Malý stát zemřel, zapomeňte. Teď tu vládne Erár

Stát si řekne, co potřebuje…

Není to nic nového, je to trend, který se udržuje prakticky od roku 2017. Podle všech statistik od té doby v průměru narůstal počet lidí ve veřejné oblasti o deset tisíc ročně, a je skoro jedno, zda za Sobotkovy, Babišovy nebo Fialovy vlády. Politika tu skoro nehraje roli, stát si řekne, co potřebuje sám, ať už je ve vládních programových papírech cokoliv.

Je to ještě politicky zábavnější. Politici vymyslí spoustu pěkných modernizačních agend, jenže pak se najednou překvapivě zjistí, že jsou na ně potřeba lidi, a je malér. Kupříkladu takové inkluzivní vzdělávání.

Společnost se skrze politiky před dvaceti lety dohodla, že bude všelijak znevýhodněné děti pokud možno zařazovat do běžných škol, pak se ale zjistilo, že to bez pomocných pedagogických pracovníků a různých asistentů nepůjde.

Jádro problému úřednické a veřejné agendy v Česku: začíná se u čísel, končí se u lidí, nikoli naopak. Projektuje se, přidává a škrtá na papíře, aniž by si někdo nutně představoval, jak to bude prakticky fungovat.

Teprve dodatečně před osmi lety se pro tyto lidi vytvářel systém, který ale také znamenal nárůst pracovníků ve školství. Zjistilo se, že reforma stojí peníze! Že školství je investice do budoucnosti! Šok.

Dnes se na těchto nikterak přeplácených lidech (ve srovnání s průměrem v ČR i v oboru v EU) má znovu ušetřit, a to ne kvůli novému směru reformy, nýbrž proto, že se někde šetřit musí. Státní rozpočet má deficit bezmála tři sta miliard korun, šetří se ad hoc i ve školství, protože nějakou tu miliardu tu přece najít musíme a všichni na první pohled (sic!) vidí, že pedagogů a pseudopedagogů je moc.

Štíhlejší však v tomto případě neznamená lepší, výkonnější, kvalitnější, o naplňování vznešených modernizačních cílů ani nemluvě.

… i když neví, co chce

Stát, tedy jeho politické vedení, neví, co chce. Místo moderního rozvoje se zalepují finanční a lidské díry, které vznikají právě teď. Nepracuje se systematicky. Stát, potažmo kraje a obce zajišťují veřejné služby od státní správy přes zdravotnictví a školství po bezpečnost.

V Česku se na tom podílí bezmála milion lidí. Více než pětina těch, kteří mohou v Česku pracovat, pracují pro stát, tedy vytvářejí proslulý „erár“, jak tomuto tělesu v jádru státu říká šéf Národní rozpočtové rady ČR, Mojmír Hampl. Je to moc, nebo málo? A dá se říct, že to všechno jsou úřednici?

Nedá. Učitelé ani policisté či hasiči mezi úřednické pozice nepatří, Česko má ale zhruba jednoho policistu na 250 obyvatel, méně lidí zabezpečují snad už jen policisté na Maltě. Tady by se možná šetřit dalo, ale chtějí to občané? Mohou to politici v současné „úzkostné společnosti strachu“ v době války za slovenskými humny vůbec navrhnout?

Zkuste to ve volbách – jsme vlastně takový polopolicejní stát, musíme se řady policistů zbavit! Strhující heslo – političtí konkurenti vás sežerou, a je úplně jedno, že budete mít pravdu. Občané, kteří se bojí, pochopitelně chtějí robustní stát, který zajistí, sežene, obstará.

Dokonce i v tom proklínaném školství to platí: jakmile vaše dítě má problém s učením či chováním, okamžitě žádáte erární služby, na něž máte přece z Ústavy právo. Asistence dítěti, kterému se ve škole moc nedaří, je nejen státní zájem, ale přímo povinnost. A to chce lidi, kteří budou neustále po ruce.

Místo problému robustnosti školního systému se dnes však raději probírá ničivý dopad domácích úkolů na křehkou mentalitu dětí, a taky rodičů, samozřejmě.

Dvacet let se mluví o tom, že přebujelý sociální stát je v dnešním světě mrtev, a dvacet let je v celé Evropě znovu oživován a resuscitován.

Kolik lidí je na úřadech?

Opravdových úředníků, o nichž se vždycky říká, že jich je moc, tedy lidí pracujících na různých úřadech a ministerstvech, je v Česku zhruba 80 tisíc. To není na první pohled moc, když si ale uvědomíme, že celou Evropskou unii, všechny její agendy po celé Evropě úřednicky „provozuje“ 60 tisíc úředníků, zdá se tento počet u země s jedenácti miliony obyvatel (ke konci minulého roku se uvádí 10,9 mil.) přece jen dost vysoký.

Ale nakonec podstatný je výkon, což v tomto případě znamená rychlost, plynulost a vstřícnost vyřizování potřebného, ne až tolik absolutní počet úředníků. Kdyby státní správa šlapala uživatelsky příjemně a snadno, nikdo by se ani na počet lidí v úřadech neptal. A nikdo by si ani nevšiml, kolik jich v úřadech je.

To je vlastně jádro problému úřednické a veřejné agendy v Česku: začíná se u čísel, končí se u lidí, nikoli naopak. Projektuje se, přidává a škrtá na papíře, aniž by si někdo nutně představoval, jak to bude prakticky fungovat. Výkazy v rozpočtech jsou magnetickým centrem české politiky. Praxe jakýsi otravný doplněk.

Tendence k většímu a silnějšímu státu jsou tu jasně viditelné, a nejsou to jen vize vychytralých populistických politiků hrajících si s náladami lidu.

Český stát (výdaje veřejného sektoru) ročně spotřebuje necelých 45 % HDP, což je zhruba průměr EU. Daleko robustnější stát, který vydá až 58 % všeho bohatství, co se v zemi vytváří, mají například ve Francii. Dříve se tomu říkalo státní monopolní kapitalismus, dnes přebujelý sociální stát.

Dvacet let se mluví o tom, že tento stát je v dnešním světě mrtev, a dvacet let je v celé Evropě znovu oživován a resuscitován. Česko nevyjímaje. Ze sociálního státu se postupně stala jeho nová verze – lidskoprávně nárokový stát

Česká politika a s ní celá společnost si nejprve musí udělat jasno, jak velký by místní sociální stát měl být, jaké nároky má nově naplňovat, teprve potom hledat peníze, přesouvat je v systému nebo začít škrtat.

Převládající populistický duch české politické krajiny, kterému se obtížně brání i dnešní vládní strany slibující původně „normální hodnotovou politiku“ a v níž se nakonec má každému splnit skoro všechno, dává tušit, že místo boje o efektivitu čísel půjde o další skluz směrem ke státu jako nejsilnější a nejsoucitnější korporaci ve společnosti.

Tendence k většímu a silnějšímu státu jsou tu jasně viditelné, a nejsou to jen vize vychytralých populistických politiků hrajících si s náladami lidu, nýbrž, jak se z volebních preferencí zdá, skutečně ta nejvroucnější přání velké většiny občanů. Štíhlý, efektivní a výkonný stát zemřel – zapomeňte, přichází Erár!