Kdo vládne Ukrajině? Zelenskyj, nebo mafie?

Ihned po ruské invazi na Ukrajinu jsem se v rámci privatni akce „poznej svého nepřítele začal prodírat hutnými svazky Tolstého románu Vojna a mír v naději, že v něm naleznu odpovědi stran ruské mentality. Sám Tolstoj prý celé toto dílo přepisoval 66 krát, což mi jako čtenáři dává určitou naději, že až ho budu číst po šedesáté šesté, přece jen se v něm snad trochu zorientuji. Je totiž stejně zapeklitě komplikované a nepřehledné jako válka na Ukrajině a vše, co je s ní spojeno. Vzhledem k samotnému názvu knihy by po vojně (tak daleko jsem ještě v četbě nedospěl) měl přijít zasloužený mír, radostné období klidu a všeobecné prosperity.

Otázkou za milion dolarů ale je, kdy to bude.

Na toto téma řečnil v minulých dnech ukrajinský prezident Zelenskyj před západními státníky. Ujišťoval je o připravenosti Ukrajiny dotáhnout válku do vítězného konce, k čemuž je ovšem podle něj potřeba ještě mnohem více zbraní a střeliva, abychom si uchovali demokratickou Evropu.

Zní to všechno krásně a logicky, ale jak jsem mimo jiné na vlastní oči viděl minulý týden v Kyjeve a okolí a částečně i na místech bojů, realita s jeho rétorikou příliš nekonvenuje . Prezident Zelenskyj mluví permanentně o potřebě nových zbraní a nezbytném přísunu munice. Toho se Ukrajincům skutečně nedostává.

Ale mělo by ho také zajímat, že ukrajinští vojáci na frontě nemají co jíst pokud si sami něco neopatří, že se nemají kde ohřát, že místní lidé nemají z čeho jak a za co opravit své poničené domovy, že zde totálně selhává veškerá logistika, že se nikdo cíleně nesnaží restartovat zdevastovanou infrastrukturu atd.

Ale jedna věc tady nesedí.

USA a Evropa už přece poslaly a posílají na Ukrajinu desítky miliard dolarů. Obrovské částky! Tak kde sakra jsou?

Většina z nich ani nepropadne sítem fatálně přebujelé korupce zejména ukrajinské státní správy, kterou přitom udržují při životě pouze americké dotace. Jestli se ze stovky darovaných či zapůjčených dolarů dostane byť jen jeden jediný k cíli – to jest k ukrajinským obyvatelům a vojákům setrvávajícím blízko bojové linie, lze to považovat za úspěch. Zelenskyj dnes řeší, aby získal více tanků, více letadel, více samopalů, více raket či více munice.

V první řadě by si ale měl zamést přeď vlastním prahem, to jest vyhlásit nekompromisní válku ukrajinské obdobě italské Cosa nostry, tedy mafii, která je momentálně skutečným vládcem Ukrajiny. To ona přerozděluje peníze a kontroluje většinu finančních toků ze zahraničí. Těžko vést válku s takto fundamentálním záškodníkem v zádech.

Dokud si Zelenskyj a jeho vláda neporadí s tímto letitým nepřítelem, jenž právě díky válce zažívá hotovou konjunkturu a kvůli němuž řadoví Ukrajinci, kterých by se měla Zelenského péče a zájem primárně dotýkat, jen permanentně živoří, pak není sebemenší šance, že by Ukrajina dokázala ve vleklém opotřebovávacím konfliktu nad Rusy zvítězit.

A není snad nutné dodávat, že čím bude konflikt vleklejší, tím více bude zejména Evropu ekonomicky zatěžovat. Budeme dále házet peníze do černé díry respektive je z většiny posílat ukrajinské mafii?

Západ by si měl uvědomit, že Zelenskyj a jeho kabinet tvoří jen svébytnou, izolovanou mocenskou strukturou , více či méně cíleně odtrženou od každodenní reality. A jejich skutečný vliv na běh věcí je až překvapivě malý.

