9.8.2018
Redakce
0
Kategorie: Společnost

O žoldácích…

Sdílejte článek:

PAVEL B. REICHL

Včera se naší zemí, v poledne, rozeřvaly sirény. Jejich kvílení jako výraz pocty třem zemřelým chlapům tam kdesi v dáli. Měl jsem husí kůži a nemohl za to ten zvuk, ale myšlenky. Přemýšlel jsem o tom jak moc museli být ti tři, i stovky dalších, stateční. Však si to jen zkuste představit. Nikdy netušíte kdy se k Vám může ta zubatá svině přiblížit a sejmout Vás, prostřednictvím nějakého debila, svou dobře nabroušenou kosou.

[ad#textova1]

Ne, nechci tady teď pět ódy na ty tři kluky. To už udělali povolanější. Rád bych ale napsal pár řádek všem těm, kteří mají pokaždé vždy hned jasno a pokud se nejedná přímo o jejich blízké, nešetří ani nenávistnými slovy.

Každý z nás má nějakou práci. Každý z nás se většinou snaží odvádět stoprocentní výkon, aby uspokojil šéfa, ale hlavně sám sebe. Každá práce má svá úskalí, nebezpečí, ale i úspěchy.

Ti tři byli vojáky. Zřejmě velmi dobrými vojáky a plnili si své úkoly na výbornou až do okamžiku, kdy je překvapil záludný útočník, sebevrah opásaný náloží.

Těžko vysvětlíte zedníkovi, tesaři či lékaři a já nevím komu dalšímu, že i oni se mohli stát vojáky, i oni mohli vyrazit kamsi za „těma snadno vydělanýma prachama“. Většina z těch kritiků to neudělala a ve smrti tří mladých lidí si našla svůj kousek nenávisti a možnosti si plivnout, udělat ze sebe většího „chlapáka“ protože neslouží těm okupantům..

Někdy je toho už opravdu hodně. V poslední době mám často strašlivé nutkání do takové diskuze vstoupit a být vulgární a stejně zlí jako tito lidé.

Ale většinou se uklidním a pak mi v hlavě zbudou jen nezodpovězené otázky. Rád bych se jich zeptal jak by oni ve své práci poslali svého šéfa do háje, jak oni by se postavili nesmyslnému úkolu a raději by byli bez zaměstnání. Jak moc oni by byli odvážní, kdyby je někdo poslal, a teď neslovíčkařme a nepište mi, že si to vybrali sami, do nepřátelského území. Na místa o kterých by předem věděli, že je tam nechtějí, že je nenávidí a při první možné příležitosti se pokusí je zabít..

Já myslím, že odpovědi znám a proto jsem rád,že do těch diskuzí nakonec nejdu.

Žoldáci. Prý to byli obyčejní žoldáci. I hovno teta. Nebyli, Byli to vojáci své země. Byli to státní zaměstnanci stejně jako jiní státní zaměstnanci. Nevstoupili do žádné soukromé armády, která sdružuje chlapíky, kteří se nechají najmout a pak dělají i tu nejšpinavější řezničinu.

Tihle tři kluci byli ve službě této zemi a je naprosto irelevantní zda za to byli dobře zaplacení. Rozhodně to nebyli žádní žoldáci.

A pokud je pravda, že se dnes na několika místech objevili letáčky oslavující jejich smrt, pak musím konstatovat, že se autoři, této sračky, dokázali v mnoha očích dostat na samotné dno žumpy.

Ti tři byli dobrými vojáky, byli syny a členy rodiny. Položili své životy ve službě. A položili je bohužel i za ty, kteří jim dnes nemohou přijít na jméno.

Smrt mladých lidí je vždy strašlivě smutná událost, ale ještě více je smutno na duši z toho, že se najde dostatek zhovadilců, kteří se neštítí využít něčího neštěstí k plivnutí.

A přitom je tak snadné si představit, že většina z těch, kteří našli potěšení ve smrti vojáků, by byla první, kdo by se za tyhle „žoldáky“ v případě potřeby schoval a svěřil jim svůj život.

Zbabělost některých, naštěstí vyvažuje odvaha druhých. Až jednoho dne bude na světě více zbabělců než těch odvážných, bude to náš konec. A o tom je zbytečné vést diskuze.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Pavel B. Reichl

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (41 votes, average: 3,27 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    O cenzuře a kacířství

    REFORMY.CZ Před více než 400 lety roku 1615 najala Katolická církev jedenáct ‚expertů jako konzultanty‘ a požádala je o