Marshallův plán EU pro Ukrajinu … lež kam se podíváš

Evropská Unie a naše vláda se rozhodly zadlužit o astronomické částky, které hodlají přeposlat na údajnou poválečnou rekonstrukci Ukrajině. Nikoli stávající 1 miliarda EUR – až 1000 miliard EUR. Vše je zatím jen v jednání, ale politici již se vyjadřují. A všechno, co tvrdí, je naprosto nehorázná lež a nedává to žádný smysl. Nejde totiž o žádnou poválečnou obnovu a není to žádný Marshallův plán. Je to pokračování Unijního projektu na „zelenou a digitální revoluci“ – z našich peněženek a na cizí zemi, která se má stát „zeleným inkubátorem“ se všemi následky.

Kolik bude stát obnova Ukrajiny – a proč chce EU platit o 500 miliard EUR více?

Extrémní pochyby a otázky vzbuzují již základní fakta o tom, kolik chce EU z našich dluhů, daní a inflací Ukrajině poskytnout. Jsou totiž tři různé částky – kde za stranu EU hovoří zjevně hlavně ředitel Evropské Investiční Banky, Werner Hoyer.

Za přiměřenou částku na obnovu Ukrajiny po válce tak považuje:

• Evropská Banka pro Obnovu a Rozvoj 100 miliard EUR [1]
• Kyjevská VŠ Ekonomiky 600 miliard EUR [1]
• EU až 1100 miliard EUR [[1],[2],[3],4

Mezi přiměřenou poválečnou zahraniční pomocí, jakou projektuje EBR, a maximalistickým ukrajinským výpočtem je tedy rozdíl 500 miliard EUR.

Ale mezi i tím nejvíce maximalistickým ukrajinským výpočtem rekonstrukce tamní ekonomiky a mezi plánem EU je rozdíl dalších 500 miliard EUR!

Proč plánuje EU věnovat údajně na „poválečnou obnovu Ukrajiny“ o 500 miliard EUR více, než žádají sami Ukrajinci? Opravdu máme věřit, že je to na „poválečnou“ obnovu?

Odkdy je zelená revoluce, dekarbonizace a organické zemědělství „poválečná obnova“?

Zapojení EU odstartovali dva muži: premiér Olaf Scholz v Europarlamentu 19. května a ředitel Evropské Investiční Banky Werner Hoyer. Agendu tedy určují Němci. Pro Němce je nejdůležitější ze všeho Zelená klimatická revoluce – důležitější, než jejich vlastní prosperita, důležitější než vlastní občané, a tím méně nějací Ukrajinci. Proto není divu, že zaznívá:

součástí by měly být investice do obnovy ukrajinské infrastruktury, ale také digitalizace či zelených projektů. (Echo24)

Velkou příležitostí může být pro obě strany zapojení Ukrajiny do plánů Evropské unie nejen v oblasti digitalizace, ale také přechodu k zelené ekonomice. (e15)

Oficiálně Evropská Unie sděluje Ukrajině úplně natvrdo:

Rekonstrukce by měla být v souladu s Evropskou zelenou a digitální agendou (…)
Komplexní rámec pro tyto snahy, plně odrážející potřeby identifikované Ukrajinou a pevně zakotvené v zelené a digitální transformaci a Evropských hodnotách.

Ale iniciativa jde z obou stran. Zelení jsou podobní jako komunistická internacionála – bližší je jim bratrstvo ostatních Zelených celého světa, než jejich vlastní země. Probruselský server Politico tak informuje, že ukrajinská poslankyně Vasylenková, šéfující tamnímu Klimatickému výboru, nabídla Ukrajinu EU jako experiment k totální zelené transformaci:

V principu budeme vzhledem k množství zničených průmyslových a energetických areálů začínat od nuly. Můžeme být inkubátorem pro novou technologii na pilotní projekty, projekty obnovitelných zdrojů. Můžememe se stát motorem pro tažení EU za nulové emise do roku 2050.

