Na okraj prezidentské kampaně: Pokus o napravení některých častých omylů kolem prezidentského úřadu

Kandidáti na funkci prezidenta republiky se v této době předhánějí ve veřejných vystoupeních a zásobují veřejnost moudry ze všech možných oblastí. Mají tendenci vyjadřovat se k problémům, které se kompetencí hlavy státu netýkají a týkat nemohou. Rozlišovat mezi rozhodováním vlády a omezenými pravomocemi prezidenta bývá nad síly nejen novinářů, ale i mnohých kandidátů samotných. Ale i v poměrně praktických záležitostech, které se týkají výkonu prezidentské funkce, velká část ze současných uchazečů tápe.

Některé jejich odpovědi na otázky potenciálního působení ve funkci hlavy státu na Pražském hradě ukazují, že v drtivé většině neví, o čem hovoří, a málo tuší, do jaké funkce se to vlastně ženou. Chci se zastavit u několika velmi častých témat a výroků tohoto typu. Jejich společným jmenovatelem je věcná neznalost a populismus, plynoucí z toho, že ve své drtivé většině dnešní kandidáti postrádají nezpochybnitelnou životní legitimitu, která by je k funkci prezidenta republiky opravňovala, a tak se snaží nadbíhat domnělým přáním a preferencím lidu.  

1. Typickým příkladem takového populismu vycházejícímu vstříc plebejským náladám části veřejnosti jsou některými ventilované představy, že by hlava státu nadále neměla sídlit na Pražském hradě, ale v nějakém jiném, blíže neurčeném, zřejmě lidovějším prostředí. U některých z kandidátů se v tom projevuje i snaha vymezit se proti stávajícímu prezidentovi Zemanovi, v jehož případě se nenávist některých kruhů vůči jeho osobě přenáší i na naši nejvýznamnější kulturní památku. Absurdita a krátkozrakost takových výroků je až zarážející. Ukazuje, že tito lidé o Pražském hradě skoro nic nevědí a svými výroky to dávají také najevo. 

Posláním prezidenta republiky je především uchovávat, vyjadřovat a reprezentovat českou státnosti, chránit její tradice a pečovat o její symboly. Pražský hrad je jejím výjimečným výrazem. Je po celé více než tisíciletí existence českého státu sídlem jeho vládců, nezpochybnitelným symbolem státní moci v naší zemi. Je nejcennější architektonickou památkou, historickým místem prvořadého významu, největším palácovým komplexem tohoto typu na světě, kulturním centrem, národním pokladem.  Vypouštět z úst slova o tom, že osoba kandidáta je ochotna zcela svévolně a krátkozrace tuto tradici zrušit v kontextu vykalkulovaného nadbíhání pokleslým plebejským náladám ve společnosti, ji lidsky i politicky diskvalifikuje. Mnozí čeští politici a tvůrci veřejného mínění s obdivem vzhlížejí k tradicím a symbolům britské monarchie. K naší vlastní státnosti a jejím tradicím jim takový obdiv a cit bohužel chybí.

Navíc, Pražský hrad představuje pro hlavu státu velkým nákladem vybudované všestranně postačující pracoviště s nenahraditelnými reprezentačními prostorami. Nápad stěhovat Kancelář prezidenta republiky jinam, dnes, v době rozvalu veřejných financí a pádící inflace je populistický neuskutečnitelný nesmysl.

Spíše se však obávám, že v souvislosti s Pražským hradem hrozí reálné nebezpečí z opačného směru. Dovedu si velmi živě představit, že po zvolení dojde po krátké době nová hlava státu k přesvědčení, že jeho státnická velikost si zaslouží zřetelné zviditelnění a pokusí se zařadit vedle Karla IV., Marii Terezie a TGM  snahou obohatit komplex Pražského hradu nějakou svojí viditelnou stopou. Uměleckých arivistů v pozici rádců bude mít kolem sebe nepochybně dostatek. Mám z podobných pokusů hrůzu. Václav Havel a jeho umělecký guru Bořek Šípek tomuto pokušení téměř podlehli, ale mnoho toho realizovat nestačili. Václav Klaus přistupoval k Pražskému hradu s velkou pokorou a respektem, ani pro Miloše Zemana nebyly stavební experimenty na Hradě prioritou.  To však nemusí být natrvalo. Přejme si proto, aby Pražský hrad vichry doby přežil a zůstal nám zachován v podobě a důstojnosti, jakou známe.

