Kauza jménem „lithium“

Nebude řeč o Krušných horách. Zásobování lithiem je potenciální problém pro celou moderní světovou ekonomiku.

Tak už i Budapešť nám vyhlásila klimatickou nouzi; bylo to jedno z prvních opatření nového primátora Karácsonyho, který je členem zelené strany Dialog. Součástí takových opatření je obvykle podpora pro elektromobilitu, skútry počínaje, městskými autobusy konče. Diesel a benzín jsou fuj.

Je pravda, že na rozdíl od spalovacích motorů neprodukují vozidla na baterie žádný smog bezprostředně před vaším nosem. I prachu a hluku za sebou zanechávají daleko míň. Až potud fajn, když tedy nebudeme řešit problém, zda ony vytoužené soláry a větrníky tu dodatečnou poptávku po energii utáhnou.

Jenže pak je tu otázka, o které se zelené hnutí téměř kompletně odmítá bavit, nebo, když už se jí vůbec ujme, vzletnými slovy hovoří o nadějných technologiích, které už-už mají vyskočit z laboratoří a přinést další efektivitu. (Takové zprávy o očekávaném průlomu jsem četl za posledních deset let mockrát.)

Je to velmi základní otázka: z čeho dělat ty baterie? Ony se nedají uplácat jen tak z písku a kamení, potřebují určité suroviny. A těch surovin je málo.

A jelikož jsem právě pro Echo 24 dopsal článek o nepokojích v Chile, kvůli kterému jsem předtím strávil pár dnů vyhledáváním zdrojů, podíváme se na tu nejzákladnější surovinu. Je jí lithium. Situace v zásobování lithiem vůbec není tak zeleno-růžová, jak byste soudili podle naivních názorů aktivistů okupujících veřejná prostranství, a ani sv. Marx s tím nic nenadělá.

(Stejně je sranda, když mladí marxisti požadují odstoupení staré komunistické kádrové rezervy, ale revoluční levice měla vždycky tendenci k sektářskému požírání se navzájem. Nebýt toho, asi by byla nezastavitelná. Ale to není téma dnešního článku, takže raději rychle pryč.)

Začněme u baterií jako takových. Je to překvapivě stará technologie. První chemickou baterii dal dohromady Ital Alessandro Volta. Kdy? Roku 1799 nebo 1800, podle toho, který z těch jeho vynálezů považujete za první skutečnou baterii. To byl ještě Napoleon mlád, „železnice“ neznámým pojmem, do narození Františka Josefa I. scházelo třicet let a nově vzniklé Spojené státy americké řešily vážné bezpečnostní otázky v podobě bojovných sousedů – Seminolů, Kríků a Šavanů. Za řekou Mississippi se rozkládala málo známá indiánská země.

Takových věcí máme kolem sebe plno. Střelné zbraně roku 2019 se moc neliší od střelných zbraní roku 1919, výrobu oceli by také starý huťař bez problémů poznal, vodárenské systémy zásobující města fungují plus-mínus stejně jako za císaře pána, mosty z betonu se začaly také stavět někdy na přelomu 19. a 20. století (nejstarší, který je dosud v provozu, najdete u Palmovky). A podobně je to i s bateriovou technologií. Olověný akumulátor, dodnes používaný v automobilech, pochází z roku 1859.

Poslední skutečně zásadní posun, který se podařilo uvést i do průmyslové a komerční praxe, byly Li-Ion baterie, vynalezené roku 1980. Do prodeje je poprvé dala společnost Sony roku 1991. Od té chvíle se jejich princip zásadně nezměnil, i když pokroky v nanotechnologii umožnily postupné zvýšení jejich kapacity.

Jak je ovšem patrné, lithiové baterie potřebují ke svému fungování právě lithium.

Lithium je velice lehký kov, dvakrát méně hustý než voda, nedoporučuje se ovšem jej ve vodě koupat – reakce by byla explozivní. Alkalické kovy jsou ve styku s vodou obecně „prevít“.

