BOTy proti euru

Italské úvahy o zavedení paralelní měny vzbuzují v EU nervozitu.

Začněme nejprve nějakými fakty, která se dají snadno ověřit.

1. Itálie patří mezi nejzadluženější státy EU jak z hlediska absolutní velikosti dluhu (2,36 bilionu eur), tak z hlediska procenta HDP (132,7 procent). Extra výživnou kombinací je přitom právě velikost dluhu a velikost ekonomiky. Řecko, které je ještě zadluženější, je aspoň na hospodářské mapě EU poměrně malou veličinou. Itálie je ale devátá největší ekonomika světa a třetí největší ekonomika mezi těmi, které platí eurem. (Francie je podobný případ, ale o té někdy jindy.)
2. Evropská komise před pár týdny rozjela formální proces směřující k potrestání Italů za to, že jejich rozpočtový deficit za letošní rok má překročit původně dohodnuté meze. Výhled na příští rok přitom vypadá ještě hůře. V posledním článku je také zdůvodnění: italská ekonomika má potíže s růstem, který bude opět o něco slabší, než se čekalo. Jinými slovy, méně vybraných daní a (pravděpodobně) více sociálních výdajů.
3. Itálie skutečně ekonomicky stagnuje již léta. Odpočteme-li inflaci, reálný příjem obyvatel je dnes horší než v roce 2000. Dnešní mladá generace nikdy nepoznala pojem „prosperita a růst“, leda by za nimi ovšem vyjela do zahraničí, což také v nemalé míře činí. Tím se začarovaný kruh dále točí, protože bez kvalifikované pracovní síly těžko vybudujete nové podniky s vysokou přidanou hodnotou.
4. Itálie má vážný problém se stárnutím obyvatelstva, který se ještě dále posiluje odlivem mladých. Šestnáct procent HDP jde na důchody, tedy výrazně více než evropský průměr (12,8 procenta). Není to ovšem tím, že by italské důchody byly kdovíjak štědré; prostě je těch důchodců hodně. Druhá věc je, že se v důchodech moc škrtat nedá, protože při vysoké nezaměstnanosti v některých regionech může být babička jediným členem rodiny, který má vůbec nějaký zajištěný příjem.
5. Není pravda, že by italské státní finance patřily mezi mimořádně rozhazovačné. Naopak, Řím šetří poměrně dost a státní rozpočet má už od začátku století vesměs vysoký primární přebytek – tzn. kdyby nebylo úroků z existujících dluhů, země by měla přebytek skutečný. Primární přebytky Itálie byly v posledních desetiletích výrazně větší než v zemích, jako je Velká Británie, Francie, či v eurozóně jako celku. Jinými slovy, stát si docela solidně utáhl opasek.

To poslední může být pro některé čtenáře překvapením, protože všelidově rozšířená představa zní, že Italové jednoduše utrácejí jako zběsilí a nechtějí s tím přestat.

To je koncept, který by daleko více seděl na Řecko, které skutečně žilo nad poměry ještě relativně nedávno. V případě Itálie se už několik nedávných vlád o vážně míněné šetření pokoušelo, ale dostat rozpočet k nule nebylo možné.

Někoho teď možná podráždí slova „nebylo možné“ a poukáže na to, že v osobním životě, ztratí-li dejme tomu práci, musí také šetřit, aby nějak vyšel. Potíž je v tom, že zde jednoduchá analogie s rodinným životem selhává.

Žádný italský ministr financí nemůže říci důchodcům, že od této chvíle budou mít hlad a nebudou bydlet, a přežít ve funkci; ti lidé mají voličské hlasy a jejich domácí rozpočty jsou už tak napjaté. Dá se šetřit na investicích obecně (třeba na opravách mostů), ale to se časem vymstí a mimo jiné se do chátrající země nepoženou žádní investoři, čímž se stagnace bude prohlubovat. Lze zkoušet vybírat ještě více daní, ale italské daně jsou už tak dost vysoké (z hlediska dne daňové svobody je Itálie šestou nejhorší zemí EU – PDF s přehledem) a někde kolem padesáti procent totálního zdanění začnou být lidé velmi kreativní v tom, jak se dalším odvodům do státní kasy vyhýbat.

