Nemorálnost islámského násilí

Džihádista nezabíjí a neumírá proto, aby pomohl svému lidu a víře. Je tu něco jiného, co ho motivuje. Vezměte si například rakety odpálené z Gazy.

Obhájci islámu obvykle tvrdí, že pocit křivdy u muslimů je oprávněný. Dodávají, že vinit muslimy z násilí je nespravedlivé, vezmeme-li v úvahu historii křesťanství prosáklou krví a fakt, že lidé na Západě oslavují hrdiny, kteří prolili krev, když hájili spravedlnost.

Tyto tři body jsou všechny správné. Nicméně ignorují zásadní rozdíl mezi násilím u nemuslimů a násilím islámu:

Historie ukazuje, že nemuslimové se obvykle uchylují k násilí, když jim násilí zajistí vítězství nebo přežití. Nejvíce ohromující a jedinečnou stránkou současného islámského násilí je jeho absolutní zbytečnost.

Letmý pohled na úsilí džihádistů v posledních čtyřech desetiletích ukazuje, že násilí ve všech případech ublížilo mnohem více muslimům než nemuslimům. V žádném z případů džihád nepomohl zajistit dětem ummy svobodu a prosperitu. To platí v Izraeli, v Kašmíru, v Thajsku, na Filipínách, v Číně, v Sýrii, atd. Dokonce i odchod Sovětů z Afghánistánu se ukázal být Pyrrhovým vítězstvím, protože byl následován rozvleklou občanskou válkou a nevyslovitelným muslimským utrpením.

Nedostatek pragmatických důvodů, které by ospravedlnily džihádismus, zvýrazňuje zásadní nemorálnost islámského násilí. Džihádista nezabíjí a neumírá proto, aby pomohl svému lidu a víře. Džihádista zabíjí a umírá na prvním místě proto, že Korán a hadísy učí, že když to udělá, získá nejlepší místa v ráji.

To ukazuje zásadní rozdíl mezi rolí války a násilí v islámu tváří v tvář jiným náboženstvím. Křesťanství, judaismus, sikhismus, hinduismus a buddhismus souhlasí s islámem v tom, že odůvodněné války se mohou vést. Avšak pro všechny z nich jsou tyto války nutným zlem. V islámu jsou tyto války nutnou ctností. To vysvětluje dychtivost, s jakou mnoho (pokud ne většina) muslimů ospravedlňuje násilí, aby mohli mluvit o oprávněném pocitu křivdy.

Dokonce pokud bychom souhlasili s tím, že islámské násilí míří na oprávněný pocit křivdy, je jasné, že politický, ekonomický a diplomatický tlak by propagoval muslimské zájmy mnohem lépe než prolévání krve. Toto tvrzení je kontroverzní pouze tehdy, pokud někdo věří, že zajistit si místo v ráji jako džihádista je důležitější, než vytvářet lepší svět. Ale přesně tento přístup zdůrazňuje hlavní nedostatek islámu: cení si mučedníků víc než mírotvorců a dalšího světa víc než tohoto.