Jak se žilo za socialismu? (6): Chudoba v socialismu

Pod hranicí v té době sledovaného tzv. sociálního minima se však na počátku osmdesátých let nacházelo více než 11 % obyvatel a koncem tohoto desetiletí jejich podíl klesl na 9 %. I na konci socialismu tak stále téměř jedna desetina obyvatelstva žila z nízkých příjmů v pásmu blízkém chudobě. Tato hranice sociálního minima činila podle tehdejšího zákonodárství 56 % průměrného příjmu na spotřební jednotku, přičemž nižší hranice existenčního minima činila 42 % průměrného příjmu.

Výška sociálního minima však byla o 20 až 25 % vyšší než v té době oficiální hranice chudoby — sociální potřebnosti. Úředníky používaný pojem „sociální potřebnosti“ se v praxi používal při poskytování dávek doplňkové sociální péče. V roce 1988 hradila částka určená jako hranice sociální potřebnosti méně než polovinu průměrných příjmů domácností v přepočtu na spotřební jednotku.

V reálném vyjádření zůstaly částky sociální potřebnosti z roku 1988 nezměněny oproti roku 1980. Při zohlednění růstu cen podle oficiálního indexu životních nákladů a s přihlédnutím k pohybu průměrných cen vzhůru o 19,3 % byl pokles kupní síly o 2 až 3 %. V roce 1988 byly navíc sníženy sazby sociální potřebnosti pro děti do 10 let. V důsledku toho to v reálném vyjádření (tedy po zohlednění inflačního vlivu) znamenalo pokles kupní síly v porovnání s rokem 1980 o 7 až 14 %.

Chudoba a ohrožení chudobou měly v socialistickém Československu i demografický kontext. Až tři čtvrtiny chudých žilo na konci socialismu v rodinách s dětmi, přičemž podíl této skupiny rostl od počátku sedmdesátých let 20. století. Jedním z hlavních faktorů vzniku rizika chudoby v domácnostech s živitelem v ekonomicky aktivním věku byl vysoký počet vyživovaných osob, které na něj připadaly. Rizikem pro životní úroveň domácností byly zejména živitelé bez vlastního příjmu, přičemž často šlo o ženy v domácnostech pečující o děti.

Porovnáme-li sociálně-ekonomické skupiny, tak největší podíl z těch, kteří se nacházeli pod hranicí sociálního minima, představovali dělníci. V roce 1988 tvořili až polovinu ze všech, kteří spadali do této kategorie chudých a chudobou ohrožených (tabulka 4).

Komentář k tabulce 4: Položka „jiní zaměstnanci“ je totožná s položkou „zaměstnanci“, která byla v oficiální statistice socialistického Československa vykazovaná jako samostatná skupina (vedle dalších skupin jako „dělníci“ a „družstevní rolníci“).

Domácnosti dělnických rodin, jejichž příjem se pohyboval v okolí hranice sociálního minima, vydávaly na výživu 36 % zdrojů oproti 30 % v průměrných rodinách. Náklady na bydlení i po započtení nemalých dotací na ceny energií a na nájemné ve státních bytech vyšly tyto domácnosti na 22 % jejich zdrojů. Méně jim tak zbývalo na jiné výdaje. Například výdaje na ošacení měly o 38 % nižší, než byl průměr. Více byly finančně omezeny i ve výdajích na volný čas a rekreaci, kulturu a při vytváření úspor (až tak, že více vybíraly, než vkládaly na své účty).

Významný, i když nižší, podíl lidí žijících pod hranicí sociálního minima byl u jiných zaměstnanců (kromě družstevních rolníků). Zatímco jejich podíl byl v sedmdesátých letech přibližně 9 až 10 %, tak do roku 1988 narostl až na 21 % (tabulka 4). Tento posun byl způsoben například zvýšením jejich celkového počtu. V roce 1980 bylo totiž přeloženo mnoho profesí do (jiných) zaměstnaneckých, které dříve patřily mezi dělnické a jejich příslušníci byli hůře placeni.

Druhou nejpočetnější skupinou mezi chudými a chudobou ohroženými však byli důchodci. Od poloviny šedesátých let do poloviny osmdesátých let patřila do této skupiny skoro třetina chudých a v roce 1988 činili 23,5procentní podíl ze všech, kteří spadali pod hranici sociálního minima (tabulka 4). Z pohledu počtů domácností činily dokonce domácnosti na čele s důchodci největší podíl, v roce 1998 až 43,5 %.

Problém chudoby a nízké životní úrovně lidí za socialismu se však naplno projevil při porovnání jejich dosažené životní úrovně s vyspělými západními zeměmi (čemuž se více věnujeme kapitole 2.5 Finanční a majetková situace lidí).

Finanční situace důchodců

Mezi skupiny, které byly v socialismu nejvíce chudobou ohroženy, respektive zasaženy, tak patřili důchodci. Příčinou toho byla primárně nízká výška starobního důchodu. Minimální důchod byl na pokraji fyzického strádání a nebyl systematicky valorizován. Jeho výška byla zvyšována jednorázově například v letech 1971, 1976, 1979, 1982 a 1987.

