![](https://pravyprostor.net/wp-content/plugins/lazy-load/images/1x1.trans.gif)
Neomarxismus: Kritizovat, zpochybňovat, podkopávat, relativizovat, rozvracet a útočit na vše národní, tradiční, přirozené, konzervativní a normální
Kritická teorie
Kritickou teorii definoval roku 1937 na univerzitě v New Yorku intelektuál z Frankfurtské školy — Max Horkheimer. Byla to přímá reakce na situaci, kdy marxismus na bohatém západě, zejména v USA, nebyl schopen získat podporu u (bílých) dělníků a rolníků, protože dělníci se jednoduše měli natolik dobře, že žádné komunisty nepotřebovali. Západní dělnická třída se stala střední třídou, byla materiálně zajištěná, svobodná a spokojená.
[ad#textova1]
Začali hlásat, že v tehdejších rozvinutých industriálních společnostech, fungujících na konzervativní kultuře a volném trhu, se rozvíjí nové formy dominance, vykořisťování a autoritářství. Namlouvali lidem, že ačkoliv se cítí svobodní a mohou si dělat, co chtějí, tak ve skutečnosti prý svobodní nejsou. Systém je údajně svazuje a „zotročuje“ prostřednictvím konvencí, dominantního řádu, zákonů, tradiční morálky atd.
Kritická teorie zavedla ideu „osvobození“ (liberation). Ta hlásá emancipaci a vyzývá, aby se lidé vzbouřili proti kritizovaným normám, konzervativním hodnotám a „kategoriím, které řídí život společnosti“. Aby se od toho všeho „osvobodili“.
V Kritické teorii se již promítá ten posun, kdy neomarxisté už definitivně zavrhli tradiční dělnickou třídu a začali hledat podporu jinde. Kritická teorie už není orientována proletářsky, ale spíše intelektuálsky.
Kritická teorie a Nový proletariát
Po válce neomarxističtí ideologové dál rozpracovávali Kritickou teorii. Ještě v 50. letech se jim ale oslovit širší vrstvy společnosti nedařilo.
Až po roce 1960 nastaly vhodné podmínky. Tehdy si filozofové neomarxismu, zejména Herbert Marcuse, povšimli komunit anarchistických umělců, prvních černošských aktivistů a převratů ve Třetím světě. V odlišných menšinách konečně nalezli náhradu za dělnickou třídu. U menšin se jejich ideologie a „osvobozující“ koncepce ukázala být velmi účinná.
Aby získali dostatečnou podporu pro svou „kulturní revoluci“ na západě, potřebovali neomarxisté zaktivizovat a zapojit co nejširší spektrum menšin. Kritická teorie jim výborně posloužila.
Existují dvě kategorie menšin:
- menšiny importované — barevní imigranti, černoši atd. Cizí skupiny, které jsou díky své odlišnosti a mentalitě vždy ve větším či menším konfliktu s bílou většinou, takže pro neomarxisty je snadné si je získat.
- menšiny odtržené — sem patří různé deviantní elementy pocházející původně z bílé většinové společnosti, u nichž museli neomarxisté nejprve zařídit, aby se hromadně odtrhly a zorganizovaly se do podoby opozičního aktivistického hnutí v rámci Nové levice. Sem patří sexuální menšiny, feministky, alternativní a anarchistické subkultury atd.
Kritická teorie pomohla vytvořit menšiny z té druhé kategorie. A to tím, že významně ovlivnila vznik a formování různých emancipačních a opozičních „liberation“ hnutí v 60. letech na západě.
Jedním z nich byl moderní feminismus prezentující se jako „Women’s liberation movement“ — hnutí za „osvobození“ žen (od tradičních rolí a rodiny). Ten se objevil na scéně ve 2. polovině 60. let a feministky se po boku černochů a ultralevičáckých studentů ihned zapojily do neomarxistického hnutí. Vedle feminismu vzniklo například hnutí sexuálních menšin (gay liberation). Také se množily různé anarchistické/kontra-kulturní směry, které se vymezovaly proti konzervativní kultuře a inklinovaly k levičáctví.
Samozřejmě ohromný vliv měla anti-autoritářská a osvobozující demagogie na studenty humanitních, uměleckých a sociálních věd, kteří se organizovali v levičáckých hnutích, demonstrovali a pro neomarxistické ideology bylo snadné je ovládnout a zradikalizovat.
Emancipační idea a útočná kritika většinové konzervativní společnosti se velmi zalíbila všem frustrovaným, odlišným a zamindrákovaným. Ujala se zejména u nonkonformních, rozervaných umělců, u homosexuálů a nejrůznějších úchylů, u zamindrákovaných žen, u duševně nemocných, u asociálů a zkrachovalých outsiderů. Všem těm dala tato ideologie možnost obvinit bílou většinovou společnost a systém z vlastních neúspěchů a nalézt životní náplň v levičáckém aktivismu a boření tradičního řádu.
Neomarxismus si tak postupně dokázal vybudovat „nový proletariát“ složený z agresivních menšin, které jsou naočkované mentalitou obětí a přesvědčené, že jsou neustále nějak diskriminované tou vládnoucí, patriarchální, bílou, konzervativní třídou, na kterou pak útočí pod záminkou boje za svá práva.
[ad#pp-clanek-ctverec]
Autor: Irena Škorpilová, FCB