Co chce Amerika na Ukrajině?

What Does America Want in Ukraine?

podle překladače

Co chce Amerika na Ukrajině?

Takže není  divu,  že  jde  dnes na Kosu.

Současný přístup Washingtonu je strategickým hazardem – a riskuje, že vytvoří další věčnou válku.

Kongres nakonec schválil novou pomoc Ukrajině kolem 61 miliard dolarů a stalo se něco zvláštního: Do ​​Washingtonu se vrátily řeči o ukrajinském vítězství. Je to otřesný obrat. Posledních několik měsíců Bílý dům a další vydávali strašlivá varování, že pokud nebudou ponechány bez pomoci, ukrajinské linie by se mohly zhroutit a ruské jednotky by se mohly znovu valit na Kyjev. Ale když je odvráceno to nejhorší, mířidla se nastaví výš. Bidenova administrativa nyní pracuje na vybudování ukrajinských ozbrojených sil v průběhu 10 let s pravděpodobnou cenou stovek miliard dolarů, zatímco poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan navrhl , že Ukrajina má  zahájit další protiofenzívu v roce 2025.

Tento optimismus není na místě. Nový návrh zákona může klidně představovat poslední velký balík, který Spojené státy pošlou Ukrajině. Jak poznamenal geopolitický analytik Ian Bremmer , „Amerika má nadále posílat Ukrajině [$]60 miliard na podporu rok co rok, [je] nerealistické bez ohledu na to, kdo získá  prezidentský úřad. Současná pomoc většinou přispěje k lepší pozici Ukrajiny pro budoucí jednání. Zmírní nedostatky v munici a výzbroji, takže bude méně pravděpodobné, že ukrajinské síly ztratí v nadcházejících měsících více půdy. Přesto Ukrajina stále čelí dalším výzvám: nedostatečnému opevnění , otevřenému nedostatku lidskýchch sil  a překvapivě odolné ruské armádě . Celkově zůstává Ukrajina slabší stranou; Západní pomoc tuto realitu nezměnila.

Bílý dům představil dodatek jako volbu všechno nebo nic : Schválit miliardové financování nebo sledovat, jak Ukrajina padá. Taková rétorika obsahuje děsivé ozvěny válek od Vietnamu po Afghánistán, kde Spojené státy alespoň částečně nalévaly zdroje do ztracených věcí, protože žádný americký vůdce nechtěl nést odpovědnost v posledním okamžiku neúspěchu. Během debaty o pomoci Ukrajině zůstaly klíčové otázky zcela nezodpovězeny: Čeho se Spojené státy snaží na Ukrajině dosáhnout, když úplné vítězství není možné? Co jsou ochotny riskovat a utratit, aby toho dosáhly? Tyto nepříjemné otázky vrhají stín  na cestu. Ale pokud se jim Washington nepostaví, může příští rok skončit zpět ve stejné pozici – nebo ještě hůř.

Otázka koncovky na Ukrajině byla vždy složitá. Politologové často poznamenali, že jakýkoli konec této války bude zahrnovat diplomatické vyjednávání. Někteří vyvozují závěr, že pokud je vyjednávání nevyhnutelné, měly by rozhovory začít raději dříve než později. Jiní tvrdí, že Ukrajina musí před vyjednáváním zlepšit svou pozici na bojišti. Vláda v Kyjevě tvrdí, že Rusko musí být zcela vytlačeno z Ukrajiny, včetně Krymu, než mohou začít rozhovory. Někteří dokonce tvrdí, že změna režimu v Moskvě je předpokladem míru.

Rozdrcený střed washingtonské debaty, do které, jak se zdá, patří vysoce postavení členové Bidenovy administrativy, spadá někam mezi tyto extrémy: doufá ve velké ukrajinské pokroky a přitom se chce  vyhýbat eskalaci a soukromě nebo anonymně uznává, že matematika není  Kyjevu nakloněna. Bílý dům má pravdu, že pomoc by měla být navržena tak, aby postavila Ukrajince do silné vyjednávací pozice. To však vyvolává další otázky: Jak určit, kdy nadešel okamžik pro jednání? Pokud bude Ukrajina pokračovat v boji bez vyjednávání, zlepší se nebo se sníží její vyjednávací síla?

