Česká republika potřebuje politicky neutrální penzijní komisi

Proč se různé státy pouštějí do penzijních reforem? Snadná odpověď: protože vývoj nákladů na státem provozované penzijní systémy, převážně průběžně placené, nabývá velmi nepohodlných rozměrů. Mezinárodní srovnání výše veřejných výdajů na důchodový systém, které nedávno publikovala Národní rozpočtová rada, poskytuje informace o čistých nákladech na důchody (po započtení zdanění penzí, které je aplikováno v některých zemích).

Česká republika podle těchto údajů vydává na starobní penze 6,8 procenta HDP. Je to hodně, nebo málo? Je to hodně například ve srovnání s Velkou Británií (6,2 procenta HDP), Dánskem (4,6), nebo dokonce s Irskem (2,9). Nesmíme ale zapomínat, že Britové, Dánové, Irové a další národy (například Švédové, Kypřané, Nizozemci) čerpají velkou část svých penzí ze soukromých nebo veřejnoprávních penzijních fondů.

Ve srovnání se zeměmi, kde penzijní fondy mají malou nebo nulovou váhu, je Česká republika poměrně úsporná. Řecký penzijní systém – po úsporných pokrizových opatřeních – spolkne 9,7 procenta HDP. Itálie spotřebuje na penze 9,8 procenta HDP. Kdyby italský důchodový systém byl stejně úsporný jako český, země by se nepotýkala s masivním dluhem převyšujícím 130 procent HDP. Příčiny dnešních italských finančních potíží lze hledat především v politice italských křesťanských demokratů v 70. a 80. letech. Co tehdy vypadalo velmi „sociálně“, se dnes ukazuje být velmi asociální vzhledem k mladé a střední generaci.

Evropský a světový rekord náleží Francii, která na penze vynakládá 11,1 procenta HDP (všechny údaje za rok 2017). Není divu, že prezident Macron se snaží o reformu a že jeho snahy jsou veřejností vítány s velkou nevraživostí. Životní úroveň je pro Francouze prioritní záležitostí – jak ji zaplatit, je méně důležité.

Podpora levicové politiky

Ze všech těchto čísel by měl vyplývat jeden zásadní závěr: pokud hodláme systému odlehčit, měli bychom se zabývat otázkou, jak založit dobře fungující fondový pilíř. Takový, který by nebyl zlatým dolem pro finanční instituce a zprostředkovatele ani bezrizikovým odbytištěm pro státní dluhopisy s komicky nízkým úročením, ale takový, který by sloužil svým klientům. Tak, jak je tomu v Británii, Dánsku nebo ve Švédsku. Mimochodem, před časem zrušená Kalouskova reforma neplnila žádné z těchto kritérií a není jí žádná velká škoda.

Zde vstupují na scénu ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová v roli předsedkyně Komise pro spravedlivé důchody. Sám název napovídá, že cílem komise byla spíše podpora sociálnědemokratické politiky než cokoli jiného – což se potvrdilo po publikování jejích doporučení.

Výsledkem nebyly návrhy na řešení hrozby exploze nákladů, ale přesný opak: jakýsi brainstorming na téma „jak se zavděčit důchodcům a co nejvíce navýšit náklady“. Součástí tohoto brainstormingu jsou i různé nápady, kde všude vzít peníze. Zde je třeba poznamenat, že dokonce i politicky velmi nevyvážená komise chápe, že další zvyšování odvodů z mezd by bylo kontraproduktivní. Pozornost se soustřeďuje na daně z příjmů.

Danuše Nerudová uvedla na Twitteru: „Kde vzít příjmy důchodového systému? Náš tým spočítal, že zavedení progresivní daně z příjmů korporací v sazbě 25 procent pro velké (při ponechání současné sazby pro malé a střední) podniky by státnímu rozpočtu přineslo ročně 19,4 mld. Kč.“

Uvádění faktů na pravou míru

Nerudová považuje za vhodný vzor Belgii a její progresivní zdanění podnikových zisků. Zde je ovšem třeba uvést několik faktů na pravou míru. V první řadě je fakt, že Belgie patří mezi státy s největším podílem inkasa podnikové daně v přepočtu na velikost ekonomiky. Podle statistik OECD Belgie vybírá na této dani 4,4 procenta HDP ve srovnání s 3,5 procenta za Českou republiku. Co je ovšem zajímavé, donedávna Belgie nebyla žádným šampionem ve výběru podnikové daně. K nárůstu došlo až poté, co Belgie snížila mezní sazbu daně z podnikových příjmů. To se zřejmě osvědčilo, takže pro fiskální rok 2020–21 se počítá s dalším poklesem.

Podíváme-li se naopak do nedávné minulosti belgického daňového systému, zjistíme, že během 80. let belgický stát inkasoval na dani z příjmu pouhých 2,1 procenta HDP; šlo o dobu, kdy se belgická korporátní daň pohybovala mezi 40 a 48 procenty zisku! Lze dále pozorovat, že jak sazba daně klesala, tak rostly příslušné příjmy belgického rozpočtu.

Slavná Lafferova křivka tedy funguje, o čemž svědčí nejen příklad Belgie. Evropa je plná malých i větších ekonomik, kterým snižování daňových sazeb v posledních letech a desetiletích pomohlo.

Česká republika by potřebovala politicky neutrální komisi, která by vyhodnotila situaci ohledně zdanění a penzí objektivně, nikoli pohledem přes oranžové brýle. Jenže odborné zázemí politických stran a hnutí je obecně nevalné. A jak můžeme vidět, ani univerzitní odborníci nejsou vždy ti nejpovolanější.