Evropská unie se nám nevyplácí ani finančně

Do této balance za prvé nejsou započítány ztráty vzniklé tím, že Česká republika nevybírá celní poplatky za zboží k nám dovezené ze zemí mimo Unii, ty patří Unii.

Za druhé dotace z EU nás ve skutečnosti stojí miliardy korun. Dotace neplatí 100 procent nákladů dotovaných projektů a programů, obvykle je to mezi 50 a sedmdesáti procenty.

A ty projekty nejsou vždy v našem nejlepším zájmu, nepotřebujeme „Čapí hnízda“, akvaparky v každé vesnici a cyklostezky v každém městě. Ale polovinu jejich ceny musíme hradit my, náš stát, naše města a vesnice a naši podnikatelé. Nepotřebujeme pomáhat velkým a bohatým na úkor malých firem, které pomoc potřebují.

Náš rozpočet má dnes již asi 80 procent mandatorních výdajů, výdajů, které vláda musí hradit ať chce nebo ne. Mezi ně patří i naše příspěvky do Unie. Jen asi 20 procent z našeho rozpočtu může vláda vynaložit podle svého, na projekty a programy, které jsou (nebo by alespoň měly být) v našem nejlepším zájmu. A z těch musí zaplatit až polovinu nákladů na dotované projekty, aniž rozhoduje o tom, které to budou. O tom v konečné instanci rozhoduje Brusel.

Když tedy započítáme tyto náklady, jsme již dávno daleko většími plátci než příjemci, i když jsme přesvědčováni o opaku. A nejsme už pány svého rozpočtu. Tomu se říká „kreativní účetnictví“.

A nepočítám škody politické, ztrátu suverenity a peníze, z příspěvků evropských zemí, včetně ČR, utracené za programy, jako jsou na příklad ty na podporu Palestinců. Kdyby ty miliardy EUR, které již během posledních let dostali, byly využity v jejich skutečném zájmu, v jejich prospěch, mohla by už dávno Gaza být přepychovým rezortem a turistickou atrakcí a destinací. Dnes je zničeným městem rozvalin ovládaném teroristy a peníze z Evropy nejsou vynakládány na jeho obnovu a ve prospěch jeho obyvatel, ale na podporu teroristů, za zbraně a rakety odpalované na Izraelská města.

A podobně „účelně“ jsou utráceny další peníze, na financování problémů, které Unie a její vedoucí země způsobily a do kterých se lijí další a další prostředky. Jako problém migrace, o kterém nás sami představitelé Unie ujišťují, že poroste.

Jistě bude odchod z Unie něco stát. Ale nebude to zdaleka tolik, čím nám Unie a Eurohujeři vyhrožují. Ale na druhé straně cosi získáme, a nebude toho málo, když přestaneme Unii a její zbytečné programy platit. Hlubší a hlubší integrace znamená vyšší náklady EU a její větší kontrolu nad našimi rozpočty a další ztrátu suverenity.

A myslím, že je největší čas začít přemýšlet o tom, zda cena setrvání v Unii nebude daleko vyšší, než cena za odchod.