Výpočet komplikuje také zmatek ohledně toho, čeho se Spojené státy snaží na Ukrajině dosáhnout. Někteří zdůrazňují široké, univerzální principy, jako je obrana demokracie nebo ochrana mezinárodního řádu. Jsou to chvályhodné cíle, ale mohly by věrohodně vést k opačným závěrům: buď že univerzální principy již byly adekvátně hájeny – vysoká cena, kterou Rusko zaplatilo, by mohla budoucí agresory odradit – nebo alternativně, že Ukrajina musí dosáhnout definitivního vítězství.

Tvrdší analytici místo toho tvrdí, že hlavním cílem Ameriky při vyzbrojování Ukrajiny je nechat vykrvácet Rusko. Udržování toku západních zbraní, tvrdí, umožňuje Západu snížit ruské vojenské schopnosti za rozumnou cenu. Jako cíl však oslabení Ruska nenabízí žádnou koncovku a předpokládá dlouhodobý, polotrvalý závazek k válce. Vzhledem ke schopnosti Ruska rekonstituovat své síly není ani jasné, že Západ na této frontě uspěje.

Poslední skupina nabízí konkrétnější cíle: umožnit Ukrajině získat zpět určité části území, aby ochránila svou ekonomickou životaschopnost jako suverénního státu, nebo zabránit Rusku v obsazení Oděsy a dalších cenných míst. Ale ačkoli se jedná o konkrétnější cíle, v západních hlavních městech na nich nepanuje shoda a je jen malá ochota tlačit na mírová jednání, jakmile jich bude dosaženo.

To je možná důvod, proč se představitelé Bílého domu tak často vracejí k formulaci, že západní pomoc má jednoduše postavit Ukrajinu do co nejlepší pozice u vyjednávacího stolu. Toto tvrzení nevyžaduje žádná obtížná rozhodnutí o území, které Ukrajina potřebuje znovu získat, a žádné úvahy o tom, jak dlouho by měla západní pomoc pokračovat. Vyhýbá se také otázce budoucí orientace Ukrajiny – vstoupí do EU nebo NATO? – kterou bude možná nutné vyřešit, aby byla válka ukončena.

Stručně řečeno, současný přístup je strategickým hazardováním. Jeho primárním přínosem je překrýt rozdíly mezi ukrajinskými příznivci. Riziko spočívá v tom, že se válka zařadí mezi věčné války a skončí jedním ze tří způsobů: porážkou, za horších podmínek, než jaké bylo možné získat dříve, nebo za stejných podmínek s vyšší lidskou a finanční daňí.

„Navždy válka“ se stalo sloganem za posledních deset let, používaným aktivisty k popisu zdánlivě nekonečného amerického nasazení v zámoří ve složitých válkách od Afghánistánu po Sýrii a Niger. Jako všechna hesla byl tento termín nepřesný, ale ostře vyjadřoval problém vedení otevřených konfliktů zaměřených na absolutní, nedosažitelné vítězství.

******

Zkuste  si představit,  že  by  něco podobného zaznělo  od  nějakého toho věčně  a vžycky  správného geopolitického  „experta“  na ČT nebo  že  by takový  Mitrofanov  takovouhle  úvahu  napsal na Novinkách…. Sci fi, že?

Foreign Policy  zcela  jednoznačně  konstatuje,  že  americké vedení  vůbec  netuší,  k čemu vlastně  chce  dospět.  Že prostě  jen hrají  ruletu  všechno nebo nic.  Tím všechno je  vojenská porážka  Ruska. Tomu nic  se má zabránit  stále  větší a větší eskalací  konfliktu…. Jako by neexistovaly  jaderné  arzenály  a ten z nich s  odstupem největší  je  ten ruský!

Mimořádně  interesantní je tenhle  odstaveček:

…střed washingtonské debaty, do které, jak se zdá, patří vysoce postavení členové Bidenovy administrativy, spadá někam mezi tyto extrémy: doufá ve velké ukrajinské pokroky a přitom se chce  vyhýbat eskalaci a soukromě nebo anonymně uznává, že matematika není  Kyjevu nakloněna. 

Takže  Washington   se  staví do pozice, že  Ukrajina  absolutně  zvítězí  nad  Ruskem, aniž  by se eskalovalo nad  jaderný práh a přitom v zákulisí  uznávají,  že  matematika  je proti Kyjevu?

