![](https://pravyprostor.net/wp-content/plugins/lazy-load/images/1x1.trans.gif)
Dluh vůči společnosti a dědičný hřích
VELKEJ KÁ
Neustále slýcháme, že jako jednotlivci máme dluh vůči společnosti. Proto musíme platit daně a dodržovat zákony. Odkud se ten dluh vzal?
[ad#textova1]
Inu, narodili jsme se tady, a využíváme toho, co tato společnost vybudovala. Jako děti dostaneme domov, výchovu, vzdělání. A když potom vyrosteme, to, co jsme dostali, „splácíme“. Nějaké společnosti. V této logice vidím několik nedostatků. V prvé řadě, dluh je důsledkem smlouvy; s rodiči žádnou nemám, tudíž vše, co jsem od nich dostal, beru jako dar. V druhé řadě, i kdyby vznikl nějaký dluh, splatil bych jej; ale z toho neplyne placení daní a dodržování zákonů; dluh je přece nějaká konkrétní částka za nějakou konkrétní věc, zatímco daně jsou neadresné – ostatně, ač tento argument používám nerad, ani zákony neříkají nic o tom, že by daně byly splátkou nějakého dluhu.
Proč se tedy mluví o dluhu vůči společnosti? Protože to funguje. Vyvolejte v člověku dojem, že je dlužníkem, a ovládnete ho. Nasaďte mu do hlavy dluh vůči společnosti, a přijme to, že musí platit daně a dodržovat zákony. Stejně jako jste mu kdysi nasadili do hlavy morální dluh vůči Bohu za hříchy spáchané jeho předky (tzv. dědičný hřích); a on proto musel uctívat Boha a prosit jej v Otčenáši o odpuštění. Tímto způsobem křesťanské církve ovládaly věřící; a stejným způsobem jsou dnes ovládáni obyvatelé států. Být dlužníkem znamená být vydíratelným a ovládatelným, a to se velmi dobře vědělo už před mnoha tisíci lety.
Ale stejně jako v případě křesťanství, kdy nedává smysl zodpovídat se za skutky, které jsem nespáchal, tak i v případě víry ve stát nedává smysl dlužit za věci, které jsem si nepůjčil, ale dostal. Navíc, i kdybych snad nějak dlužil, dlužil bych Bohu (a ne církvi), potažmo společnosti (a ne státu). Jak může církev vědět o závazcích mezi mnou a Bohem? Jak může stát vědět o závazcích mezi mnou a společností? Nemůže. Samozvaní zástupci věřitelů, polibte mi prdel.