Chudáci Ukrajinci. Ale počkat, bude hůř. Chudáci i my – a hlavně Afrika, dosavadní hlavní kupec ukrajinské pšenice a kukuřice. Vasylenková totiž plánuje zavést na Ukrajině „zelenější zemědělství“ bez průmyslové chemie, v souladu s německou zelenou ideologií. Jak se však snaží zoufale upozornit právě ukrajinské zemědělství ústy UkrAgroConsult – zákaz pesticidů vyvolal hladomor na Srí Lance:

V dubnu minulého roku se Srí Lanka stala prvním výhradně organicky hospodařícím národem světa, když zakázala farmaření s chemií. Nikdo tedy nemusí teoretizovat, co by vyvolal zákaz pesticidů a další chemie. Můžeme to vidět na Srí Lance – která právě prochází kauzálně vyvolanou a obrovskou potravinovou krizí.
(…)
V USA odhaduje tamní DoA, že organičtí farmáři sklidí jen 67% toho, co konvenční. Co hůře, zatímco německé organizace dotují kampaň proti pesticidům v Keni, organičtí farmáři v Německu sklididil v letech 2012 až 2019 v průměru jen 48% toho, co konvenčně hospodařící. Je toto naše zářná budoucnost – snížit naši sklizeň na 48% ?

A samozřejmě ostatní supi také cítí kořist. Londýnský CEPR vydal návod k rekonstrukci Ukrajiny, který je založen na „organizování obnovy okolo principu net-zero emisí CO2 a minimální závislosti na fosilních palivech.“ Obsahuje i perly, o jaké se není možné nepodělit:

Protože letiště byla zničena, rekonstrukce může rozvinout optimální síť letišť – tzn. žádná letiště tam, kde je nahradí čtyřhodinová cesta vysokorychlostním vlakem. Veřejná doprava by se měla zaměřit na elektrické autobusy.

To ale není jen blábolení nějakých aktivistů. Právě na konferenci v Luganu se má jednat o dokument o obnově, který přiveze ukrajinská strana. Jenže jak píše Politico, Zelenský dokument vytváří s pomocí britských ekonomů – což mohou být nejpravděpodobněji právě tito ideologové z CEPR. (Mimochodem, asi nepřekvapí, že CEPR se za covidu zabýval „modelováním optimálních lockdownů„).

Další zajímavé náznaky přinesly reakce zasvěcených českých politiků na „Marshallův plán EU“. Například ministr průmyslu Síkela prohlásil o plánu, že

„Poválečná obnova bude znamenat velké množství příležitostí zejména pro sektory, které se soustředí na obnovu a modernizaci průmyslu, obnovu energetického sektoru, dopravní infrastrukturu, sanaci, dekontaminace či likvidace starých a válečných ekologických zátěží

Všimli jste si toho? Odkdy jsou „staré ekologické zátěže“ součástí „poválečné obnovy“? Děláte si z nás legraci? Ale příležitost pro zelené firmy to bude zcela určitě, stačí vzpomenout na korupci provázející české ekologické sanace, včetně sanací neexistujících. A také pro prodejce elektroautobusů, solárníků a větrníků, na které se tak těší šéfka Klimatického výboru a skvělí poradci z CEPRu. Ukrajinci se mají na co těšit, něco mi říká, že za takovou budoucnost na Majdanu klíči necinkali. Ale tak už to s revolucemi bývá s železnou pravidelností – že si je uchvátí pro sebe malá, ale o to lépe organizovaná skupina ideologických fanatiků. V post-Muburakovském Egyptě nebo post-šáhovském Íránu by mohli vyprávět.

Pro nás je nicméně klíčové, abychom „zelenou přestavbu“ Ukrajiny a zisky českých solárních, sanačních a jiných zelených baronů na Ukrajině ještě ke všemu nefinancovali ze svých kapes my – kterým titíž zelení baroni již zatraceně hluboko do kapes sahají.

Marshallův plán EU pro Ukrajinu má být 100x dražší, než opravdový původní Marshallův plán

Také je potřeba jednou provždy utnout naprosto nehoráznou drzost, s níž politici hovoří o „Marshallově plánu pro Ukrajinu“. Když Spojenci vyhráli Druhou světovou válku proti nacistickému Německu, USA měly rozpracované dva plány, jak se pojistit, že Německo nevyvolá již třetí světovou válku v pořadí:

1. Morgenthaův plán, podle kterého měla být kompletně zničena německá armáda i vojenský a těžký průmysl, území Německa mělo být rozkouskováno, kus měla dostat Francie a Polsko, kus měla být mezinárodní zóna, a zbytek měl být rozdělen na dva nepropojené státy – Severní Německo a Jižní Německo. Tzn. šlo by o kompletní likvidaci prušáckého projektu a kompletní návrat před rok 1871 – i za cenu radikálního poklesu životní úrovně Němců.
2. Marshallův plán, podle kterého měl být německý průmysl naopak obnoven společně se zavedením demokratických institucí a orientací na mírovou konzumní výrobu a ekonomickou provázanost se svobodnými trhy. Tzn. šlo o „uplacení Němců konzumem“, aby již nechtěli válčit a přijali liberální demokracii.

