Česká televize má být „pro všechny“, nejen pro LGBT aktivisty

Autoři reportáže vše zhoršili tím, že lobbistu za homomanželství, který v ní měl klíčové slovo, označili jako neutrálního vědce a autoritu. A vrchol všeho představovala anketa mezi zákonodárci, jež zjevně měla sloužit coby alibi, že přeci jen zazní jiné názory. Podle Rady to ale nestačí, protože něco jiného je slyšet „jsem pro“, „jsem proti“ a něco jiného mít prostor vysvětlit své postoje, který dostala jen jedna strana, a ještě skrytá za anonymní nálepku „sociolog“, která neidentifikuje a naopak zakrývá osobní zájem aktéra ve sporu.

Radě navíc vadí, že formulace anketní otázky „Proč to ale vadí? Protože nám, tradičním rodinám, to neublíží, ale jim to pomůže, homosexuálům“, byla sugestivní a porušila další článek kodexu, podle kterého musí redaktor vystupovat tak, aby nebylo poznat, jaký má na věc názor. K tomu dodejme, co ve stanovisku radních nezaznělo. Dotaz nesugeruje jen návod na odpověď, ale přímo lež. Jádrem sporu u homomanželství jsou adopce cizích dětí. A do jejich ústavou zaručených práv tento zákon zasahuje, ne že ne.

Tím se dostáváme k tomu, že Česká televize vůbec celý problém posunula do falešné roviny. Není pravda, že obráncům rodiny vadí, aby dospělí lidé v homosexuální svazku měli vůči sobě stejná práva a povinnosti, jako mají muž a žena. Obávají se však obchodování s dětmi, k němuž může dojít v důsledku úpravy, která by LGBT párům umožnila adopce za stejných podmínek, jaké mají dnes jen manželé a už ne jednotlivci, nesezdané páry či gayové a lesby. Ti všichni si sice dítě mohou osvojit, ale mají to těžší.

Tato úprava vychází ze zájmů dítěte, aby se dostalo pokud možno do úplné rodiny, což je prostředí, které je pro jeho vývoj dle řady studií nejlepší. Je legitimní mít jiný názor a bylo by jistě zajímavé, kdyby ČT divákům zprostředkovala férový argumentační souboj mezi těmi, kteří si myslí, že změna by dětem uškodila a těmi, kteří tvrdí opak. Bohužel, nabídla jim pouze jednostranný a prefabrikovaný pohled ve smyslu: homomanželství je dobro a kdo s tím nesouhlasí, je špatný – a nemá smysl si ho ani vyslechnout.

Rada svým stanoviskem vytvořila určitý precedens. Který má dokonce širší platnost než jen pro veřejnoprávní médium. Jistě, na Českou televizi jsou kladeny přísnější požadavky co se týče objektivity, nestrannosti a plurality. Prestižní publicistický pořad flagrantně porušil explicitní formulace z Kodexu ČT. Ale v přiměřené míře by ona pravidla měla platit i pro soukromá média. Byť ta si mohou dovolit mít vlastní názor a nemusejí pokrývat celé spektrum společnosti a být zde „pro všechny“.

Jde tu o základní principy: nechť jsou slyšeny obě strany, nechť je vždy jasné, kdo za koho mluví a nechť novinář v reportáži referuje o názoru respondenta, ne aby se mu snažil vnutit svůj vlastní. Bohužel, všechny tyto tři axiomy jsou často porušovány, a právě i v tom lze spatřovat klesající autoritu mainstreamových médií. Koho by bavilo číst nebo sledovat jednostranná sdělení, jež jsou navíc podávána coby neutrální fakta, nikoli subjektivní postoje a ještě rámována snahou žurnalisty vnutit zpovídanému vlastní názor.

Vidíme, že ne vždy jsou jasně odděleny zpravodajské a názorové formáty a že třeba reportáž je ve skutečnosti stylizovaným komentářem autora, který se k němu ovšem odmítá otevřeně prohlásit. Což je přinejmenším pokrytecké. Jak řečeno, tohle by neměla činit ani privátní média. Paradoxně si však mnozí myslí, že tento nešvar je nejvíc uhnízděn právě v České televizi. Možná proto, že komentářové pořady, kde by její redaktoři mohli říkat, co si myslí a argumentovat, vlastně nevysílá, snad s výjimkou sportu?