A k čemu je vlastně ten regulační poplatek na pohotovosti?

Lékaři se nám bouří, že pacienti zneužívají lékařskou pohotovost a chodí tam s problémy, které jsou podle jejich názoru banální. Požadují zvýšit pokutu za použití pohotovosti na 200 Kč. Tolik zpravodajství.

Předně rozporuji samotné sdělení o bagatelních problémech. Také jsem loni navštívil urgentní příjem českobudějovické nemocnice. Šlápnul jsem na drát, který trčel ze země a ten pronikl botou, a chodidlem. Nevylezl z druhé strany ven, protože se zastavil o nějakou kost. Nebylo to moc příjemné, ale nebolelo to zas tolik, jak si lidé myslí. Potřeboval jsem hlavně tetanovku, protože jsem ji naposled dostal před 16 lety. Praktika kontaktovat nebylo možno, protože se kontaktuje přes nějakou hotline v Praze a ta „funguje“ v pracovní dny od 8:00 do 15:00, ale je třeba tam volat tak osmkrát, než to laskavě zvednou. Byla sobota večer. Tak jsem jel na urgentní příjem. Nepřipadalo mi, že by tam byli nějací hypochondři a simulanti, protože to tam vypadalo jak v Mariupolu. Většina pacientů, co tam byla, měla seriózní a zjevný problém. Všemu dominovala zyklistika a domácí práce. Bez jakýchkoli problémů mě ošetřili a poslali domů. Bylo to zcela profesionální. Zaplatil jsem regulační poplatek 90 Kč, aniž bych pochopil, co se jím regulovalo.

Taky jsem si loni v srpnu provedl něco s ramenem, když jsem zavíral garážová vrata. Musí se přitom jakoby vytočit ruka a současně silně tahat, a v rameni něco nehezky křuplo. Protože to bylo celkem bolestivé a i úkony typu „sundat si tričko přes hlavu“ se staly nemožnými, vyhledal jsem opět pohotovost. Byl to bagatelní problém? Já nevím. Nejsem ortopéd. Zrentgenovali mi to, Herr Doktor mi to nějak poopravil s tím, že je poškozené kloubní pouzdro a abych vyhledal v následujícím týdnu ortopedickou ambulanci, protože to bude vyžadovat další vyšetření a rehabilitaci. Takže to asi bagatelní problém nebyl. Opět jsem zaplatil regulační poplatek a opět nechápal, co se jím reguluje. Jako že jsem si měl za těch 90 korun najmout asistenta, co mi bude utírat prdel zhruba ten jeden měsíc, než si na mně „ambulantní specialista“ udělá laskavě čas? Pan doktor byl obrovský optimista, pokud šlo o nalezení ortopedické ambulance během týdne. Vypuklo martýrium s hledáním „ambulantního specialisty“, což obnášelo asi tři hodiny telefonování. Najít termín u ortopeda v Českých Budějovicích se ukázalo prakticky nemožné. Jeden třeba vyžadoval objednání elektronicky, přičemž nejbližší volný termín měl za šest týdnů a za samotný úkon rezervace v nějakým systému, který vypadal jako nedělní jízdní řád MHD v Pripjati, požadoval 320 Kč. Dnešního dne (13.03.2025) má volný termín 30.04.2025, takže se ty služby od té doby hodně zpřístupnily. Další lékaři měli volno třeba na vánoce nebo tak. Nakonec jsem našel jednu ordinaci, co měla volno už za tři týdny, což jsem za daných okolností vnímal jako výhodné. Stařík zjevně nebyl Dr. House, k výzdobě jeho ordinace jsem měl výhrad. Jinak se celkem snažil, nakonec se mu na tři návštěvy povedlo kloub rozchodit natolik, že bych mohl být hvězdou všech nacistických srazů. Jen v tom občas hrozně křupne. Pochopil jsem, že key factory při hledání ambulantních specialistů jsou známosti, trpělivost, self-healing schopnosti a ještě jednou trpělivost.

