Od berlínské zdi k berlínskému příkopu

Kolem Spolkového sněmu by měl vzniknout bezpečnostní příkop.

Bývalý Reichstag, dnes tedy Bundestag, leží v samotném centru Berlína. Ve jménu zvýšení bezpečnosti před ním nyní má být vykopán 10 metrů široký a 2,5 metru hluboký příkop. Návštěvníci by do budovy chodili tunelem z nového turistického centra.

„Nový bezpečnostní koncept – více bezpečnosti pro poslance i pro tři miliony návštěvníků budovy ročně, navíc přinese estetický pokrok“, praví Berliner Morgenpost. Pěkně optimisticky a pozitivně. Jenom bude holt uprostřed Berlína jáma na mamuty.

Tou samou dobou vyšla zpráva o policejní razii v Kolíně nad Rýnem a v Düren, cílem byli islámští radikálové včetně jednoho konvertity, který se předtím nechal slyšet, že je připraven vstoupit do „nejvyššího ráje“, což v náboženství míru zní jako závažná hrozba. Určitou souvislost obou zpráv bych viděl, však to nebyla první taková razie.

Ale máme-li být féroví, nejde jen o salafisty a jejich přátele. Posílily i domácí extrémní skupiny. Od Antify nelze čekat, že by útočila zrovna na Bundestag, když tam má tolik kamarádů; od pravých Hitlerových pohrobků by se to ovšem čekat dalo, vzhledem k tomu, jak silně pohrdal jejich vůdce „parlamentní žvanírnou“.

Hrozba politicky motivovaného násilí zkrátka vede k opevňování symbolu německé demokracie.

Pro mne osobně jsou tyhle velké stavby v Berlíně určitým symbolem předělu. Komunistický blok ve střední a východní Evropě měl namále už celá 80. leta, ale zřetelným a viditelným symbolem jeho konce se stal až pád berlínské zdi.

Betonování berlínského příkopu je pro mne naopak viditelným symbolem konce éry naivního liberalismu; závěrečné vysvědčení pro „Wir schaffen das“ z konce léta 2015. Oficiálně to heslo pochopitelně nikdo zpět nevezme, ale doplní jej: stále to ještě zvládáme, ale za příkopem se to zvládá o něco lépe. Dosud jsou tam zátarasy, ale přenosné zátarasy jako by byly slibem budoucího dne, kdy je bude možno odstranit. Příkop je podstatně permanentnějšího charakteru.

Příkop před budovou, na jejímž průčelí stojí velký nápis Dem deutschen Volke, čili „Německému lidu“, v jistém smyslu odráží i obtížný vztah německých politických elit k samotnému pojmu „Volk“, čili „lid“. Nacistická říše tenhle termín zneužívala. Nyní je tedy naopak v módě tvrdit, že nic jako „lid“ v identitárním smyslu vlastně neexistuje, že je to jen totalitní pojem a nebezpečný konstrukt – to je například podstatou dlouhé eseje Roberta Habecka, potenciálně prvního kancléře za Zelené, podle níž jediná správná definice „lidu“ jsou všichni občané SRN. (To by mě zajímalo, jestli to ti právě pozatýkaní radikálové viděli stejně.)

Na závěr malá osobní vzpomínka.

Na německých portálech moc jako čtenář nekomentuji, ale občas přeci. Na vrcholu Willkommenskultur před čtyřmi lety jsem na Die Welt pod jeden článek napsal poznámku, že „Selhání vnější bezpečnosti se nutně projeví na bezpečnosti vnitřní.“ Nic víc tam nebylo, ani slovíčko. Komentář byl během pěti minut pryč a jednoslovné zdůvodnění moderátora znělo „Hetze“ („štvaní“). A to byl přitom Welt, na německé poměry pravicový plátek.

Poučení z krizového vývoje? a) v atmosféře morální hysterie se pojmy jako „štvaní“ a „nenávist“ stávají ještě pružnějšími než guma ve značkových čínských trenclích, proto by v žádném případě neměly přecházet do zákoníků; b) sice jsem měl nejspíš pravdu, ale k čemu mi to je; ani ten komentář tam zpátky nikdo nevrátí.