2. Z podobného soudku jsou i výroky prezidentských kandidátů, že by (jako bytostně prostí a lidoví občané) v luxusu a nádheře Pražského hradu nechtěli bydlet.  Tvrdí publiku, že budou chtít bydlet doma, nejlépe zřejmě ve svých panelákových bytech.  K tomu jenom dvě poznámky – prezidentská vilka v Lumbeho zahradě na Pražském hradě není žádnou luxusní reprezentační vilou, ale velmi skromným obydlím, které pro hlavu státu původně nikdy nebylo určeno. Původní rezidence v Královské zahradě je po otevření zahrady pro veřejnost pro původní účel nepoužitelná. 

Druhá poznámka se týká toho, že prezident republiky jako osoba maximálně chráněná může jenom velmi obtížně žít v původním bydlišti, pokud se nejedná o sídlo splňující nároky na policejní ochranu.  Pokud tomu tak není, zkomplikoval by podobný požadavek prezidenta podstatným způsobem práci policie a především život všech sousedů, pro něž by bylo obtížné v blízkosti hlavy státu normálně svobodně existovat.  Doporučoval bych proto těm z kandidátů, kteří mají vhodná reprezentační sídla, aby se s nimi netajili, chtějí-li v nich dále bydlet, a ti, kteří takovým bydlením nedisponují, aby neopovrhovali bydlením na Hradě a v Lánech. Budou s tím pro všechny daleko menší problémy.

3. Dalším oblíbeným tématem prezidentských kandidátů jsou prezidentské milosti.  Jsou na ně často dotazováni a většinou opět při svých odpovědích nadbíhají lidovému sentimentu, který vzývá přísné tresty a nemilosrdnost justice, to však pouze do doby, než se do justičního soukolí člověk sám dostane a bezmocně zoufá nad poměry a svým osudem. Kandidáti tudíž většinou odmítají, že by chtěli být v této prezidentské kompetenci po zvolení aktivní, a mumlají cosi o tom, že by dali pouze na návrhy ministra spravedlnosti nebo omilostňovali těžce nemocné.

V tom se potvrzuje, že nejen tito lidé, ale drtivá část veřejnosti, novinářů i politiků smysl a obsah prezidentských milostí vůbec nechápe.

Prominutí trestu odsouzenému člověku veřejnost obvykle pobuřuje. Lidé by chtěli mít jasná pravidla, podle kterých bude prezident postupovat, chtějí, aby věc posuzovalo více lidí, spolupodepisoval premiér atd. To je ale naprosté nepochopení celé věci.

Prezidentská milost nesouvisí se spravedlností a jejím hledáním, je to výraz milosrdenství, odpuštěním viny (jakkoliv velké) a křesťanské naděje a odpuštění hříchů.  Z povahy věci je to zcela subjektivní institut.  Její smysl lze vyjádřit příměrem, že i usvědčený úkladný vrah před popravou má stále naději na milosrdenství.  Je to relikt středověku, kdy vládce měl právo trestat i odpouštět tresty, zcela mimořádný v dnešním právním systému, a proto také svěřený jediné osobě – prezidentu republiky. Je to nesmírně závažná a odpovědná činnost, neboť dnešní hlava státu není suverén, samovládce z boží milosti, ale politik, jemuž byly prezidentské pravomoci svěřeny lidem na určitou dobu. Podle toho musí své kroky v této oblasti odpovědně vážit, protože je jeho povinností pečovat o právní stát a jeho autoritu ve společnosti. S rizikem, že veřejnost jeho krok nepřijme, musí počítat.

