Marxistické kořeny politiky lockdownu

Lidé si, na rozdíl od tržního hospodářství , nebudou smět svobodně utvářet své životy a osudy, nýbrž mají být řízeni centrálně. Co se bude vyrábět a kdo bude spotřebovávat, se bude určovat shora, centrální úřad, světová vláda elit- reprezentovaná kartelem států, které zase ovládají mocní aktéři z velkého byznysu, velké farmacie, velkých technologií a velkého bankovnictví, a který je poněkud bezradnému obyvatelstvu (zdánlivě) legitimizován vědeckými experty.

Politika lockdownů rozvracečům vyhovuje. Ničí struktury tržního hospodářství a žene lidi do náruče státu, protože způsobuje strádání a nouzi. Stát zase hraje roli „zachránce“: Vyplácí obětem dávky za zkrácený pracovní úvazek, kompenzuje ušlé tržby, převádí dotace, poskytuje rodinám prémie atd. Tímto způsobem je potlačen odpor proti politice uzavírání; postižení jsou doslova koupeni státem.

Stát je velmi ochotný a schopný skrýt před veřejností veškeré náklady na své machinace s uzavírkami, jak jen to je možné. To je možné díky aktivní pomoci jeho centrální banky: je to právě centrální banka, která bezostyšně financuje daňové výpadky a dodatečné výdaje způsobené uzamknutím.

Za tímto účelem státní centrální banka nakupuje nově emitované státní dluhopisy a platí za ně novými penězi vytvořenými příslovečně „ze vzduchu“. Stát vyplácí nové peníze – poté, co z nich zaplatí sebe a své zaměstnance – skupinám, které zvýhodňuje. Nové peníze jsou připisovány na účty příjemců, a proto se zvyšuje peněžní zásoba – tj. měnové agregáty M1 popř. M3, relevantní pro celospolečenskou poptávku.

A pokud jsou nové peníze použity na nákupy, pak dříve či později vzrostou i ceny zboží, zejména pokud se rostoucí poptávka setká s omezenou nabídkou zboží, jako je tomu v režimu lockdownu. Celá věc se tedy rovná inflačnímu podvodu. Ti, kteří jsou poškozeni státní politikou uzavírek, jsou odškodňováni inflačními penězi – penězi, které mají menší kupní sílu než peníze, které dosud vydělali. Tímto způsobem může stát provádět politiku, která by se v případě otevřeného vysvětlení důsledků jistě nesetkala s většinovým souhlasem veřejnosti.

Politika uzavírek je v podstatě formou „válečného socialismu“: dispoziční právo podnikatelů nad jejich majetkem a jeho využitím je omezeno způsobem, který stát považuje za nezbytný k dosažení svých cílů. Celá věc je financována inflačními penězi, aby se lidem namluvili skutečné důsledky této politiky. Změna klimatu a koronavirus jsou pouze katalyzátory. Jejich instrumentalizace není ve skutečnosti ničím jiným než pokračováním dávno započaté státně-socialistické politiky, která se nyní násilně zrychluje.

A socialističtí řidiči samozřejmě nehodlají upustit od opatření přijatých v době krize. Chtějí spíše pokročit k dokončení socialismu a změnit výjimečný stav v normální. Marx dal svým následovníkům jistotu, když napsal: „Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, to znamená, že třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní silou.“

Fanatičtí zastánci ekonomické a sociální přestavby však pravděpodobně přehlížejí jednu věc: politika inflace je konečná. Právě tehdy, když se jí stále silněji využívá – jako je tomu nyní -, se zvyšuje pravděpodobnost, že bude zbavena svého kouzla a selže. Člověk musí a může mít tuto naději, má-li být socialistickému převratu přece jen zabráněno.