A čím se tu budeme živit? Švihlíková o neschopné vládě v předklonu

Dle ekonomických ukazatelů se životní úroveň českých občanů za Fialovy vlády propadla. Její členové ale argumentují, že propad nebyl tak výrazný a že se stále máme dobře. Co na to říci?

Nepochybuji o tom, že členové vlády se mají dobře. Podívejte se, zažili jsme nejhlubší propad reálných mezd za historii samostatné České republiky. Hlubší propad byl jen na začátku transformačního procesu, na začátku 90. let. Kompenzace mezd probíhá, ale velmi nerovnoměrně mezi ekonomickými sektory. Očekávám, že nastane až v roce 2027. A to ani nemluvíme o úsporách, které se nevykompenzují nikdy.

Jako hlavní důvod, proč jsme si museli trochu „utáhnout opasky“, se uvádí válka na Ukrajině. Bylo ale zodpovědné dělat politická rozhodnutí, která měla na ekonomiku takový dopad, zejména v cenách energií?

Ukrajina se vládě hodí v mnoha ohledech a svádět na ni vlastní selhání a chybné postavení priorit je dalším z mnoha příkladů. Nejenže rozhodnutí vlády měla negativní dopady, ale bude často velmi obtížné je napravovat. Vláda celé čtyři roky ukazovala, že její priorita nejsou čeští občané.

V energetice se za minulé roky proměnilo paradigma, mluví se o její „bezpečnosti“ či „udržitelnosti“ a do rozhodování vstupují i jiné než ekonomické argumenty. Pořád se ale jedná primárně o zdroj, na kterém stojí náš život, ať práce, nebo bydlení a jeho cena. Má vůbec vláda právo žádat po občanovi, aby z politických důvodů akceptoval jeho výrazné zdražení?

Ekonomika a politika jsou nutně navzájem propletené. Občany ale musí zajímat – dotýká se to jejich každodenních životů – k čemu vedou další kritéria, která se vedle ceny prosazují jako důležitá, nebo dokonce nejdůležitější. Je to o to významnější, že řada zemí, řekněme našich konkurentů na světovém trhu, si tyto další podmínky neklade. Ono nejde honit mnoho zajíců najednou. EU, od které to přebírá nadšeně Fialova vláda, si klade příliš mnoho „priorit“, které jsou vzájemně v rozporu, jsou finančně, ale i kapacitě a časově nerealizovatelné. Je to neschopnost vládnout – on totiž přihlouplý aktivismus a vládnutí jsou dvě různé věci.

Hovořilo se o tom, že rozhodnutí vlády byla ovlivněna významnými hráči v oblasti energetiky, kteří na jejích opatřeních vydělali. Opozice avizuje, že chce tato rozhodnutí prošetřit, ale lze vůbec nějak zabránit tomu, že by tyto vazby rozhodovaly i v budoucnu?

Pokud nedojde k razantnější proměně ekonomiky, tak určitě ne. Potřebujeme více demokracie, a to i v ekonomice. Jedině tím způsobem se podaří zmenšit „zajetí státu“, kdy jsou opatření či návrhy zákonů přineseny na stůl přímo lobbisty a zástupci různých zájmových organizací. Je to běh na dlouhou trať, který překračuje horizont jednoho volebního období.

Europoslankyně Danuše Nerudová před časem vzkázala českým průmyslníkům, kteří si stěžovali na vysoké ceny energií, že se musí „modernizovat“. Je to vlastně možné, aby firmy, které musí fungovat v dlouhodobém horizontu, reagovaly na každou vlnu politické módy, která může být dosti proměnlivá?

Vím, že řada firem jde cestou modernizaci provozů i využívání obnovitelných zdrojů – měla jsem možnost navštívit některé české firmy, zejména družstva, a mohu potvrdit, že řada z nich má provozy na špičkové evropské úrovni. Jenže v případě těžkého průmyslu, chemického průmyslu, tam jaksi požadavky EU odporují základním zákonům fyziky a chemie. Což znamená, že firmy v těchto sektorech prostě nemohou za dané ceny energií konkurovat a hrozí jim zánik.

Nyní vláda naopak slibuje, že nakopne náš průmysl investicemi do „bezpečnosti“ v podobě dvou či ještě více procent HDP alokovaných na kapitolu obrany. Je to podle vás reálné, že takto můžeme „vydělat na válce“?

Někteří na válce bezesporu vydělávají. Už nyní vidíme, jak se mění žebříčky miliardářů.

Už jen ta úvaha „vydělat na válce“ ukazuje, v jak hlubokém morální úpadku je tzv. Západ. Zbrojení nefunguje ani ekonomicky, jen velmi krátkodobě může dodat nějaký impuls, ale dlouhodobě jde o neproduktivní využití zdrojů, které zvyšuje napětí ve světě – ono vždycky někoho napadne, že je potřeba ty sklady vyprázdnit a vyzkoušet to „v praxi“.