Důchody očištěné o oficiálně měřenou inflaci v Československu během osmdesátých let 20. století stagnovaly a po zohlednění vyšších cen v stínové ekonomice pravděpodobně klesaly. Rostly až po změně režimu (hned po počátečním poklesu). Takové srovnání vývoje průměrných reálných důchodů dokumentuje graf 28. I to vyvrací mýtus o vyšší životní úrovni důchodců za socialismu, než dnes.

Komentář ke grafu 28: Výšky průměrných důchodů za roky 1980 až 2018 jsou přepočteny konverzním kurzem slovenské koruny na eura (30,1260 Sk za jedno euro). Koruny československé se v roce 1993 měnily za slovenské koruny v kurzu 1:1.

Orientační srovnání situace důchodců za socialismu a v současnosti poskytuje informace o množství zboží, které si mohli důchodci koupit ze svého důchodu. Z dostupných statistických údajů o cenách základních potravin a jiných statků vážících se k jejich životní úrovni v roce 1989 a dnes vyplývá, že průměrný důchodce si na konci socialismu mohl ze svého důchodu dovolit koupit méně než dnešní důchodce s průměrným důchodem (tabulka 5).

Komentáře k tabulce 5:

1. Na základě dostupných oficiálních statistik je porovnána cena hladké mouky speciál v roce 1989 s cenou polohrubé mouky výběr v roce 2018. Z tohoto důvodu je mouka uvedena pouze orientačně
2. Na základě dostupných oficiálních statistik je porovnána cena automobilu Škoda Favorit 136 L v roce 1989 s cenou automobilu Škoda Fabia v roce 2018.
3. Výsledky ve sloupci „2018/1989“ odpovídají přepočty nezaokrouhlených údajů za roky 1989 a 2018 z podkladových zdrojů. V tabulce jsou tyto údaje prezentovány jako zaokrouhlené.

Zdroj: Statistický úřad SR, Statistická ročenka České a Slovenské federativní republiky 1991 (1991), přepočty autorů

Za svůj průměrný měsíční důchod 1 544 Kčs (odpovídající 51,3 eur) si důchodce mohl v roce 1989 koupit například 154 kg loupané rýže, zatímco důchodce v roce 2018 by si za průměrný důchod 444 eur mohl koupit až 347 kg loupané rýže, tedy 2,2násobně více než v roce 1989. Stejně by si dnešní důchodce mohl oproti důchodci pobírajícímu průměrný důchod v roce 1989 koupit za svůj důchod více dalších potravin: o 20 kg více hovězího zadního masa bez kosti, o 61 kg více vepřového karé, o 135 kg více kuřat, o 33 kg více trvanlivého salámu, či o 67 kg více jablek. Podle oficiálních statistik by si mohl dovolit méně chleba, polotučného mléka a brambor, tedy v socialismu nejvíce dotovaných produktů. Pro dnešní důchodce jsou však cenově dostupnější nejen potraviny, ale i například oblečení, elektrospotřebiče, benzín, energie a také osobní auto (tabulka 5).

Připomeňme, že zatímco ceny po měnové reformě v roce 1953 klesly na zhruba poloviční úroveň, úspory obyvatel se snížily výrazněji: menší částky stát občanům směnil v poměru 1:5, větší částky dokonce kurzem 1:50. Ceny mnoha výrobků stát navíc skrytě dotoval a prostřednictvím umělých administrativně určovaných „cen“ realizoval sociální politiku. V roce 1989 se například litr mléka vykupoval od prvovýrobců za 4,81 Kčs, zatímco v obchodech se prodával jen za 2,10 Kčs. Kromě toho docházelo k tomu, že i důchodci nakupovali mnohé zboží a služby ve stínové ekonomice, tedy za vyšší a statisticky nepodchycené ceny. Reálná kupní síla důchodců za socialismu tak byla, podobně jako u zaměstnanců, nižší a za tehdejší úrovní na Západě a za současností zaostávala ještě více, než ukazují oficiální statistiky.

Důchodci byli zároveň v životní úrovni omezení oproti současnosti nižší kvalitou potravin a jiného zboží, či služeb, jejich zúženým výběrem a nedostatkovostí, jakož i nižší vybaveností statky dlouhodobé spotřeby (více v kapitole 2.5 Finanční a majetková situace lidí a v kapitole 2.9 Životní prostředí v centrálně plánované ekonomice).

Sociální politika v Československu před socialismem

Jelikož mnoho lidí žije v představě, že sociální služby, či jiné podpory chudým a sociálně potřebným přinesly až komunisté po únoru 1948, tak stručně připomeneme, že touto agendou se zabýval státní, obecní a soukromý sektor před nastolením socialismu.

V roce 1918 se nově vzniklá ČSR potřebovala vypořádat s důsledky války. Už tehdy stát na sebe přebíral sociální opatření vztahující se na různé skupiny lidí. Nejviditelnější z nich byli váleční invalidé. Péče o ně od 1. dubna 1919 zajišťovaly zemské (krajinské) úřady sídlící v Praze, Brně a Bratislavě. Na přidělení důchodu potřebovali invalidé projít prohlídkou sociálně-lékařské komise.