Proto podle mého soudu je tato pravomoc prezidenta udělovat milosti výlučná a nelze ji přenášet na jiné osoby, například úředníky ministerstva spravedlnosti, jako to učinili prezidenti Havel a Zeman.  Úředníkům ústavodárce žádnou takovou pravomoc nedal, a protože milost je aktem milosrdenství, neexistují žádná objektivní kritéria pro udělení milosti. Kdyby taková byla, potom by měla být zohledněna v trestním zákoně.  Tak je tomu třeba u závažných onemocnění, kdy zákon umožňuje odsouzené neschopné výkonu trestu propustit. Prezidentské milosti k tomu není potřeba.

Na druhé straně v reálném životě existuje řada situací, na něž právo pamatovat nemůže, a zde je institut milosti nesmírně potřebný. Já tuto agendu považuji za jednu ze zásadních a přál bych si, aby ji takto chápali i lidé, kteří se dnes o post hlavy státu ucházejí, a měli sílu a odvahu jí sami odpovědně vykonávat. Pravidelné setkávání se s agendou milostí dává hlavě státu navíc stálý kontakt s poměry uvnitř naší justice i s útrapami velkého počtu prostých občanů. I z toho důvodu by tato agenda měla být prioritou každé hlavy státu.

4. Konečně posledním tématem, o němž se v kontextu prezidentské volební kampaně často hovoří, jsou bezpečnostní prověrky spolupracovníků nového prezidenta. Toto téma velmi zvýraznily politické střety kolem dnešního prezidenta, všichni o něm od té doby rádi hovoří, ale málokdo ví, o co se vlastně jedná. Jenom tak mohou zaznívat od některých kandidátů výroky, že v případě zvolení budou požadovat, aby jejich spolupracovníci měli nejvyšší stupeň prověření na „Přísně tajné“.

Původci takovýchto výroků se zřejmě domnívají, že bezpečností prověrka se vydává lidem jako jakýsi certifikát jejich politické a občanské spolehlivosti. To však není jejím smyslem. Jejím smyslem je ochrana utajovaných skutečností – speciální kategorie klasifikovaných informací, které se vyznačují zvláštními stupni ochrany a speciálním oběhem. Jenom v souvislosti s nakládáním s nimi se provádí bezpečnostní prověrka a zákon o ochraně utajovaných skutečností vyžaduje, aby prověrkami na příslušný stupeň utajení disponovali pouze lidé, kteří s takovým typem utajovaných informací skutečně přicházejí do styku. Pokud by někdo vyžadoval vysoký stupeň prověření pro člověka, kterému z popisu a charakteru jeho práce žádné utajované informace rukama neprochází, dopustil by se porušení zákona. Bezpečnostní prověrky totiž stojí značné peníze, zatěžují státní orgány a bezpečnostní složky, v případě nejvyšších stupňů na dobu řady měsíců.

Ze své desetileté praxe vedoucího Kanceláře prezidenta republiky mohu zodpovědně říci, že utajované informace ve stupni „Přísně tajné“ jsou naprosto výjimečné. Tehdy platila praxe, že tuto prověrku mají na Hradě pouze někteří pracovníci Bezpečnostního odboru KPR a vedoucí Vojenské kanceláře prezidenta republiky, který zajišťuje výkon povinností vrchního velitele ozbrojených sil prezidentem republiky.

KPR může být strukturována různě, není to ústřední orgán státní správy, hlava státu má značnou volnost v této věci. Mělo by ale platit, že bezpečnostním prověrkám má náležet takový smysl a význam, pro jaký jsou určeny, nikoliv je rozdávat zbytečně lidem, kteří je k ničemu nepotřebují. 

Toto bylo pouze několik příkladů povrchnosti dnešní volební kampaně. Je smutné, že přímá volba hlavy státu získává podobu jakési reality show, v níž nakonec bude rozhodovat povrchní vnější dojem a marketingová obratnost spíše než skutečná kompetentnost, lidský příběh a zásluhy o vlast.