Přátelé, kamarádi, Slované! My vám ty sirotky stejně přivezeme! Vaše (ne)ziskovky

Řecko na začátku září vyzvalo všechny ministry vnitra členských zemí Evropské unie, aby jejich státy přijaly děti bez doprovodu z tamních uprchlických táborů. Požádalo přitom přímo Českou republiku, aby přijala čtyřicet dětí bez doprovodu.

Resuscitace „syrských sirotků“ na „děti bez doprovodu“

Ministr vnitra Jan Hamáček měl v reakci na to minulý týden Řeky požádat, aby poskytli seznam konkrétních dětí, které bychom mohli přijmout, a zmínil také, že podobnou žádost bez jakékoli odpovědi poslal Řekům už před rokem.

V souvislosti s resuscitací „syrských sirotků“ se ozvala iniciativa Češi pomáhají, která ve čtvrtek uspořádala tiskovou konferenci živě odvysílanou Českou televizí, v rámci které informovala, že má seznam zhruba dvou stovek rodin, jež jsou ochotny dětské „uprchlíky“ z řeckých detenčních táborů přijmout.

Politickou záštitu svou podporou výzvě dali Jan Farský (STAN), Markéta Pekarová Adamová (TOP 09), Jan Lipavský (Piráti) a Michaela Šojdrová (KDU-ČSL), která je bojem za import virtuálních syrských i reálných jiných sirotků již dobře známa.

Dětský psycholog a jeho HDP – hluboký dětský příběh

Zajímavou postavou tiskové konference byl dětský psycholog Peter Pöthe, který mimo jiné vystoupil dříve třeba na akci Milionu chvilek pro demokracii. Tento pán pak rozvinul z novinářům známého HLP (hluboký lidský příběh) dokonalejší formu HDP = hluboký dětský příběh.

Jenom na jižní Moravě je 318 dětí bez domova. Co na to ony rodiny?

Jen dva dny před tiskovou konferencí přitom server iDnes přinesl zprávu, že Moravskoslezský a Jihomoravský kraj vedou v počtu dětí bez domova. „Na ulici, v azylovém domě či v sociálních noclehárnách žije v Jihomoravském kraji 2 135 lidí. Z toho téměř patnáct procent tvoří děti a mladiství do osmnácti let.“ V azylových domech a v ubytovnách s kratším pobytem je jen na jižní Moravě 318 dětí bez domova – zřejmě tedy i „bez doprovodu“.

Po celé republice pak takových dětí bude určitě přes tisíc, to znamená, že každá z těch dvou set rodin si bude muset vzít minimálně pět. Aby bylo jasno, samozřejmě, že je mi skutečných sirotků, syrských i afrických, líto. Ale holt zaprvé mi bližší košile než kabát, to znamená rodina, přátelé, blízcí a spoluobčané a až potom ostatní; zadruhé vidíme, jaký multikulturní ráj si užívají lidí ve Švédsku, ve Francii, Anglii nebo v Německu. Ano, čtyřicet dětí, pokud jde o skutečné děti a ne třicetileté vousáče, nás nerozloží. To však nerozložili ani první Turci Německo, nebo první Alžířani Francii…

Navíc minimálně ze strany výše zmíněných ziskovek cítím opět a pouze víc než touhu po jakékoliv pomoci, touhu po dalších dotacích… Nechci mluvit do svědomí oněm dvou stům rodinám, ale… Když tak touží po sirotkovi, u nás je jich evidentně dost.

V rámci čistoty úmyslů a dobré vůle bych přijmutí těchto sirotků u rodin podmínil nemožností jakékoliv dotace a příspěvku od státu na ně po několik let a plnou zodpovědností za chování a činy těchto „sirotků“.

• Tomáš Vyoral