Státu totiž vládne mafie díky zcela extrémní míře všudypřítomné korupce a Zelenského kabinet tomu jen přihlíží, neboť si netroufá v době války s Rusy střílet do vlastních řad, aby se tak nesnížila morálka a bojová odhodlanost vojáků a civilního obyvatelstva. Problém ovšem je, že celou tuhle estrádu sponzorujeme mimo jiné i my – to jest Evropská Unie.

A nekritickým tolerováním Zelenského a jeho kabinetu pouze dehonestujeme veškerou snahu, věrnost, vytrvalost a vlastenectví těch skutečných „malých a obyčejných“ Ukrajinců bojujících na frontě za svou rodnou hroudu. To jsou ti zapadlí vlastenci, jejichž úspěchy se Zelenskyj tak rád chlubí, když vzletně promlouvá o záchraně demokracie. Ale na Ukrajině žádná demokracie není a nikdy nebyla!

Často slýchám i od našich lidí – „tolik jim toho posíláme, tak co by ještě chtěli?“ Že dáváme mnohem víc, než řadoví Ukrajinci reálně obdrží, to je veřejné tajemství. V tomto interním boji s mafií Zelenskyj a jeho vláda proste selhaly! Západní státy by měly striktně monitorovat, kam darované či půjčené finanční částky míří a zda vůbec v nějaké formě dorazí k adresátům a akceptantům. V opačném případě doporučuji nevydat už ani cent!

Namísto zbrani a munice by neškodil například pravidelný přísun potravy, investice do válkou zasažených a zničených obydlí a do v některých oblastech zcela dysfunkční, prakticky neexistující dopravní infrastruktury.

Tím uzaviram další svazek Tolstého ságy Vojna a mír, který mi dělal společnost při cestě na východ. Ale ještě než ho vhodím do očistného ohně, jen mala inspirace dílem, v němž defiluji lide nejroztodivnějších hodností. Je to dílo plné paradoxů, ale bezmezná láska, úcta či strach z vládnoucího cara hraje prim v jednání všech.

Car může prakticky vše (netvrdím, že autokracie je cestou ze současné bídy!), ale když vidím, kterak oklestěné a omezené na úkor zájmů ukrajinské chobotnice, jež svými chapadly dosáhne všude, má či spíše nemá současný prezident a vládce Ukrajiny a jeho kabinet…

Nenastal čas na změnu?

Ukrajinský Berlusconi by se Ukrajině náramně hodil. V Itálii dokázal zcela vyhladit vyhlášenou Cosa nostru. Přestože jinak bylo jeho „kralovani“ v mnohém diskutabilní, tuto zásluhu mu upřít nelze. Většina Ukrajinců, s nimiž jsem hovořil, žije na hranici chudoby. A podotýkám, že nejde jen o staré a nevzdělané lidi. Ale absolutne nevěří, že by Zelenskyj odstoupil a že by to oni sami mohli jakkoliv ovlivnit. Volby podle nich postrádají sebemenší smysl, vždy byly a budou jistě zmanipulované, k čemu pak to všechno?

Člověk cítí tu unylou letargii a agónii a zmar, chce poradit, povzbudit a oponovat, ale proti všudypřítomné defetistické atmosféře není léku, není pomoci. Takový pocit jsem měl. Ti lidé v podstatě žijí ze dne na den. Nějak bylo, nějak bude řekli bychom po našem.

A když se pak ocitnete v týlu ukrajinské armády, pochopíte, že tady se tradiční morální apely a standardní moudra a ideje vytrácí nebo přinejmenším modifikují podle aktuální situace. Je to ukrutné a děsivé, je to strašné, válka je ten nejhlubší hrob všech rozumných myšlenek. Jedna z nich, možná ta klíčová je dosadit do čela Ukrajiny jiné vedení. K tomu je ovšem zapotřebí – a to jsem také utrousil jako svou jedinou smysluplnou radu, aby se Ukrajinci dokázali aktivizovat a aby pochopili, že Zelenskyj není ani car, ani král, ani císař, ba ani Dalajláma, není žádným pozemským vtělením Boha ani Bohem samotným. A post prezidenta Ukrajiny, který momentálně zastává, nenabízí (alespoň prozatím) časově neomezený mandát.

Bylo by dobré nečekat se snahou o změnu a účinným odporem, než to Zelenského nomenklatura definitivně uzákoní.