Na spotřebním koši, seděli dva hoši (2)

Zejména keynesovští ekonomové a centrální bankéři využívají tohoto mechanismu ke stimulaci ekonomiky v domnění, že přetlak oběživa, respektive snadno dostupné úvěry, podporují spotřebu a stimulují tak ekonomiku. Konzervativnější pohled říká, že Centrální banky by neměly mít takovouto pravomoc a že by neměly ovlivňovat tak dalece ekonomické prostředí, neměly by ovlivňovat nezaměstnanost, ani tak dalece šlapat na brzdu a plyn ekonomik (čímž se Centrální banky rády obhajují). Centrální banky by měly pouze dohlížet na stabilitu cenové hladiny, což, konzervativně viděno, neznamená cílovat inflaci na trvalou kladnou hodnotu, tedy vědomě znehodnocovat měnu.

Řízená inflace je důsledkem keynesovské doktríny zásahů státu do ekonomiky. Není přirozená. Přirozená je tržní samoregulace a mírná oscilace mezi inflací a deflací. Je-li soustavně inflace vynucována jako umělá stimulace, jejím důsledkem je systematické odrazování od spořivosti a soukromých investic (je trestána) ve prospěch okamžité spotřeby (je odměněna). Nadále však jde jen o záludné dodatečné danění a penězokazectví.

A jelikož je známo, že z rozšíření finanční báze mají zisky především ti, kteří se k novým penězům dostanou jako první, jsou to především komerční banky a následně spekulanti, kteří operují zejména s deriváty. (A samozřejmě stát.) Než se informace o „falešných“ nových penězích rozšíří po celé tržní oblasti, ostatní ještě obchodují ve starých cenách. Důsledkem inflace je tedy to, co je (poměrně právem) kritizováno, že největší světový majetek se koncentruje ve velmi úzkém okruhu lidí. Nebo ještě jinak řečeno: doplácí na ni ti relativně nejchudší a bohatnou na ní ti nejbohatší. (O státech, jako největších dlužnících, nemluvě.)

Keynes ostatně celou řadu svých doktrín vymezil na období, kdy ekonomika kriticky klesá a až tehdy by podle jeho názoru vlády měly zasahovat. Jenže všichni keynesiánci si přečetli jen část jeho thesí a druhé části již nedbají (typicky o zadlužení v recesi a splácení v konjunktuře).

Dalším důsledkem inflace tolerované/řízené centrálními bankami jsou právě grandiózní cenové bubliny, které po splasknutí vyvolávají masivní světové krize. Kdyby se s měnou takto nemanipulovalo, ekonomika by fungovala podobně, jako když táhnete vývar. Občas se uvolní nějaká lokální bublinka, která odvede páru (a zlikviduje malinvestice). Vznikaly by vedle sebe oblasti ekonomiky inflační a deflační, vzájemně se kompenzující, a ten často kritizovaný hospodářský cyklus by měl podstatně nižší amplitudu. Ostatně, do jisté míry tento jev nastává. Všimněte si například, že segment informatiky prochází trvalým sestupem cen (tedy v tomto segmentu se vaše peníze zhodnocují) a kupodivu nenastává jev popisovaný v ekonomických učebnicích jako hrůzostrašné deflační inferno. Naopak se možná zdá, že deflace vytváří mohutný tlak na konkurenceschopnost, respektive inovace v segmentu. Nebo naopak?

Přetlak nových peněz působí podobně, jako utajený var: kapalina už je dávno přehřátá, ale ani se nehne. A pak stačí malé katalyzační jádro a dojde k explozivnímu varu a kádinka s kapalinou vybuchne do obličeje.

Inflace cílovaná (jakkoliv se centrální bankéři vykrucují, že ne) je totéž, co anabolické steroidy (anebo drogy). Jednorázově mohou jako doping pomoci. Jenže pak si organismus ekonomiky na ně zvykne. Ale jejich zhoubný dopad a účet za ně jednou přijde. A bude extrémně drahý. (A obávám se, že násilný.)

