Měli bychom pomáhat Palestincům v Gaze?

Země Evropské unie jsou rozděleny v otázce, zda pokračovat v posílání pomoci do Pásma Gazy. V současné debatě však naprosto chybí zmínka o tom, zda je vůbec možné tamnímu civilnímu obyvatelstvu pomáhat, aniž bychom zároveň posilovali hnutí Hamás.

Většina mezinárodní pomoci je do Pásma Gazy předávána prostřednictvím Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA). V roce 2018 americký prezident Donald Trump zastavil americké financování UNRWA, ale Bidenova administrativa financování obnovila a v roce 2022 poslala této organizaci 222 milionů dolarů – a Spojené státy se tak staly opět hlavním přispěvatelem. Evropská unie a její členské země se svými dary podílejí na financování UNRWA ze 44 %.

Přitom samotná existence UNRWA a jeho modus operandi přímo posiluje Hamás. Přestože existuje jen hrstka přeživších uprchlíků z roku 1948, žije v Pásmu Gazy nyní asi pětkrát více „uprchlíků“ než jich zde bylo původně. Podle UNRWA se domnělý „status uprchlíka“ dědí z otce na syna.

Používání označení „uprchlík“ po dobu 75 let pro všechny potomky původních palestinských uprchlíků v Pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu, Libanonu, Sýrii a Jordánsku a tvrzení, že žijí v „táborech“, přestože to jsou ve skutečnosti města, posiluje mezinárodní mýtus o možném „návratu“ do zemí opuštěných během Nakby („katastrofy“), což je název, který Palestinci dali svému exodu v roce 1948 a který je základním kamenem identity Hamásu. Toto také stále odrazuje kohokoliv od toho, aby za tento problém převzal odpovědnost a skutečně ho vyřešil. Zdá se, že je to vymyšleno jako politický nástroj pro očerňování Izraele za válku, kterou ve skutečnosti zahájilo pět arabských armád – armády Egypta, Zajordánska (nyní Jordánsko), Sýrie, Libanonu a Iráku – které pak ve válce prohrály. Možná měli trochu víc přemýšlet, než se do té války pustily.

Zhruba stejný počet židovských uprchlíků, asi 650 000, se tehdy spasil útěkem z arabských zemí do Izraele. Nově vytvořený židovský stát o velikosti amerického státu New Jersey nebo dvou třetin Belgie a bez finančních prostředků je dokázal všechny přijmout. (Poznámka překladatele: Stát Izrael má rozlohu 22 145 km².)

Vzhledem k demografii Palestinců by jejich návrat do míst opuštěných v roce 1948 znamenal konec židovského Státu Izrael. Návrat Palestinců je stejně utopický jako představa návratu německých uprchlíků z roku 1945 do oblastí předválečného Německa, Polska a České republiky.

V roce 2000 odmítl Jásir Arafat, na naléhání Ligy arabských států, vzdát se tohoto „práva na návrat“, a to následně vedlo ke krachu jednání s tehdejším izraelským premiérem Ehudem Barakem.

Pokud chtějí USA a EU nadále oficiálně podporovat stále více nerealistické „dvoustátní řešení“, tak by měly nejprve přestat financovat UNRWA, jehož činnost by měly převzít organizace nezneužívající „status uprchlíků“.

Pomoc – dokonce i humanitární pomoc – diktátorským zemím nevyhnutelně posiluje jejich diktátorské režimy. Pro islamistickou totalitní sílu, jako je Hamás, která se nestará o blaho svých občanů tak jako západní země, to platí dvojnásob. Obejít struktury Hamásu je nemožné – Hamás kontroluje dodávky potravin a vody, zdravotní péči i vzdělávání. Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), který je ve vzdělávání nadměrně aktivní, byl kritizován za to, že prostřednictvím školních učebnic a extremistických učitelů pomáhá děti indoktrinovat radikální rétorikou Hamásu. UNRWA nemá žádné prostředky, jak kontrolovat, co se vyučuje ve školách, které nesou její jméno. Mezinárodních zaměstnanců je velmi málo; zjevně nejsou přítomni ve třídách a UNRWA nemá pověst odpovědné organizace. Nedávná zpráva odhalila, že „učitelé zaměstnaní UNRWA vyzývají k vraždění Židů“.

Nikdo nezpochybňuje, že je užitečné učit děti v Pásmu Gazy číst a psát, ale je legitimní zvažovat, zda se tam školní výuka ve skutečnosti nepoužívá k indoktrinaci studentů a jejich podněcování k terorismu. V Pásmu Gazy je malý počet mezinárodních zaměstnanců a programy pomoci realizují místní palestinští agenti. Ve společnosti, kde je sociální kontrola všudypřítomná, je každý nevyhnutelně podřízen Hamásu.