Zatímco tento problém se podařilo za pomoci ambulantních specialistů vyřešit, jiný vyřešen nebyl. Hledání alergologa bude zjevně běh na dlouhou trať. Problémy se začaly vršit někdy loni na podzim. V obýváku se nám objevilo něco, co u mně začalo vyvolávat slzení, kýchání, rýmu a nakonec dechové obtíže podobné astmatickým. Nedá se přesně odhadnout, za jak dlouho se tyto projevy dostaví, někdy postačuje několik minut, někdy se nic nestane za půl dne. Zkoušel jsem identifikovat příčinu, ale nebyl jsem úspěšný. I udělal jsem to, k čemu nás systém nabádá. Vyhledal jsem praktického lékaře.

Malá vsuvka na téma mých praktických lékařů. Občas se říká, že se jedná o první linii fronty boje za veřejné zdraví, a mám dojem, že se tato fronta hroutí. Předchozí „praktická“ „lékařka“ byla zcela neschopná. V podstatě fungovala jako přeposílač, vystavovač receptů a generátor žádanek. Žádanka je papír, který musí jeden lékař vystavit, aby ho jiný lékař mohl obdržet. Nemá žádný praktický význam, je na něm většinou popsáno to, co pacient lékaři sám řekl a dovětek „prosím o vyšeření“.

Přidaná hodnota této babizny byla nulová, ne-li záporná, protože při nekonečném čekání na ošetření v nevytápěné čekárně se většinou dala chytit nějaká zajímavá infekce. Její nejvýznamnější ečívment byla léčba angíny, která se zvrhla v paratonzilárni absces. V nemocnici, kam jsem se dopravil, když problémy byly neúnosné, mi bylo řečeno, že „když máte problém, musíte k doktorovi. K obvoďákovi se chodí pro neschopenku“.

Hippokratova parodie bohužel zemřela. Nejprve spadla v ordinaci ze židle. Sestra se jí ptala, zda je v pořádku, ona odpověděla, že to nic není. Tak sestra odešla domů a praktická lékařka zemřela v ordinaci. Halt nikdy nebyla nejlepší diagnostik. Musel jsem hledat někoho jiného, kdo mi bude dávat razítka. Několikrát jsem si vyposlechl „nové pacienty nebereme“ a pak jsem našel zase takovou babču. Pár měsíců fungovala dobře, ale pak prodala svoji ordinaci nějaké firmě. Její vlastník provozuje penzion na Šumavě a k tomu taky lékařské ordinace, přičemž svoji lékařskou síť postupně konvertuje na výnosnější byznys model, tedy „pracovně lékařské služby“. To je pokročilejší forma péče o zdraví lidu, kde se dává razítko a ještě k tomu říká „dobrý“. Ordinace praktického lékaře je pro něj přítěží a podle toho to taky funguje.

Většinou tam bývá Ukrajinec nebo penzista. Ukrajinec bývá asi nejlepší volbou, protože má pro praktické lékaře neobvyklou tendenci léčit lidi. Tedy si je alespoň prohlédne, poslechne a pročte si jejich dokumentaci. Někdy.

Sem tam někde čtu takové jako idealistické a naivní úvahy, že praktičtí lékaři jsou důležití, protože znají pacienta osobně, ví o něm všechno, znají jeho rodinnou anamnézu, prostředí, ve které žije a tak. Hovno. Pokaždé je tam někdo jiný, většinou nějaký důchodce, co si potřebuje přivydělat. Pro něj jsem jen další kus, on nezná mě a já neznám jeho. Úroveň vedení dokumentace je příšerná. Nedávno jsem si musel nechat vyhotovit výpis z lékařské dokumentace a tam jsem se dozvěděl, že nemám slepé střevo a měl jsem zlomenou nohu. Jenže já mám slepé střevo a nikdy jsem neměl zlomenou nohu. To je asi další level. Praktický lékař nejen že o mně ví všechno, ale ví i to, co já nevím.

