Rok 1967: Izrael se obával opakování holocaustu

Europoslankyně Soudružka Kateřina Konečná (KSČM) vědomě lže a zamlčuje fakta. Izrael chtěl od svého vzniku v květnu 1948 žít se sousedními arabskými státy v míru. Nicméně se od nich dočkal pouze projevů nenávisti. Sýrie z Golanských výšin opakovaně ostřelovala izraelské území a ohrožovala životy židovských zemědělců obdělávajících svá pole, kteří se museli krýt před dělostřeleckými granáty. Jordánsko okupovalo území určeně arabskému státu včetně historického jádra Jeruzaléma a nedovolovalo Židům vstup na jejich posvátná místa včetně Západní zdi.

Nejvíc nepřátelský vůči Izraeli byl však egyptský prezident Gamal Násir. Ten Židům mnoho let opakovaně a otevřeně vyhrožoval likvidací a vyhlazením. Již v roce 1960 prohlásil na Valném shromáždění OSN, že jediným řešením pro Palestinu je anulování existence Izraele. V roce 1964 znovu zopakoval, že není žádný prostor pro Izrael uvnitř arabského národa. A v březnu 1965 přitvrdil ještě více. „Nevstoupíme do Palestiny po zemi pokryté pískem, my do ní vstoupíme po zemi nasáklé krví.,“ prohlásil. Dikce Násirova a dalších arabských vůdců si nezadaly s rétorikou nacistických pohlavárů a jejich plány na konečné řešení židovské otázky. Nelze se divit, že Židy takové výhrůžky nemohli nechat klidnými. Ti se právem obávali, že jim hrozí opakování holocaustu.

Napětí eskalovalo v roce 1967. V půlce květnu nařídil prezident Násir mírovým jednotkám OSN stažení ze Sinaje. Místo nich pak rozmístil na izraelských hranicích sto tisíc vojáků a tisíc tanků. Egypt nadále v protiizraelských provokacích pokračoval a na konci května v rozporu s mezinárodním právem uzavřel pro všechny lodě s izraelskou vlajkou Tiranskou úžinu, čímž jim znemožnil jim plavbu do Rudého moře. To se de facto rovnalo vyhlášení válečného stavu.

Izrael si uvědomil, že mu hrozí smrtelné nebezpečí a preventivním úderem v tzv. šestidenní válce v červnu 1967 rozdrtil arabské agresory. Skvěle naplánovaná operace začala 5. června 1967 v 7.45 hodin, kdy izraelské letectvo zničilo přes 400 egyptských, syrských a jordánských letadel přímo na zemi. Následovaly série mistrovských úderů izraelských tanků a pozemního vojska, výbornou práci odvedli též výsadkáři IDF. Zkrátka, za šest dnů bylo po všem. Izraelská armáda obsadila Sinajský poloostrov až k Suezskému průplavu, západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, Golanské výšiny a Arabové kapitulovali. Fantastický vojenský úspěch!

Pravdou je, že Židovský stát zaútočil první, ale naprosto právem. Arabské armády se prokazatelně soustředily na jeho hranicích s cílem zaútočit a zlikvidovat jej. Izrael už vzhledem ke zkušenostem s nacistickým vyhlazováním Židů dal důrazně najevo, že opakování takových hrůz už nepřipustí. A tak dal arabským násilníkům pořádně za vyučenou.

Izraelci při této příležitosti obsadili území svých sousedů, to je fakt. Ale stalo se tak až v případě krajní nouze. Do té doby dávali Židé opakovaně najevo, že chtějí mír a nemají vůči arabským zemím žádné územní nároky. Jenomže, Arabové podanou ruku nepřijali a zákonitě přišel trest.

Je třeba si uvědomit, že zatímco Jordánci zničili v Jeruzalémě staré židovské město, bořili synagogy, znesvětili židovské hřbitovy, kdy kameny z náhrobků dláždili ulice, a zakázali Židům přístup ke svatým místům včetně Západní zdi, muslimští věřící mohou Chrámovou horu s mešitou al – Aksá navštěvovat bez omezení. Izrael zajišťuje Židům, křesťanům a muslimům náboženskou svobodu a respektuje jejich víru.

Zdroj: Dějiny Státu Izrael, Howard M. Sachar, nakladatelství Regia, Praha 1999