A ještě na jeden markant je třeba upozornit: u nás (a patrně i ve zbytku Evropy) ztratily burzy svůj původní smysl, tedy poskytovat disponibilní soukromý finanční kapitál pro podnikání. Na rozdíl třeba od USA, zdejší podnikatel, zejména malý, je v podstatě odkázán výhradně na bankovní úvěr, protože na burze se obchodují pouze významné tituly velkých korporací a téměř pouze ve smyslu kurzových spekulací.

Čímž se oklikou dostáváme k výše zmíněnému jevu, že řadový občan je úrokovými sazbami odrazován od spořivosti a je nucen ke spotřebě, což má samozřejmě inflační charakter. A kartelu bank pod ochrannou rukou centrálních bank (poslední instance) to samozřejmě také velmi vyhovuje; zajišťuje jim to trvalý příliv zisků, o které by při fungující burze přicházely.

Ale tratí na tom samozřejmě i drobní střadatelé, kteří by mohli umísťovat své investice přímo do nových progresivních firem a očekávat daleko vyšší výnosy, než při běžných termínovaných vkladech v bankách, které, co si budeme povídat, často ani nepokryjí inflaci, pokud je vůbec správně spočítaná.

Nedávno jsem četl nějaký rozhovor s významným bankéřem, který na dotaz novináře, kolik banky investují do rozvoje podnikání, se chvíli vykrucoval a poté připustil, že dnes vlastně banky daleko více spekulují na burze a financování rizikového podnikání je pro ně v podstatě segment, který opustily. Nezodpovězenou otázkou zůstalo, zda výnosy ze spekulací nejsou daleko rizikovější.

Zkrátka a dobře, politika levných peněz vůbec není dobrý nápad, vytváří vleklý problém hospodářského zaostávání, který se dříve či později vymstí. Způsobuje (s dalšími průvodními aspekty) ožebračování produktivní sféry a přesun bohatství k již nyní velmi bohatým. Navíc dává do rukou centrálním bankám nepřiměřenou a jen těžce kontrolovatelnou moc.

Navíc se zdá, že vedení centrálních bank je stále ještě pod vlivem již dosti zpochybněné keynesovské doktríny, což spolu se spíše politickým než odborným obsazováním vedení bank problém jen prohlubuje. Navíc se stále více zdá, že tato přílišná moc vlivným centrálním bankám nestačí a chtěly by ji posilovat dále, stále více. Je viditelné, že trend směřuje k omezování hotovostních plateb ve prospěch bezhotovostních a elektronické kontroly veškerých finančních prostředků. Případně k znevýhodňování hotovostních plateb jako takových a v důsledku toho zřejmě i k úplnému odstranění hotovosti.

To je velmi nebezpečné, protože právě státem málo kontrolovatelné hotovostní platby nám poskytují alespoň částečnou svobodu. Samozřejmě že tuto snahu banky a vlády skrývají za výmluvu, že to činí pouze z důvodu ztížení financování terorismu, jenže se zdá, že tato výmluva je již neudržitelná. Dělají to pouze proto, aby dosáhli ještě větší moci a kontroly občanů než mají dnes. Sekundárně tak napomáhá k postupné fašizaci státu.

Hlavním sdělením tohoto dílu však zůstává, že politika levných peněz poškozuje nebo brání úsporám a nahrává naopak zadlužování a dlužníkům všeobecně, hlavně však zadlužování vlád, které centrální banky tímto způsobem financují. A protože víme, že inflace nahrává vždy dlužníkům (protože v okamžiku kdy svůj úvěr splácejí, splácí jej již méně kvalitními penězi, respektive penězi s nižší hodnotou, než v okamžiku zadlužení), je jasné že inflace nejvíce nahrává největšímu dlužníkovi, státu. A samozřejmě brání kapitálovému spoření a investicím kapitálu tím, že protežuje spotřebu, respektive preferuje, aby ekonomika byla tažena spotřebou, nikoliv produkcí, inovacemi a investicemi.

No a já musím konstatovat, že popisem faktorů, které se dotýkají inflace a spotřebního koše sice jen okrajově, ale jsou nutné k pochopení souvislostí, jsem vyčerpal více prostoru, než jsem měl v úmyslu, takže dokončení rozboru konstrukce spotřebního koše v otázce nákladů vlastního bydlení (a experimentálního indexu CPIH) budu muset posunout až do dílu následujícího.

Autor: PeTaX