Nový svět mezinárodního chaosu a anarchie je pro Česko hrozbou

Situace kolem útoku na Írán, který provedly USA společně s Izraelem, znovu ukazuje, že hlavní charakteristikou dnešního Západu je totální pokrytectví. Naposledy ho předvedl francouzský prezident Emmanuel Macron, když prohlásil, že USA a Izrael sice porušily mezinárodní právo, ale odpovědnost nese Írán. Důvodem měl být íránský jaderný program, podpora teroristických organizací v regionu západní Asie a střelba na vlastní lidi.

Jinými slovy, když země dělá něco, co se „nám nelíbí“, porušíme zákony a zaútočíme na ni, a bude to její chyba a odpovědnost. Domysleme, jakou asi roli v tomto vidění světa hrají jednání a vyjednávání, když nad nepohodlnými zeměmi (a potažmo pro někoho nepohodlnými zájmy) visí možnost útoku a násilného svržení? Možná je Írán výjimkou, možná je ale ukázkou nového trendu. Podle něj by o osudu vlád celých zemí měl rozhodovat Washington, který, Trumpovými slovy, „mezinárodní právo nepotřebuje“ (a nebylo to myšleno jenom vůči Íránu).

Bezprecedentní na celém útoku mimo rámec mezinárodního práva totiž je, že dvě země se rozhodly fyzicky zlikvidovat hlavu nezávislého státu. Ajatolláh Chameneí asi těžko budil jako politik nějaké zvláštní sympatie, nicméně byl hlavou suverénního státu. Útok (a také lednový příklad Venezuely) ukazuje, že USA se nyní neostýchají přikročit k fyzické likvidaci nepohodlných politických představitelů. Bez ohledu na jejich právní status a státní suverenitu. Tento krok jenom (paradoxně) potvrdil, že jaderné zbraně jsou skutečně „dobrá investice“. Lze se jen těžko ubránit dojmu, že současné USA jsou ochotny používat porušování mezinárodního práva jako nástroj k udržení vlastní hegemonie či prosazení amerických zájmů a cílů („Amerika na prvním místě“), dobro mezinárodního společenství či principiální důvody však okázale ignorují.

Když mezinárodní právo zpochybňuje prezident jediné jaderné země v EU (tedy Francie), je to možné ještě nějak pochopit. Když ale tento další útok na mezinárodní právo zpochybňují země jako Česko, tak z toho běží mráz po zádech. Pro středně velké a malé země je současná mezinárodní džungle bezpečnostním rizikem, které potenciálně může ohrozit jejich státní existenci.

Český premiér Andrej Babiš útok podpořil s tím, že nekontrolovaný jaderný program Íránu byl hrozbou i pro Česko. O tom, že Írán v roce 2015 se západními velmocemi v čele s USA uzavřel dohodu, která zaručovala, že íránský jaderný program bude mírový, se nezmínil. Byl to Donald Trump, kdo z dohody v roce 2018 jako prezident USA odešel, což vedlo k tomu, že Írán začal obohacovat uran mimo dohodnuté limity. Trumpovi tehdy vadilo, že Írán měl „regionální ambice“ a že dohoda neomezovala jeho raketový potenciál. Důvody tedy byly především mocenské, smlouva nevyhovovala ani velké lobbystické síle v americké politice, a to státu Izrael.

Prezident Petr Pavel samozřejmě útok podpořil bez ohledu na mezinárodní právo a argumentoval tím, že Írán podporoval terorismus a nedodržoval lidská práva. Předseda ODS Martin Kupka zdůraznil, že útoky podporuje a že uvítá, když povedou ke změně režimu v Íránu. I další lídři české opozice ukázali, do jaké míry stále sympatizují s myšlenkou změny režimu, kterou má přinést intervence zvenku (bez ohledu na katastrofu v Afganistánu a Iráku). Nepoučitelnost je fascinující. Nicméně ani ze strany ministra zahraniční Petra Macinky (Motoristé) jsme neslyšeli odmítnutí porušování mezinárodního práva ze strany USA a Izraele, takže jediným vrcholným politikem, který útok z tohoto důvodu kritizoval, je předseda parlamentu za SPD Tomio Okamura. Podle Babiše tak však učinil nikoliv z respektu k mezinárodními právu, ale kvůli voličům SPD.

Jenom výjimečně se v českých médiích hlavního proudu objevila kritika porušení mezinárodního práva a hlavně dvojích metrů, skutečnosti, že jednoho narušitele mezinárodního práva zavalujeme sankcemi, kritizujeme a odsuzujeme (Rusko na Ukrajině) a druhého (USA a Izrael v západní Asii) bez mrknutí oka podporujeme a veškerou vinu svalujeme na napadeného (jako to dělá Rusko v případě Ukrajiny).

Toto konsensuální pokrytectví je nebezpečné, protože stojí na iluzi, že „patříme na Západ“ a že pro nás právo platit bude, protože „jsme v klubu“ a na správné straně. Politici a média nechtějí vidět, že v epoše „Amerika na prvním místě“ hájí USA především a pouze vlastní mocenské zájmy. Nastává doba nového chaosu a nekontrolované anarchie. Obsahově vyprázdněná loajalita USA a Západu jako zahraničněpolitická strategie, na kterou Česko vsadilo po roce 1993, zřejmě v takovém světě nebude stačit a bude hodně drahá. Jistotu, prosperitu a bezpečnost zemi ale přinese v tomto novém světě bez pravidel a práva už jen těžko.