Vyhrál Marshallův plán a to proto, že hypotetické Německo ponížené a zbídačené Morgenthauovým plánem by chtělo další revanš, připojilo by se ke komunistickému bloku a výsledkem by byla opět válka, což by bylo krátkozraké a nežádoucí. Byla by to další „Versaillezace“.

Nicméně historie jasně říká, že Marshallův plán pro Německo:

• byl projekt vítězné velmoci, která příjemce pomoci právě vojensky porazila a poničila
• představoval pomoc ve výši pouhých 3% národních příjmů příjemců pomoci – Západní Německo dostalo 1,5 mld. tehdejších USD, 17,8 miliard USD v dnešním kurzu
• pomáhal výrobnímu průmyslu, který vytváří fyzické spotřební produkty – jimiž se lidé obléknou, nakrmí, přepraví a vybaví si domácnosti a výrobní zařízení firem

Opravdový dnešní ekvivalent Marshallova plánu 1:1 pro Ukrajinu by tedy bylo, kdyby Rusko coby válečný protivník darovalo Ukrajině finanční pomoc ve výši 3% z jejího GNI 148 miliard USD, tzn. 44,3 miliard USD, s cílem opravit ukrajinský průmysl, pomoci rozvoji konzumní společnosti a demokratických institucí na Ukrajině, a zapojit Ukrajinu do mezinárodního obchodu. Bez komentáře.

Oproti tomu „Marshallův plán EU pro Ukrajinu“:

• představuje projekt, kde sympatizanti (bez smluvního závazku pomoci) napademu státu již zaplatili pomoc, již doplatili na sankce proti agresoru, a teď mají ještě platit jeho poválečnou obnovu namísto destruktora – tzn. v historii Světa naprosté unikum
• má představovat pomoc ve výši 352 % až 704 % národních příjmů příjemce (500 miliard až 1 bilion EUR, tzn. 521 až 1042 mld. USD)
• která má primárně směřovat do „zelené transformace“, nikoli nutně do poválečné obnovy produktivního průmyslu

Ano, k Marshallovu plánu byly přirovnávány i jiné projekty – např. poválečná obnova Iráku a Afghanistánu. Jenže v obou případech to platil stát, který je porazil ve válce a poničil – a v obou případech platil primárně „tvrdý“ produktivní průmysl a výrobu spotřebního zboží, nikoli ideologické projekty, Utopie a radikální, revoluční „transformace“.

Existuje 5 druhů sankcí proti Rusku. Nejdůležitější z nich prokazatelně nepomáhá Ukrajině, jenom ničí nás

Největší příslovečný „slon v místnosti“, okolo kterého všichni politici chodí po špičkách, je ale ještě o krok jinde. Jak může kdo mít tu opovážlivost požadovat bilionové dotace Ukrajině, když naši politici iracionálně ve jménu údajné pomoci Ukrajině devastují naši vlastní ekonomiku takovými sankcemi, které i oficiálně podle USA nefungují a naopak pomáhají Rusku?

Existují totiž čtyři naprosto odlišné a nesouvisející druhy sankcí, jakými se mohou její sympatizanti snažit pomáhat Ukrajině proti ruské válce. Mezi těmi je nutné střízlivě rozlišovat a neházet je do jednoho pytle – protože každý druh sankce má jiný efekt a jiný dopad na evropské ekonomiky:

1. Snižovat ruskou bojeschopnost zákazem exportu vojenských technologií
   Modernizace ruské armády stála v některých klíčových ohledech na západních technologiích. Například 100% ruských modernizovaných tanků T-90, T-72B3 a BVP BMD-4M spoléhá na francouzské termovizory Thales Catherine FC a XP, dodávané v joint-venture Thales-VOMZ a montované do zaměřovačů ESSA (T-90), PLISSA (T-80UE), SOSNA-U (T-72B3 a T-80BVM) a dokonce do BMD-4 navzdory sankcím. Mimo to dodal Thales i zaměřovací termovize pro vrtulníky Ka-52 a zaměřovací kontejnery pro Su-34. Německý Rheinmetall dodal Rusku „nejpokročilejší výcvikový systém na světě“ pro mechanizované brigády, přičemž sankce údajně naplnil tím, že nedodal posledních pár procent systému.Sankce, které by zcela zakázaly vývoz těchto těžko nahraditelných komponent, by na straně Ruska neublížily civilnímu sektoru, ale jen vojenskému. A na straně sympatizantů Ukrajiny by zranily západní vojenský průmysl a to ještě jen trochu, ale nic jiného. Proto se jedná o (jediné) racionální sankce. Ovšem všechny západní termovizory a součástky, které Rusové potřebují pro válku na Ukrajině, již dávno mají namontované v bojových vozidlech a ve svých skladech. Tyto sankce mohou tedy ovlivnit jen opravy, bojové ztráty a budoucí ruské zbrojní programy.
2. Sankce a zmražení majetků ruských oligarchů a osobnostíTrestné sankce a zmražení majetků ruských politiků a osobností, odpovědných či schvalujících invazi na Ukrajinu, jsou víceméně symbolické gesto – přesně stejně uvaluje Rusko a dokonce i Írán sankce na západní politiky a osobnosti, kterým je to úplně stejně jedno nebo se tím i chlubí. Ve většině případů jde totiž o osoby, které počítají s nepřátelstvím a sankcemi a odpovídajícím způsobem si zajistily své majetky. Sankce jsou pro ně pak jen statussymbol a důkaz, že jsou loajálními nepřáteli nepřátel svých států.

   Ale i pokud by sankce nějakého ruského miliardáře zabolely, na ruskou politiku to z principu nemůže mít vliv. Jak upozorňují všichni západní odborníci na Rusko, v Rusku neexistují opravdoví oligarchové a neexistuje konkurence Kremlu. Nejbohatší smetánka, označovaná za „oligarchy“, je ve skutečnosti dosazována Kremlem coby správci firem a je jí dovoleno si užívat obrovské bohatství pouze za podmínky, že se nemíchá do politiky. V opačném případě dopadne v lepším případě jako Chodorkovský, Bylo tedy naprosto naivní si myslet, že „oligarchové“ kterým Západ sáhne na majetky se vzbouří proti Putinovi – byli by okamžitě zlikvidováni a dobře to vědí. Od počátku invaze „spáchalo sebevraždu“ 6 ruských „oligarchů“. Třeba měli nevhodné poznámky o válce… Ale žádný mírový převrat z toho být nemůže.

   Pokud se však Ukrajina dovolává takových symbolů, sankce na politiky a osobnosti alespoň nijak neublíží ekonomice sympatizantů Ukrajiny – maximálně tak některým fotbalovým klubům.