(Nezapomeňme na to, že rostoucí zdanění útočí na kapsu běžného občana hned ze dvou stran: v peněžence mu zůstává méně, kdežto obchodníci se snaží přenést zvýšené daňové břemeno na zákazníka tím, že zdražují produkty a služby. Tyhle kleště jsou nemilosrdné a nelze mít nikomu příliš za zlé, že od určité míry sevření se z nich snaží vykroutit i za cenu zapojení do šedé ekonomiky.)

Když už bychom tedy trvali na analogiích z osobního života, Itálie je v pozici člověka, jehož dluhy narostly na úroveň neslučitelnou s normálním životem a hrozí jej zahnat někam pod most, kde bude žebrat na jídlo. Přesně proto máme instituci osobního bankrotu, která bere v úvahu i to, že věřitelé, půjčující těžce zadluženému jedinci další prostředky, podstoupili vědomě určité riziko ztráty svých peněz.

Zatím jsem se vůbec nedotkl otázky proč se tak v případě Itálie stalo, a to z jednoduchého důvodu: na ni neexistuje jednoznačná odpověď. Někdo argumentuje, že eurozóna je svojí konstrukcí výhodná pro německý průmysl, kterému z hlediska vývozu relativně slabé euro vyhovuje (marka byla tvrdší), a že Němci v podstatě francouzskému a italskému průmyslu přebrali zákazníky. Jiný tvrdí, že Italové se vždycky specializovali na levnější a méně kvalitní průmyslové zboží, a že jejich hlavním hrobníkem se stala Čína a další východoasijské průmyslové mocnosti, které samozřejmě dokáží vyrábět ještě daleko levněji než Itálie.

Osobně bych považoval za pravděpodobné, že půjde o nějakou kombinaci obojího, s možnými dalšími vlivy. Nicméně Itálie je tam, kde je. Už několik vlád se pokoušelo nějakým způsobem nastartovat hospodářský růst, aniž by se jim to podařilo. A teď se dostáváme k BOTům, které vzbudily v Bruselu takové rozrušení.

Žil byl kdysi jistý Keynes, který přišel s myšlenkou, že v době ekonomického ochlazení má stát utrácet za nějaké veřejné práce a zakázky, aby povzbudil podnikatelskou činnost, a to i za cenu nárůstu zadlužení. V době hospodářské konjunktury by se pak naopak vzniklé dluhy měly zmenšovat.

Politici, charakteři k pohledání, se vesměs chytili hlavně té první půlky rady; ta druhá bývá na celostátní úrovni brutálně ignorována. (Některá města hospodaří solidněji, a to i ta velká, v ČR třeba Ostrava, která za posledních deset let snížila svůj dluh na polovinu. Konec rodákova chlubení.)

Ale to neznamená, že by Keynesova rada byla úplně nefunkční; dokonce i umělé státní zakázky můžou v krátké perspektivě přinést nějaké přínosy, třeba právě to, že vám kvalifikovaná populace neuteče do ciziny a funkční skupiny specialistů se nerozpadnou. (Kdo kdy zkoušel postavit programátorský tým od nuly, ten ví.)

Itálie by tedy ráda nějak stimulovala vlastní ekonomiku k růstu, třeba snížením daní a státními zakázkami. Jenže je zadlužená až hrůza (viz výše bod 1) a Evropská komise hledí na její finance jako ostříž, tím spíše, že v Římě vládnou euroskeptické strany. Co s tím?

Na scénu vstupují BOTy. Přesněji řečeno mini-BOTy, protože jejich nominální hodnoty mají být poměrně malé.

Što takóje mini-BOT? V případě Itálie by šlo o dlužní úpis, kterým by stát platil svým dodavatelům a který by jeho dodavatelé pro změnu mohli použít k placení svých závazků vůči státu – tj. zejména daní. Nemělo by to tedy daleko k paralelní měně, jevu, který je členům eurozóny jednoznačně zakázán platnými smlouvami.