Nepřijde  vám to  jako  jasný  důvod, aby  v Bílém domě  okamžitě  zaúřadoval  docent Choholoušek a jeho chlapci?

Říkáte, že  nepřijde?  Protože o  kus  dál  stojí  toto:

Taková rétorika obsahuje děsivé ozvěny válek od Vietnamu po Afghánistán, kde Spojené státy alespoň částečně nalévaly zdroje do ztracených věcí, protože žádný americký vůdce nechtěl nést odpovědnost v posledním okamžiku neúspěchu.

Ano, tohle je  jádro pudla!  Nejen  Joe  Biden, ale  všichni  náčelníci kolektivního Západu  se  sami vmanévrovali  do pozice,  kdy  letí na  autopilota eskalace, protože  na  samém začátku  zainvestovali celý  svůj politický i osobní   goodwill do porážky  Ruska.  V dubnu 22 šlo, jak víme, válku  rychle  a elegantně  skončit! Jenže  Západ  nebyl připraven na  mír!   A nikdo a  zejména  americký   starobní  důchodce  z Bílého baráku  nechce  být  tím,  kdo  vycouvá  z téhle nesmyslné  války   bez  toho  strategického vítězství  nad  Ruskem. Zejména ne po útěku  z Afghu!!!  Protože politická  opozice, vnitřní  straničtí nepřátelé  a  především media  by  ho roztrhali  na  kusy  za  živa! Upozorňoval jsem na tenhle  aspekt  hned  v prvních dnech a týdnech  téhle  nesmyslné  války!

Proto  FP  píše  o nebezpečí  věčné  války.

Mír  rozhodně na obzoru není.  Washington se o něj nesnaží. Kvůli výše  jmenovanému!

Má  vůbec  mír  šanci?  Na  to neodpovídá  ani FP. Já  to zkusím. Myslím,  že   má.  První podmínku pro  zahájení  mírových  rozhovorů, pokud  tedy nepočítáme s  vojenským zhroucením  jedné  či druhé  strany, dle  mého názoru představuje  tlak  voličů.  Zejména  ve  Spojených státech, ale v budoucnu  ještě  důležitěji v Evropě!  Proč?  Kvůli  téhle  pasáži  textu  FP:

…. Washington by se měl opřít o své evropské spojence, aby utratili peníze a vydali příkazy k vybavení Ukrajiny. Americké závazky mohou zakolísat, ať už kvůli nespokojenosti lidí, novému prezidentovi nebo krizím jinde ve světě. Také Moskva se může jednání vyhýbat s odůvodněním, že pozice Ukrajiny se jen oslabuje. Aby tyto možnosti zmírnil, měl by Washington přesunout více břemene na evropské země, jejichž blízkost k Rusku jim dává silný zájem na úspěchu Ukrajiny. Tyto státy již začaly posilovat; Česká republika například stála v čele inovativní muniční iniciativy. Evropa však může udělat mnohem více: zvýšit vnitrostátní financování výroby munice a raket , povolit nouzové fondy a zlepšit zadávání zakázek v oblasti obrany napříč kontinenty prostřednictvím Evropské unie a převzít organizační břemeno koordinace pomoci.

V  mé jednoduché  češtině  se  FP  zcela  jasně  dožaduje  toho,  aby  břemeno  ukrajinské  války  převzala Evropa.  Nejlépe  zcela. Nejsem  tím překvapen.  V hned  první  větě  tohoto sloupku píši  o tom, co je  FP  zač :

…web , kde  heslo  America  first  a  to za každou cenu  je  asi  ta nejstručnější  leč  nejvýstižnější charakteristika.

A tenhle  jeho závěr  to přesvědčivě  dokazuje!  USA  zapálily  momentálně  neuhasitelný,  krajně nebezpečný oheň.  Ale  prsty  ať  si popálí   a náklady na a  rizika  spojené s jeho udržováním, ať převezme  Evropa!! Jak americké!

Ale  i tak  – znovu  se ptám  – myslíte ,  že  něco podobného zaslechnete  na ČT  od jejich  dvorních , vždycky a jedině  správných  politologů typu  Fištejn?