3. Trestné sankce proti ruským filiálkám a produktům západních firem
   Sankce, které západním firmám zakáží podnikat na ruském trhu a vyvážet odtamtud subdodávky, mají na Rusko poměrně malý efekt – viz případová studie restaurací McDonalds, které byly obratem přejmenovány na „Tečku“ a provozovány dál ruským majitelem. Stejně tak západní továrny, které v Rusku vyrábí zboží pro ruský trh, byly promptně znárodněny a vyrábí dál. Nulový efekt, jen ztráty pro západní firmy. Vše ve jménu pouhého symbolismu – hlasu ulice západních sociálních sítí zvanému „signalizování ctnosti“ (virtue signalling).Jediné, co Rusku nějak ekonomicky ubere, jsou západní továrny, které v Rusku levně vyráběly komponenty nikoli pro ruskou spotřebu, nýbrž pro export do svých mateřských továren na západě. Jenže tam už je škoda pro Západ z principu vyšší, než trest pro Rusko. A tyto sankce vůbec nijak neovlivňují ruskou dobyvačnou válku, na kterou Kreml nakřečkoval dost peněz do zásoby – jen se snaží potrestat ruskou společnost jako celek v iracionální a fakty nepodložené naději, že Rusové v důsledku zahraničního nátlaku vyvinou na svou vládu tlak k ukončení války. Když přitom dějinně to vždycky bylo napak.
4. Sankce na ruský finanční sektor a platební propojení
   Nejsilnější hrací karta Západu je mezistátní platební styk, kde západní platební instituce dominují. SWIFT je prostě nenahraditelný – ne bez obrovských ekonomických škod. Nicméně tato zbraň je dvousečná – znemožní nejen Rusku přijímat peníze, ale i Západu platit za zboží a suroviny, které z Ruska potřebuje. A ruský plyn a ropa jsou prostě pro velkou část Evropy nenahraditelné bez ohledu na proklamace politiků. Jedná se o jednoduchou matematiku propustnosti terminálů na LNG a ropu, objemu tankerů, a propustnosti některých klíčových produktovodů zejména přímořských.Způsob, jakým byly sankce na SWIFT nakonec přijaty, byl proto vzácnou ukázkou racionality. Byly přijaty sankce, které Rusko částečně odříznou od SWIFT – ale jen tam, kde to Západ nebolí. Proč tato základní logika nebyla uplatněna ve všech případech?
5. Trestná embarga na import ruské energie
   Nejpozoruhodnější kategorií sankcí je snaha připravit Rusko o příjmy z exportů ropy a plynu. Ty se totiž nejen zákládaly na ekonomicky ignorantské teorii, ale již byly i empiricky vyvráceny a to dokonce oficiálně vládou USA. Přesto se z nějakého absurdního důvodu stále drží v popředí politiky.Na počátku všeho byla absurdně nedomyšlená představa, že embargo na ruskou ropu a plyn zabolí Rusko natolik, že přehodnotí poměr cena:výkon a válku na Ukrajině vzdá či omezí. Ona totiž sice byla naprostá pravda, že Rusko nedokáže nahradit objem plynovodů a ropovodů napojených do Evropy, a všechny tyto suroviny exportovat jinam – protože kapacita terminálů na LNG i kapacita plynovodů do Číny je velmi omezená a o hodně menší, než kapacita produktovodů do Evropy. Jenže tyto úvahy zcela zapomněly na to, že existuje volný trh, kde snižování objemu nabídky nutně automaticky zvyšuje cenu. I menší objem pak může přinést stejné zisky. A právě to se nezpochybnitelně, prokazatelně stalo.

   Dokonce vláda USA potvrzuje, že Rusové vydělali po sankcích stejné peníze na fosilních palivech, jako před válkou – na menším objemu větší peníze. A podle Forbesu Rusové vydělávají na sankcionované ropě a plynu o 39% více, než před válkou! Přirozený tržní mechanismus poptávky a nabídky je prostě neúprosný. Pokud se nenajde jiný dodavatel, ochotný vrhnout na světový trh stejné množství ropy a plynu jako Rusko – jakékoli omezení nabídky těchto ruských surovin vždy automaticky zvýší cenu natolik, že na tom Rusové vydělají. A totéž platí pro jakékoli nerostné zdroje, kterých je nedostatek a Rusko je jedním z klíčových dodavatelů. Není možné žádným způsobem omezit ani sabotovat (např. nedodáváním náhradních dílů) ruský těžební sektor, aniž by to ceny zvedlo tak, že Rusové stejně vydělají a uvalovači sankcí jenom ucítí vítr v peněžence.

Suma sumárum – sankce a embarga na ruské firmy, politiky ani energie nemohou vyvolat interní odpor proti válce, natož převrat. Nemohou vyhladovět ruskou válečnou kampaň. Nemohou vyhladovět ruskou ekonomiku, aniž by zničily i nás. Nemohou vyhladově ruský rozpočet. A ačkoli Rusové nemohou nahradit objem exportu energií do Evropy, více než vynahradili si zisky.

Jediné sankce, které Ukrajině teoreticky mohou pomoci v obraně proti ruské invazi, jsou embarga na dodávky západních vojenských technologií do Ruska. Na Ukrajině bylo zničeno již tolik modernizované ruské techniky, že se teoreticky může projevit nedostatek náhradních dílů od západních dodavatelů. Tyto sankce jsou zároveň ty jediné, které takřka neubližují západní ekonomice (celý Thales Optotronics generuje řádově stovky milionů EUR obratu a patří majoritně francouzské vládě). Jinak ale obraně Ukrajiny nepomáhají žádné snahy o trestání Ruska. Ukrajině pomáhá jen pomoc Ukrajině, nikoli trestání Ruska. Jenže jak může pomáhat Ukrajině někdo, kdo si předtím ve jménu pomoci Ukrajině uřeže nohu, aby tím „potrestal Rusko“? Trest, který trestajícího bolí více, než trestaného, je maximální chucpe.