Hlavní právní rozdíl mini-BOTů proti paralelní měně by spočíval v tom, že by neměly tzv. nucený oběh. Dnešní papírové a digitální peníze nucený oběh mají; každý je povinen je přijmout k vyrovnání závazků. To samozřejmě funguje jen v určitých mezích; v dnešní době, kdy zlatý standard dávno zanikl a peníze jsou tzv. fiat money (líbí se mi neortodoxní překlad „budiž prachy“, který zdůrazňuje jejich poněkud magickou podstatu), je hodnota peněz vesměs udržována důvěrou populace, která se projevuje hlavně ochotou za ně pracovat. Nicméně uvnitř EU jsme případ hyperinflace následované zhroucením měny ještě neměli.

V praxi by tenhle rozdíl mezi BOTy a paralelní měnou nebyl asi zas tak černobílý. Formálně vzato by BOTy musel přijímat jenom stát a soukromníci by si to mohli rozhodnout sami. Reálně má ale stát nemálo prostředků, jak soukromé hráče k akceptaci BOTů přesvědčit; od cukru (firmy přijímající BOTy by třeba získaly nějaká byrokratická či termínová zvýhodnění) až po bič (nechceš brát BOTy? Tady Paolo z finančáku se k vám těší na návštěvu a něco určitě najde). Fantazii se meze nekladou a Italové mají fantazie dost.

Co by ani stát nedokázal, je určit jejich tržní cenu mezi soukromými hráči. Dá se očekávat, že v případě skutečného zavedení BOTů by jejich tržní cena dost prudce klesla pod cenu nominální, možná i několikanásobně. Jak moc, to si nikdo netroufá předvídat, snad ani Paul Krugman ne.

Podstatné je, že italské vládě by BOTy umožnily zadávat státní zakázky, třeba stavební, aniž by si musela půjčovat v eurech. Od toho si Salvini a spol. slibují stimulaci ekonomiky a hospodářské oživení. Nemám zdání, zda to není jen zbožné přání, ale podívám-li se na to střízlivě, stejně nemají moc dalších možností.

Myšlenka podobných dlužních úpisů, které nemají úplně váhu peněz, ale „skoro ano“, není nijak nová. Vydávala je například americká Kalifornie v době, kdy se státní parlament nebyl schopen dohodnout na zvýšení daní; kalifornský politický systém je specifický tím, že ke zvýšení daní je nutná dvoutřetinová supermajorita v parlamentu. Vydávala je také provincie Buenos Aires v Argentině, což vzhledem k argentinské hospodářské historii není úplně pozitivní znamení.

Podvojný charakter BOTů je Bruselu samozřejmě zjevný a odcházející šéf Evropské centrální banky Mario Draghi (také Ital) je odmítl slovy, že „buď jde o měnu, a pak je to ilegální, nebo jde o dluh, a v tom případě se řídí pravidly zadlužení“. Je dost pravděpodobné, že v případě jejich skutečného zavedení by ze strany Evropské komise následovala tvrdá reakce, snad dokonce i vyřazení Itálie ze směnného systému Target2. To by Italům znemožnilo kupovat zboží ze severní půlky kontinentu dosavadním jednoduchým způsobem, kdy se jim hodnota příslušného nákupu v rámci Target2 jednoduše „připíše na futro“. Na druhou stranu, Němci mají v Target2 asi bilion eur pohledávek, jejichž dobytnost je pochybná už teď a takovým krokem by se stala zjevná.

Největší riziko, které by ale mini-BOTy představovaly, by bylo strategické. Jejich zavedením a rozšířením by vznikla paralelní platební infrastruktura, která by jednoho dne mohla nějaké vládě dodat odvahu k opuštění eurozóny. Okolkování BOTů na „nové liry“ by se dalo provést velmi rychle, daleko rychleji, než natištění nových bankovek – a u podobných krizových opatření vždycky rozhoduje míra utajení a rychlosti.

I proto si myslím, že Brusel zavedení mini-BOTů nepřipustí. Proč se tedy v Itálii o tomto konceptu začalo znovu hovořit? Tipoval bych, že si Italové budují vyjednávací pozici: my uložíme svoje mini-BOTy zpátky do botníku a vy, Evropská komise, budete tolerovat vyšší deficity našich státních rozpočtů.

Zda taková hra může vyjít, velmi brzy uvidíme. Nejpozději na podzim, kdy vznikne další Evropská komise.