck je až o něco dál.

Limuzíny vyjíždějící z garáže jsou velké, drahé, naleštěné… a elektrické. Všude je vidět, že tady se na ničem nešetří. Veškerý personál je usměvavý, úslužný a snaží se vám doopravdy pomoci. Je úplně jedno, jestli na vás doma nějací Moravcové či Jakubové Železní řvou, že jste komunista, který osobně zavraždil Miladu Horákovou, tady dostanete příslušnou všemocnou kartičku a pokud ji máte, tak se k vám chovají jako k pánovi. Ze všech koutů tady na vás kouká, že tady se rozhoduje o osudu superstátu, který má víc obyvatel než Spojené státy a ještě vlastně docela nedávno byl i největší světová ekonomika. Oni se tady ještě všichni tváří, jako by to tak bylo i teď.

Je vlastně strašně jednoduché, být „zkorumpován.“ Jsou tu dobré platy i na belgické poměry. Všichni zaměstnanci evropského parlamentu mají velmi silné odbory, každý tady má spoustu práv a konzumuje spoustu výhod. Ondra teď přijímá další asistenty i spoustu stážistů… pohovory probíhají a to byste nevěřili, kolik lidí při nich naprosto souzní s politikou STAČILO! a nemají s ničím žádný problém.

Existují tu úřednické definitivy a je strašně dobře, když se s nějakým takovým úředníkem znáte. Protože ví OFF – o fšech fšecko. Jednoho takového mám o kancelář vedle a tak jsem se s ním byl podívat na místo, kde to všechno vzniká – do kavárny Mikimaus. Hlasování a zasedání je až to poslední. Každé kvalitní eurozvěrstvo vznikne dohodou (a nebo hádkou) u stolečku s kafem.

Za takových okolností je strašně snadné se vyděsit nad spletitostí problémů a těžkopádností celého legislativního procesu a prostě na to rezignovat s tím, že se vlastně nedá nic udělat… jako to udělali Mach a nebo Blaško. Ale klidně u toho můžete mít pocit, že jste pánem světa, protože kolem vás vše vypadá nablýskaně, jste v centru dění, zajímají se o vás novináři, do práce není daleko, výplata přichází přesně jak hodinky… kdo je patřičně konformní, ten velmi snadno získá pocit, že je pan Někdo a zparchantí. Pokud přijde Danuše Nerudová, tak úsměv od Leyenové je přesně ta správná nádivka do prázdné hlavy.

Druhá varianta je zatnout zuby, pochopit, jak se ty zákony dělají a pokusit se tomu ubránit a sem tam i něco dokázat. Ale to je velmi nevděčná práce, která vyžaduje hlavně zicflajš a příslušnou náturu. Je snadné vlézt do velké frakce, kde mají na všechno lidi, užívat si záři reflektorů a hlasovat naprosto správně podle frakce a zároveň vůbec nevědět, o čem hlasujete. Být v malé opoziční frakci (nebo být nezařazený) znamená, že nějak ustojíte tu smršť písmenek, co se na vás neustále valí a vyberete z toho to, kde máte šanci něco zvrátit.

Každý den vás tady zářivá světla i pohodlná kancelář vábí, abyste se na to vykašlali. Abyste si našli velkou frakci, dostali od ní ještě další peníze na ještě víc asistentů a ještě méně museli pracovat. Abyste využili čas, prostor i techniku nikoliv na prezentaci evropské politiky, ale na prezentaci sebe, jak jdete z posilovny a jíte hranolky u nejstaršího stánku s rychlým občerstvením v Belgii. A když vás do velké frakce nevezmou, ještě pořád nemusíte dělat nic.

Těch, kteří tuto kombinaci tvrdé nezáživné práce a příslibu pohodlných prebend ustojí, těch není mnoho. Je mnohem snazší tady nosit foltýnovské tričko Fuck of Putin (že, Luďku? – už jsem ho potkal), než se prokousat jednáními ve výborech a stovkami a stovkami pozměňovacích návrhů.

Naopak, získat tady pocit, že jste pánem světa, že všemu rozumíte a od všeho máte klíče, to je velmi velmi jednoduché.

Tento článek nevyjadřuje oficiální názor Evropského parlamentu.