Tak jsem se svěřil lékaři se svými obtížemi s tím, že se nejspíš jedná o alergii na něco, co je v místnosti, protože popsané problémy se v jiných místnostech ani lokacích nedostavují. Praktický lékař, aniž by hnul brvou, prohlásil, že se asi bude jednat o alergii na něco, co je v místnosti a vypsal žádanku, kde uvedl, že se asi jedná o alergii na něco, co je v místnosti a že požaduje vyšetření.

Žádanka je v tomto případě kruciální dokument, protože bez ní vás nevezme ambulantní specialista zvaný alergolog. Začala tedy zábavná činnost spočívající v obvolávání alergologických ambulancí. V podstatě se daly rozdělit do následujících skupin: Ty, co vůbec nezvedají telefon. Ty, co mě odmítly, protože „nové pacienty nebereme“. Pouze v jedné ordinaci jsem obdržel mlhavý příslib, že mě možná vezmou v srpnu 2025. Pro pořádek dodávám, že byl říjen 2024.

Obdržel jsem také různá vysvětlení. Například že v Budějovicích jedna ordinace zavřela a ostatní lékaři museli převzít její pacoše, nebo že dochází k prudkému nárůstu počtu alergií v populaci. Jak je to jen možné, když o naše zdraví dbá tolik odborníků a institucí?

Většina ambulancí měla otevřeno v průměru asi 5 hodin denně, většinou něco jako 8:30-12:30, takže se nedivím, že nezvládají ošetřovat pacienty.

Mnoho lidí neví, že zdravotní pojišťovna je povinna zajistit svým „pojistníkům“ péči. Na oznámení stavů, kdy se „pojistníkovi“ nepodaří najít volného lékaře, mají webový formulář. Říkal jsem si, co to asi udělá, když ho využiji. Výsledek předčil všechna očekávání. Asi po týdnu mi přišla odpověď, abych kontaktoval ty lékaře, kteří mi už předtím řekli po telefonu, že neberou nové pacienty, nebo šel do nemocnice (!).

Jelikož v oboru alergologie nemám žádné konexe, známé ani známých známé a můj kulich faktor je nula, vypadalo to, že z vyšetření nic nebude. Jsou noví pacienti o něco méně nemocní než staří pacienti?

Nakonec jsem sáhl po malé lsti. Když neberou nové pacienty, možná berou ty staré. Vzpomněl jsem si, že jedna z lékařek, která mě zapudila coby nového pacienta, mě musí mít v evidenci zhruba z roku 2013, kdy mě tam nasměrovala „praktická“ „lékařka“ s podezřením na nějaký problém s imunitou. Zavolal jsem tedy s určitým časovým odstupem do jedné ordinace, kde mě předtím zapudili jako nového pacienta. „Už jste u nás byl?“, nastavila sestra první level firewallu. „Ano, byl“, pokusil jsem se o průlom. „Jménopříjmenírodnéčíslo!“, velela manažerka pro odpuzování pacientů.

– „To bylo ale v roce 2013!“

– „No vidíte. To to ale uteklo. Jako by to bylo včera.“

– „Hmmm… tak my vás teda vememe.“

Hurá, nebesa se rozestoupila, hřejivé slunce státem organizovaných zdravotních služeb vysvitlo a já mohu přijít k ambulantnímu specialistovi už 4.6. t.r., To samozřejmě neznamená, že mi taky pomůže. Kdo z vás to má?

Mám ještě jednu takovou nectnost, jmenuje se to gastroezofageální refluxní choroba (GERD). Kdo neví, co to je, tak ať zkusí tak dlouho sledovat videa s Markétou Pekarovou Adamovou a Zdeňkem Hřibem, až se mu z toho začne chtít blejt, což bude řádově minuty. Tento pocit je třeba vynásobit tak deseti, přidat bolest za hrudní kostí vystřelující do hrudníku a to je GERD. Je dobré, že to má asi pětina populace a lékaři s tím umí pracovat. Na GERD přímo nelze umřít, ale umí vytvořit podmínky pro jiné choroby, na které už umřít lze. Prokázaný GERD mám od 27 let a posledních deset let jsme prožili společně v symbióze bez větších obtíží. Nejhorší je to na konci zimy a začátku jara, tedy teď, a dalo se to vždy řešit dietními opatřeními a běžně dostupnými léky. Jenže loni se to nějak zvrtlo. Potíže dosáhly takového stupně, že jsem musel vyhledat lékaře a protože jsem systému věrný občan, byl to opět lékař praktický.