Ostatně dnes v éře YouTube není problém se pokochat tím, jak taková reakce vlastně vypadá. Kvůli takovým pokusům jsem se občas těšil na hodiny chemie.

V zemské kůře není lithia úplně málo (nějaké ty desítky miligramů na kilogram, čili dohromady neskutečné tuny), ale koncentrace, která by stála za řeč, to už je podstatně vzácnější jev. Polovina těžitelných světových zásob se nachází v jedné oblasti Jižní Ameriky na rozhraní Bolívie, Peru, Argentiny a Chile. Vůbec nejbohatší je na lithium solná pláň Salar de Uyuni, „placka“ velikosti půlky Moravy, která za bezvětří a po dešti vypadá jako největší zrcadlo světa.

K těžbě lithia ze solných plání je potřeba voda a té je zrovna v tomto koutě světa málo – nedaleko ležící poušť Atacama je vůbec jedno z nejsušších míst na celé zeměkouli. Pro místní zásobování vodou je už současná těžba devastující. V Chile se stala (nadměrná) spotřeba vody těžebními společnostmi závažnou politickou otázkou a je otázka, do jaké míry souvisí současný chaos v Bolívii s tím, že chudá země sedí na mimořádně velkých zásobách strategické suroviny. O cenné zdroje se v minulosti běžně vedly války. Celá zainteresovanost Západu v arabském světě se dá vystopovat až k jom-kipurské válce a následnému ropnému šoku; lithium by mohlo být dalším předmětem světového soupeření. Očekávaný vývoj poptávky je dost jednoznačný:

V současné chvíli není lithium příliš drahé, protože se nacházíme bezprostředně za cenovou bublinou, která letos splaskla – v očekávání růstu se do těžby lithia nalilo příliš mnoho kapitálu, takže těžba dočasně předehnala poptávku a ceny úměrně tomu spadly.

Nicméně to je krátkodobý jev. Očekávaný nárůst spotřeby lithia trvá dál, takže vzniká otázka, zda jej během několika let budou stávající zdroje vůbec schopny pokrýt. Zdaleka největším tahounem má být poptávka po bateriích do osobních elektrických vozidel, které jsou v následujícím grafu vyznačeny modrou barvou.

Analytici z Bloombergu si myslí, že do roku 2025 je lithium „v suchu“, zejména kvůli australským a čínským zdrojům. (Ovšem ten článek vznikl pouhých pár týdnů předtím, než propukl chaos v Bolívii, a přesně v tu samou chvíli, co nepokoje v sousedním Chile. Tak to s těmi předpověďmi bývá.) Ale jejich analýza vůbec neřeší třeba otázku toho, zda se zásoby lithia nestanou zbraní v americko-čínském soupeření o dominanci; to se odhaduje těžko.

Právě politické následky jsou to, co považuji za potenciálně nejhorší problém celé věci. Čistě technicky je lithia v zemské kůře dost na to, aby se elektromobilita dala pokrýt, když tedy akceptujeme myšlenku, že těžební regiony přitom pěkně zdevastujeme (indiáni z And, už před staletími nahnaní do španělských dolů na stříbro a rtuť, musejí mít z celé situace pocit déja vu).

Ale koncentrace jeho těžby v několika málo místech na světě, to je recept na velké problémy. Máme se těšit na nový OPEC složený ze států jako Argentina, Bolívie a Chile, který bude chytat bohatší země „pod krkem“, jak se mu zachce? (Mohli bychom mu říkat třeba ABC.) Nebo na velkou čínsko-americkou válku o doly v západní Austrálii někdy v roce 2040?

Z dnešní perspektivy to vypadá přitažené za vlasy, ale generálům a admirálům roku 1900 by přišlo stejně absurdní, že by se jednoho dne mohly světové mocnosti přetahovat o nějakou zaprášenou pouštní díru jménem Kuvajt.