Kromě toho jim byly poskytovány i jiná zvýhodnění od státu v podobě jednorázových finančních podpor, rekvalifikací či nároků na léčení. Další skupinou byli muži, kteří nebyli schopni po příchodu z válečné fronty najít práci. V zimě roku 1918 pro ně zavedl stát přímé podpory v nezaměstnanosti. Tři roky po válce v roce 1921 vypukla hospodářská krize, která postihla obyvatelstvo zmáhané důsledky války. Odpovědí státu na to byly od roku 1922 například ošacovací akce koordinované Červeným křížem nebo stravovací akce dotované z prostředků ministerstva sociální péče.

Od roku 1925 začal platit tzv. gentský systém podpory v nezaměstnanosti spočívající na zásadě dobrovolného pojištění proti nezaměstnanosti. Podle něj měli nárok na podporu pouze členové jejích odborových organizací, kteří byli členy šest měsíců před tím, než ztratili zaměstnání a třikrát týdně se s průkazem nezaměstnanosti hlásili ve veřejné zprostředkovatelně práce. Celková suma podpory a státního příspěvku nesměla převýšit dvě třetiny výšky posledního výdělku nezaměstnaného.

V roce 1926 vstoupila v platnost sociální reforma první ČSR, ve které stát významněji přenesl odpovědnost lidí za jejich finanční zabezpečení ve vybraných událostech z nich na sebe, čímž vytvořil v této oblasti podhoubí pro další centralizované přístupy komunistů po roce 1948. Šlo o přijetí zákona z roku 1924 o sociálním pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, kde se upravily a sjednotily tyto druhy pojištění.

Stát navíc realizoval akce jako například v roce 1930 vydávání poukázek na stravu pro nezaměstnané, mléčné akce pro děti nezaměstnaných a od roku 1931 nouzové přídělové akce základních potravin, uhlí a oděvů. Již v tomto období tak postupně docházelo k posilování úlohy státu v sociální oblasti a příklonu lidí ke kolektivistickému myšlení a k oslabování jejich osobní finanční odpovědnosti. V živé paměti měli ještě útrapy války a jako řešení se jim začala nabízet silná ruka státu, která se stávala čím dál tím větší a silnější.

V roce 1933 začalo ministerstvo sociální péče i akce léčebné péče o nezaměstnané. Bylo to v důsledku zhoršení životních podmínek, které vedly k nárůstu nemocnosti a úmrtnosti. Samostatnou formou podpory pro nezaměstnané bylo znovuzavedení nouzových prací. O opuštěné děti na Slovensku a v Podkarpatské Rusi péči převzal také stát, když už v roce 1904 vznikly státní dětské domovy v Rimavské Sobotě a Košicích.

Během první ČSR však existovala i sociální a zdravotní péče, kterou vykonávaly obecní a soukromé subjekty. Pro chudé například poskytovaly azyly a útulky přístřeší a minimální stravu na omezenou dobu, často jen přes den. Během noci se mohli uchýlit bezplatně nebo za malý poplatek do noclehárny. Strava byla zajištěna pro lidi v hmotné nouzi bezplatně, nebo za malý poplatek v obecních kuchyních. Postaráno bylo i o neprovdané matky a těhotné ženy ve specializovaných útulcích, které ještě neměly nárok na přijetí do porodnice, přičemž si nebyly schopny vydělávat na živobytí. Takový útulek existoval například v Bratislavě ve vile Lafranconi. Dlouhodobou péči o sociálně slabé poskytovaly chudobince a starobince. Tato zařízení však fungovala zejména v českých zemích, kde jich bylo až 142, zatímco na Slovensku existovaly v roce 1931 jen tři takováto zařízení.

Závěr

Životní úroveň obyvatel Československa stále více zaostávala za životní úrovní v Rakousku a jinými západními zeměmi. Mezi nejvíce ohrožené chudobou přitom patřili důchodci. Navzdory metodickým omezením z porovnání průměrných důchodů a cen zboží na konci socialismu a dnes vyplynulo, že průměrný důchodce si z důchodu mohl v té době koupit podstatně méně potravin, oblečení, či jiného zboží než dnešní důchodce s průměrným důchodem. Reálná kupní síla důchodců byla v socialismu, obdobně jako v případě zaměstnanců, ještě nižší, než uvádějí oficiální statistiky.

Komunistické vedení chtělo odstranit existenční nejistoty ze života lidí pomocí 100procentní zaměstnanosti, odstranit kapitalismus a podnikání ze společnosti a nivelizovat příjmové a majetkové poměry lidí. Plánováním se měl dosáhnout dostatek veškerého zboží a služeb a nemělo docházet k vykořisťování zaměstnanců, neboť výrobní prostředky byly spravovány kolektivně. Silným ideologickým šířením se mnohé z těchto socialistických záměrů přijaly u velké části populace jako pravdy bez bližšího zkoumání. I předložená analýza potvrzuje, že jde o zidealizované představy o socialismu, které se nezakládají na pravdě.

• Jakub Šimek, Peter Gonda, buraniemytov.sk