Byl tam Ukrajinec. Popsal jsem mu svoje potíže.

– „To je belby. Mělo by se vyšetřyť, proč se to tak schoršilo. Budeš muset na gastroskopyj.“

Nakonec udělal to, co praktičtí lékaři umí nejlépe. Vypsal mi žádanku.

Opět vypukla operace „hledáme ambulantního specialistu“. Ordinace Dr. Procházky, do které jsem léta chodil, už skončila. Nakonec jsem našel jednu, kde jim prý vypadl nějaký pacient a tak mám přijít příští týden. Dostavil jsem se podle zadání a bylo mi řečeno, že mám taky vypadnout, že to byl omyl. Asi bylo potřeba vzít nějakého kulicha. Ale objednali mě na nejbližší možný termín, tedy za pět týdnů. Říkal jsem si, jak by to asi bylo, kdyby někdo měl skutečně problém.

Měl jsem si to brzy vyzkoušet. Situace pomalu gradovala a asi za tři týdny jsem musel o víkendu vyhledat gastroenterologickou ambulanci v nemocnici. Bylo mi totiž už tak zle, že to prostě nešlo. Napíchali do mě pár kapaček, udělali ultrazvuk a řekli, že dostupnými metodami nevidí nic zvláštního a vážně bude třeba ta gastroskopie. Byla tam mladá lékařka, velice schopná, úplně jiný level než ti ambulantní diletanti. Prohlásila, že by mě dokázala dostat na gastroskopii do týdne a že jsem měl přijít dřív, když mi ty problémy začaly, protože čím víc to nechám rozjet, tím déle se to bude dávat do pořádku.

Termín za týden byl sice lákavý, ale „ambulantní specialista“ vycházel skoro nastejno, tak jsem nabídku nepřijal.

Opět jsem zaplatil 90 Kč regulační poplatek, aniž bych chápal, co měl jako regulovat.

Nicméně rozhodnutí s „ambulantním specialistou“ bylo asi chybné. Nějak jsem nepostřehl, že ze zastrkování hadic do lidí se stal průmysl. Rozběhl se totiž program „screeningu karcinomu tlustého střeva“ a lidé jsou hromadně zváni na zastrčení hadice do prdele, takže to tam musí odsejpat, aby byl vejvar. Úplně první gastroskopii jsem absolvoval ještě ve vojenské nemocnici a byl to hotový obřad. Vysvětlili mi, co to je, co budou dělat, co přitom budu cítit, co já mám dělat, co nemám dělat, jak mi bude potom, probrali se mnou výsledky a dali mi zprávu. Trvalo to asi tři čtvrtě hodiny. Každé další vyšetření bylo uchvátanější a teď to bylo dotaženo k dokonalosti. Musel jsem podepsat papír, že se vším souhlasím a na nic si nebudu stěžovat, že když umřu, nebudou si stěžovat pozůstalí, šup hadici do krku, šup ven, výsledek v pár větách současně s koukáním do počítače a psaním zprávy, zpráva do ruky a mazej. Ukažte to svému praktikovi, další vyšetření za rok, nazdar.

Ukrajinec:

„Je to belba sprava. Co ja mam s tymhle dělat? Tam nehni nic zvláštňycho. Přište nájdi jinou ordináci, tady neschopny napsat pořádnu spravu, aby se podle tocho dalo léčit. Vidiš taky. Nejdelší text je o tom, jaký přystroj použili a žes odešel bez doprovóda. Změnime tabletky. Pahantoprázol už si měl?“

Asi za týden, bez jakékoli další komunikace, dorazily tři e-recepty. Na dvoje antibiotika a jedny blokátory protonové pumpy.

