![](https://pravyprostor.net/wp-content/plugins/lazy-load/images/1x1.trans.gif)
Ozvěna starých časů
LUBOMÍR STEJSKAL
![lubomir-stejskal46696083_0](https://pravyprostor.net/wp-content/plugins/lazy-load/images/1x1.trans.gif)
Sotva si dovede představit, jak nechutná ta propaganda byla. Jedním slovem: hnus. Odporný hnus.
Komunistické režimy střední a východní Evropy (kromě rumunského) v čele se SSSR přerušily po třetí arabsko-izraelské válce v červnu 1967 s Izraelem diplomatické styky. To co následovalo nemělo daleko ke goebbelskovskému štvaní — jen s tím rozdílem, že nikoli proti Židům, ale proti Státu Izrael a sionismu. Den co den, rok co rok kýble špíny, nenávisti, nasazování psí hlavy a malování rohů, kopyt a ocasu do jakéhokoliv obrazu Izraele. Fanatická zaujatost šla tak daleko, že v Československé televizi byly vystříhávány izraelské příspěvky ze záznamů pop soutěže o Velkou cenu Eurovize. Objevovaly se knihy (jiné ne), v nichž bylo izraelské národní hnutí za návrat Židů z diaspory do historické pravlasti — sionismus — nechutně dehonestováno a lživě označováno jako rasistické; jako hnutí sestávající z „falešných mýtů“.
Ještě v roce 1989 vyšel v agentuře Orbis překlad propagandistického díla amerického autora Alfreda M. Lilienthala v originále nazvaného Zionist Connection (česky Sionismus), k němuž napsal komunistické propagandě poplatnou předmluvu dnes vážený arabista Miloš Mendel. V předmluvě nalezneme perly typu:
Když V. I. Lenin analyzoval podstatu sionistických postulátů v souvislosti s odtahováním židovských pracujících od idejí proletářského internacionalismu, zdůrazňoval, že „neudržitelná je zejména myšlenka zvláštního židovského národa, neboť je nevědecká a reakční v politickém slova smyslu“.
Tato slova by Kateřině Konečné měla znít jako libá píseň, nicméně mně, když jsem se s předmluvou seznámil, zvedal se z nich žaludek. Jak patrno, když šlo o to nalít na Izrael a sionismus smrduté kýble vrchovatě nabrané v komunistické propagandistické žumpě, hodil se i ten nejodpornější a s antisemitismem hraničící Leninův výrok. (Co asi o svém tehdejším angažmá ve službách antiizraelského štvaní soudí Miloš Mendel dnes?
V roce 1986 vydal Melantrich další protiizraelskou a protisionistickou knihu. Autor: Josef Šebesta. Název: V Zemi zaslíbené? Spisovatel se neštítil použít odporné lži (v komunistické propagandě nic neobvyklého), když Ericha Kulku, přeživšího holocaust (v lednu 1945 se mu po evakuaci KT Osvětim podařilo uprchnout z pochodu smrti) označil jako konfidenta nacistické tajné policie, „který byl podle potřeb gestapa zatýkán a opět propouštěn na svobodu“.
Erich Kulka — novinář, spisovatel a historik, mj. spolupracoval s československým vysíláním Svobodné Evropy; v roce 1968 odešel z Československa do Izraele — si tuto lež nenechal líbit a dal celou věc k československému soudu jako žalobu na ochranu osobnosti. Proces se táhl dva roky — a byl pro Kulku v podstatě vítězný. 25. září 1989 jsem si totiž zapsal do deníku:
Erich Kulka soudní spor vyhrál! Nakladatelství Melantrich se mu musí do 15 dnů omluvit v deníku Svobodné slovo. Finanční odškodnění a zničení zbylých výtisků bylo zamítnuto, ale ředitel nakladatelství dal knihu už 18. dubna 1988 z prodeje stáhnout.
Chtěl jsem těmito příklady připomenout atmosféru doby „normalizace“, která se vyznačovala nechutnou protiizraelskou atmosférou. Ve zkratce bylo tehdy možné říci: Komunisté jsou nepřátelé Izraele.
Od té doby uplynulo mnoho vody ve Vltavě i Jordánu, časy se změnily, stejně tak poměr státu českého ke státu izraelskému. Co se ovšem nezměnilo, je nenávist komunistů, lhostejno zda sdružených v KSČ nebo KSČM, k moderní izraelské republice.
Komunistická europoslankyně nás o tom v článku Trumpův „mírový plán“ znamená likvidaci Palestiny opět přesvědčila. Jako bych se vrátil do oněch časů „protiizraelského temna“.
Řečeno s Karlem Čapkem (jako parafráze):
Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; kdo nenáviděl Izrael tehdy, nenávidí ho i dnes. Snad s tím rozdílem, že tehdy (po červnu 1967) ochotně poslechli nařízení Kremlu, dnes už nenávidí Izrael z vlastního, svobodného rozhodnutí. Podstata zůstala stejná.
Pozitivní na postoji Kateřiny Konečné, na její „ozvěně starých časů“, je snad jedno jediné: víme, na čem jsme. I když — nic nového.