Vláda a opozice na sebe přehazují odpovědnost za inflaci, která byla největší za celou historii ČR. Je vůbec možné tento spor nějak rozsoudit a najít viníka?

Tak, zkoušet hodit inflaci na opozici je nestydaté. Prvotní inflační impulsy šly ze zahraničí, z energetického sektoru (podotýkám, že byly patrné již na konci roku 2021 a pád Bohemia Energy byl jedním z projevů). Inflace se v českých podmínkách proměnila z nákladové do maržově-ziskové, aniž by vláda hnula prstem. Inflaci tohoto typu centrální banka nevyřeší. Nemá na to dost nástrojů, a kdyby je nasadila – byli chytráci, co navrhovali úrokové sazby na 15 % – tak ta ekonomika klekne. Rozlišovat mezi typy inflace je důležité, protože podle toho se musí kalibrovat nástroje, které mohu použít. V případě maržově-ziskové inflace se vláda vůbec ani nenamáhala použít zákon o cenách a neudělala nic k napravení málo konkurenčního prostředí v ČR. A co vidíme dnes – inflační tlaky trvají, inflace se zase dostává k hranici horního pásma ČNB, ke 3 %.

Jak mohou Česko do budoucna zasáhnout změny v globální ekonomice, o které aktuálně usiluje zejména prezident Trump, ať už zaváděním nových celních tarifů, nebo úsilím o obnovení americké průmyslové tradice?

Těch změn probíhá ve světové ekonomice a politice velmi mnoho. Bohužel, většina politiků je zcela ignoruje, případně věří propagandě o tom, že EU je nějaký pupek světa, před kterým se všichni klaní a nemají nic jiného na práci, než přebírat evropské normy. Už nyní jsme v multipolárním světě, ve světě, kde je vzestup globálního Jihu zákonitý a nevyhnutelný. Je to svět nebývalé dynamiky – mění se vše – co se vyrábí, kde, kdo má přístup k technologiím, rozvíjejí se nové dopravní trasy, nové měny, vznikají nové platební systémy. Od těchto informací nás ovšem mainstreamová média pečlivě chrání, takže spousta lidí si myslí, že Západ všechno ovládá a že je postaven na nějakých vyšších hodnotách.

Podobně jako řada dalších menších zemí stojí ČR nejen před otázkou, z čeho budou občané žít a jak bude fungovat ekonomika, ale i před naléhavou výzvou k posílení odolnosti ekonomiky. Krize a šoky jdou jedna za druhou a v 21. století obstojí, a nebojím se říct přežijí, jen ty země, které budou dostatečně odolné.

Pokud jde o vizi pro český průmysl a pro českou ekonomiku, je v plánech politiků načrtnuto jakési Silicon Valley, které by postavilo naši budoucnost na čipovém průmyslu. Je to reálné?

Směju se tomu. Jak můžete něco takového plánovat v zemi, která si ničí průmysl, ničí vzdělanost a není schopna realizovat po třiceti letech základní infrastrukturní projekty? Za třicet let jsme se nedokázali vymanit z pasti levné práce, ba co víc, většina politiků si na tom postavila živnost. A když mají vymyslet něco nového, tak je to dovoz levné pracovní síly a oslabení pozice zaměstnance v zákoníku práce (a to ještě neprošla výpověď bez udání důvodu). Jak chcete vyspělou výrobu, když tady vaše „elita“ neumí nic jiného než uvažovat jako kolonie v předklonu?

V každém případě, dosavadní ekonomický model založený na „levné práci“ a levných energiích byl politiky prohlášen za mrtvý. Čím se zde máme tedy živit?

Tak – a to je ta klíčová otázka. Ten model se přežil už dávno, někdy kolem roku 2013. Tady se pořád vymýšlejí psí kusy – třeba nekontrolované řádění pracovních agentur – aby se té polomrtvole prodloužila životnost. Já říkám, že musíme být hlavně odolní – musíme mít zajištěny základní strategické potřeby státu, protože o to v 21. století půjde.

Potřebujeme politické směřování, které jasně definuje náš národní zájem a které chápe, co se ve světě děje. Pak máme šanci – musíme si říci bez politické propagandy, realisticky a natvrdo – jsme v malém kousku Eurasie, jehož význam globálně klesá. Máme systém, který generuje parodické figurky místo státníků (Leyenová, Kallasová), které ohrožují naši budoucí existenci.

Buď to změníme, nebo tu poslední zhasne. I když, vzhledem k posledním událostem a k energetické politice EU – ono už zhasnuto bude.