Volám do ordinace „specialisty“, proč mi to posílají a co s tím mám dělat. Zvedla to sestra a řekla mi, že si to musím probrat s paní doktorkou.

„Tak mi jí dejte“.

„To nejde. Bývá tu jen v úterý. Ale teď bude mít dovolenou, takže až za tři týdny.“

Za tři týdny volám paní doktorku.

„Aha. Už vím. Já vám chtěla zavolat, ale pak jsem na to zapomněla. Ve vzorkách našli helicobactera. Když tak se koukněte na internetu, co to je. Berte antibiotika, jak vám řeknou v lékárně. Pak by to mělo být dobrý.“

To je skutečně medicína 4.0.

Honem honem. Spěcháme. Musíme jít strkat hadice. Pojišťovna otevřela zlatý důl a z nebe prší diamanty. Tedy z nebe tak docela ne. Takže použijte Google a bude to dobrý. Nashle.

Tím mi s ordinací „specialisty“ došla trpělivost. Našel jsem jinou. Na doporučení, až v Černošicích u Prahy. Ale s pacienty tam alespoň komunikují a jsou schopni si na ně vyhradit čas.

Celý ten koncept je pomýlený a je optimalizovaný pro maximální vejvar. Pacient je v něm naprosto vedlejší.

Jednak jako laik nejsem vždy s to rozpoznat banální a zásadní problém. Není to ani moje práce. Pan doktor, když má nějaký problém s autem, také ho odveze do servisu a nezkoumá, jak závažná závada to je. Chová se zodpovědně a nechce jezdit s vozidlem, které je vadné, protože se oprávněně domnívá, že zanedbáváním symptomu nějakého problému situaci udělá jen horší a mohlo by to ohrozit jeho majetek a mobilitu. Když stejnou logiku praktikuje pacient a jde o jeho zdraví, tak je to špatně.

Média nás průběžně bombardují hypochondrickými články o tom, kdo kdy na co umřel a že žádný úraz není dost malý. Byla to také média, kdo nám před nějakým časem prodal banální respirační infekci jako světovou pandemii a novodobý mor, a to s nemalou podporou lékařů a lékařského managementu. Nesmí se pak divit, že se lidé podle toho chovají.

Média, pravděpodobně motivovaná nemocniční lobby, nám prezentují případy, kdy si někdo přivolá rychlou záchrannou pomoc kvůli banálnímu úrazu a podobně. Lidé se pak pohoršují a vykládají si to jako sobeckost. Jenže já tomu nevěřím. Kolik takových případů je za celý rok, kolik je je jich ve srovnání s těmi, kdy bylo přivolání sanitky na místě? Kolik z nich bylo způsobeno neznalostí a kolik skutečně sobectvím? Možná jednotky případů. Je to stejná manipulace, jako když nám média předkládají narativ „silničních pirátů“, co jezdí po městě 130 km/h, aby se tím ospravedlnila plošná represe, a výsledkem je pak pokutování veskrze slušných řidičů, kteří jedou po Liberci 51 km/h. Možná na to část obyvatelstva naskakuje, pohoršuje se a požaduje přísná opatřená, ale já děkuji nechci.

Celý tenhle jejich systém „ambulantních specialistů“ kulhá na obě nohy. Kvalita, kterou produkují, je naprosto příšerná, chování k pacientům hrozné a nelze se dovolat žádných standardů, podle kterých by měli pracovat. Kvalita jejich práce je ovládána heslem „když se vám to nelíbí, tak jděte jinam“. Logicky pak část obyvatelstva dospěje k závěru, že bude lepší se jim vyhnout a vydat se tam, kde je nějaký systém a nějaká, byť často diskutovaná profesionalita, a to tedy do nemocnic. Není se čemu divit.

„Ambulantní specialisté“ se nedávno domáhali po státu našich peněz, protože se jim zdálo, že vejvar není dost velkej. Já to vidím opačně. Jejich neefektivita je tak velká, že je pro ně dalších peněz škoda.