Sankce na ruské suroviny jsou iracionální, kontraproduktivní a střílíme se jimi do vlastní nohy. Pokud chtějí politici více pomáhat Ukrajině – ať nejdříve přestanou zbídačovat vlastní ekonomiku iracionálními sankcemi! A pak ať napřed napraví škody na naší ekonomice, údajně způsobené válkou na Ukrajině, než půjdou opravovat škody na té ukrajinské.

Lží a absurdit kopec – rekapitulace a další poznámky

Marshallův plán pro Německo představoval 3% tamních příjmů. „Marshallův plán EU pro Ukrajinu“ představuje 300 až 700% tamních příjmů – 100x až 200x více!

Nejedná se o striktní pomoc s poválečnou obnovou Ukrajiny, nýbrž o 2× – 10× dražší ideologický projekt „zelenenání Ukrajiny“ v souladu s agendou EU Green New Deal.

Ze značné části jej nepsali sami Ukrajinci podle toho, co skutečntě potřebuje jejich země a firmy, nýbrž britští ideologové-teoretici, nejpravděpodobněji z londýnského think-tanku CEPR.

Jedná se o další bezprecedentní zadlužení stamiliardami EUR, které by ještě více zvýšilo již nyní nekontrolovaně se roztáčející inflaci a ekonomickou krizi. ČR je předlužená a řítíme se do dluhové pasti a platební neschopnosti, která by nás čekala již okolo roku 2040 i kdyby bývaly nepřišly stamiliardové dluhy Babiše a Fialy.

A je také nutné říci ještě jednu věc otevřeně: je zásadní rozdíl mezi spojenectvím a sympatiemi. Spojenectví je dáno a určeno spojeneckými smlouvami – obrannými, ekonomickými aj. Spojenec má smluvní nárok na podporu svých spojenců, v rozsahu vymezeném oněmi smlouvami. Příkladem budiž NATO. Oproti tomu vůči Ukrajině nemáme absolutně žádné smluvní závazky jí posílat zbraně, jakkoli ji podporovat, financovat, obnovovat nebo v její prospěch uvalovat sankce, které ublíží naší vlastní ekonomice. A Ukrajina nemá absolutně žádné právo si to po nás nárokovat. Vše, co dělá ČR pro Ukrajinu, je pouze a výhradně dobrovolná dobrá vůle. Kdokoli tedy mluví o jakékoli „povinnosti“ ČR trpět pro Ukrajinu, ten buď úmyslně manipuluje, nebo nezná ani základy mezinárodního práva.

O státní pomoci z veřejných prostředků by se přitom dalo jednat, kdybychom my ekonomicky prosperovali a z našich přebytků pomáhali Ukrajině. Popřípadě kdyby nás to takřka nic nestálo (což jsou fakticky například dodávky skladových přebytků zbraní ze 70./80. let, o kterých víme, že bychom je již sami nevyužili.) Jenže náš stát je zoufale předlužený a naši politici navrch k tomu svými emocemi, signalizováním ctnosti a iracionalitou zařídili, abychom se zapojili do absurdních sankcí, které systematicky ničí náš průmysl i ekonomiku a naopak dokonce i podle US. vlády pomáhají jedině Rusku.

Ukrajina je nepochybně v tragické situaci a pomoc potřebuje. Nemůžeme jí ale pomáhat za cenu vlastního zničení – a už vůbec nemohou politici pomáhat na úkor vlastních občanů, zatímco jim likvidují průmysl i životní úroveň iracionálními sankcemi. A už úplně vyloučeno, aby politici Ukrajině zaplatili několikanásobek jejího státního rozpočtu, když ve své vlastní zemi odmítají sanovat i ekonomicky destruktivní následky své vlastní politiky s tím, že nejsou peníze! Tak buď peníze jsou, a potom musí primáně pomoci české ekonomice. Nebo peníze nejsou, ale potom nemůžeme Ukrajině vynahrazovat její státní rozpočet. Všichi poslanci veřejně slíbili, že budou svůj mandát vykonávat „v zájmu všeho lidu“. Českého, nikoli zahraničního. Takže priorita musí být prospěch ČR.