V Evropě zaznívají názory, že je potřeba se vyhýbat podpoře organizací napojených na Hamás. Takto však ten problém nestojí. Hamásu totiž prospívá jakákoliv pomoc, protože díky ní se Hamás může soustředit na válku a terorismus. Díky mezinárodní pomoci je Hamás z velké části osvobozen od úkolů, které normálně musí vykonávat vláda, která ovládá nějaké území.

Musíme také vyvrátit mýtus o „mírumilovném civilním“ obyvatelstvu nemajícím s Hamásem nic společného. Hamás vládne v Pásmu Gazy již 17 let a k moci se dostal vítězstvím ve volbách. Cílem Hamásu je zničit Izrael a vyhladit Židy genocidním způsobem, čehož jsme byli svědky nedávno. Obrázky zfanatizovaného davu ukazují, že nejde o žádnou malou menšinu.

Za 2. světové války nebyly po bombardování německých a japonských měst civilistům bezprostředně poté shazovány potraviny. Od té doby se mezinárodní úmluvy snažily zajistit větší ochranu civilistů a západním zemím byla uložena morální, i když ne právní povinnost pomáhat civilnímu obyvatelstvu.

Ti, kdo poskytují humanitární pomoc, se však ve všech konfliktech potýkají s vážnými obtížemi při snaze pomoci obětem bez toho, že by posílily jim vládnoucí režimy. Mezinárodní červený kříž byl kritizován za zasílání potravinových balíků do nacistických koncentračních táborů, a nyní se připouští, že to byla chyba. Organizace Lékaři bez hranic se během hladomoru v roce 1985 stáhla z marxisty ovládané Etiopie a v roce 1994 z uprchlických táborů ovládaných Huty v Kongu během genocidy Tutsiů ve Rwandě, protože věřila, že škodlivé politické důsledky pomoci mají větší váhu než humanitární dopad její činnosti.

Toho, že se humanitární akce může stát kontraproduktivní nebo dokonce škodlivou, když se změní v humanitární ideologii a vnucuje se jako jediná politika na úkor hledání trvalých řešení, jsme byli svědky také v letech 1992 až 1995 v bývalé Jugoslávii.

Někdy je zdržení se pomoci civilistům tím nejméně špatným řešením, někdy žádné dobré řešení prostě neexistuje. Obyvatelstvu žijícímu na území ovládaném Islámským státem se přece USA ani EU pomáhat nesnažily, tak proč chtějí nyní pomáhat v Pásmu Gazy, a tak pomáhat Hamásu, zvláště když tam mohou pomáhat bohaté arabské země. Obvykle také není jasné, kolik pomoci se skutečně dostane k zamýšleným příjemcům a kolik skončí na účtech Hamásu.

V letech 1948 až 1967 patřilo Pásmo Gazy Egyptu. Proč arabské země nepřevezmou kontrolu nad Pásmem Gazy a Hamás neodstraní? Všichni víme proč. Žádné arabské zemi na těchto lidech ve skutečnosti nezáleží. Dva miliony lidí by přece mohly být arabskými zeměmi snadno přijaty, a těmto lidem by se tam žilo lépe než v Pásmu Gazy, které někteří rádi nazývají „vězením pod širým nebem“.

Výzvy k zastavení palby mezi Izraelem a Hamásem zní po celém světě stále hlasitěji. Ještě jednou, o tom měli přátelé Palestinců přemýšlet dříve. Rozpoutání války a následné volání po zastavení palby, příměří a právu na návrat – poté, co brutální útok neprobíhá tak, jak doufali – neprozrazuje sebemenší sebereflexi. Masakr takového rozsahu, odměněný zastavením nepřátelství, když se to agresorovi hodí, a pozváním někoho jiného, aby to po nich uklidil – to vše by činy Hamásu jen posvětilo. Winston Churchill po německých útocích na Londýn nevyzýval k příměří, a nevyzýval k němu ani Theodore Roosevelt po japonském útoku na Pearl Harbor.

Hamás, který se ukrývá za školami, nemocnicemi a rukojmími a používá své vlastní občany jako lidské štíty, nelze bohužel porazit bez porážky Gazanů. Mnoho z nich podporuje Hamás, stejně jako mnoho Němců podporovalo nacisty až do samého konce války a zaplatilo za to vysokou cenu.

Izraelci shodili nad severní částí Pásma Gazy tisíce letáků, v nichž obyvatele vyzvali, aby okamžitě odešli do jižní části Pásma Gazy. Hamás hned oznámil, že letáky jsou pouhou propagandou, nařídil svým občanům, aby nikam nechodili, a brání jim v evakuaci.

„Stát při Izraeli“ dnes znamená podporovat velmi obtížnou válku této demokracie proti krutému teroristickému totalitnímu hnutí a nenaléhat na Izrael, aby přestal, dokud nebude jeho životně důležitá mise splněna.