Krize

V diskusích se teď rozhořela docela velká bitva ohledně krize. Zda už nastal nebo nenastala, zda ji máme za dveřmi, nebo je to celé nesmysl. Tož jsem si řekl, že je to takové pěkné téma. Navrhuji to dnes udělat následovně:

Řekneme si, jak to kdo vidí, uvedeme argumenty a nebudeme se přetlačovat, kdo to vidí líp. I když jsme malá republika, neděláme všichni v Praze ani ve stejném oboru a tak můžeme ve stejné republice mít dosti značné rozdíly. Stejně tak budou značné rozdíly i mezi profesemi. Přesto bychom si mohli přečíst popis ostatních a udělat i představu, jak to kdo vidí.

Já začnu:

Jižní Morava, okres Znojmo. Zaměstnavatelem je dceřinka Agrofertu, firma je roztažená po celé moravě a dělá zemědělské zásobování a nákup. Já mám na starosti na celém Znojemsku všechna obilná sila a hnojivářské areály. Investice a údržba.

V posledních třech letech byla z mého hlediska situace stále extrémnější. Platy v našich provozech nejsou vysoké a tak nám postupně utekli všichni mladí, kteří se nebojí změnit místo. Zůstali jen pracovníci před důchodem, kteří už to chtějí hlavně doklepat. Odborník, ať už zámečník nebo elektrikář – nesehnatelní.

Dodavatelské firmy měly termíny daleko přes půl roku a jejich služby naprosto úděsné. Nejsou lidi, není čas. Chvílemi to vypadalo tak, že jsem si sám vyměřil a nakreslil co potřebuju, pak jsem s tím odjel k dodavateli, tam jsem dlouze ukecával majitele, aby mi dovolil se angažovat. Pak jsem si sám oběhl technology i projektanty a pomocí vína, pálenky a pytlů slunečnicových semínek jsem je přesvědčil, aby mi z toho udělali technický výkres. S tím jsem pak sám oběhl dílnu a stejným doprošováním jsem to nechal vyrobit. Pak jsem si to sám zabalil, odvezl, namontoval a majiteli jsem nahlásil hodiny, aby mi to vyfakturoval. A ještě jsem byl rád, že to tak šlo.

Naše firma má na větší zakázky systém elektronického výběrového řízení. Před třemi roky se mi do zakázky za milion hlásilo šest sedm firem. Pak už jen tři, pak jen dvě a letos už žádná. Práce je dost, nemají zájem se podhazovat s cenou. Prostě mi poslali nabídku písemně a ber nebo nech být…

Většina zakázek se dělala tak, že přijeli montéři, rozebrali to a pak odjeli dělat jinam. Zakázka jim už nemohla utéct a běhali od čerta k ďáblu a překročené termíny o několik měsíců byly zcela běžné.  A pokud bych nekývnul, prostě by to nedělali. Jednou bych jim napařil smluvní pokutu a už by pro mě nikdo v oboru nehnul prstem. Taková byla situace.

Ale zhruba od půlky srpna se situace mění. Najednou mi začali volat majitelé firem, prý co mám v plánu na příští rok, jestli by se mohli něčeho zúčastnit, do výběrového řízení určitě půjdou.  Některé nasmlouvané zakázky se nedělají těsně před koncem roku, ale montéři najíždějí  v předstihu. Měl jsem domluveny nějaké zakázky na prosinec a montéři prý najedou příští týden.  A protože jsou to většinou živnostníci, prý nemají nasmlouvaného nic na zimu, tak jestli nebudu mít nějaké opravy pod střechou případně v teple. To už tři roky neznám.

Bez problémů mi začali znovu akceptovat dlouhé splatnosti. Začali opět vozit drobné dárky –  trička, čepice, tašky se salámem a vínem. Propisky, bloky, klíčenky.

Za mě říkám, že situace se obrací. Velcí hráči omezují zakázky, malí hráči začínají vysloveně škudlit. Zaregistroval jsem i nějaké zrušené kontrakty těsně před podpisem smlouvy.

Navíc se projevují věci, které nepamatuje nikdo desítky let. Zakázaly se postřiky na řepku, díky kterým řepka prostě nedá výnos. Francie s řepkou přestává, Německo také, my je budeme následovat. Řepka byla dlouhá léta spolehlivou ziskovou komoditou se stabilní a spolehlivou cenou.

Pšenice začala skákat… Ne na Rotterdammské nebo Hamburské burze. Tam je situace normální. Ale začalo se mnohem víc hrát o skladování, státní hmotné rezervy, místo aby pšenice jela na západ nebo  východ, jezdí na jih. To je věc zcela nevídaná. Největším zájemcem není ani Čína, ani Německo, ale Itálie.

Říkejte si co chcete, ale nakrmit obyvatelstvo, to je zcela základní politická nutnost. Revoluce mohou být a nemusejí, ale pokud nebude dostupný chleba, bude revoluce během pár dní. Žádný kapitalista, ekoterorista, havloid či pravdoláskař  nikdy ani trochu nesáhl na základní zásobování. Keců měli hodně, ale v mletí a pečení vždycky dali na odborníky. Chleba musí být. To věděl i Lenin a Hitler.

Obchod s pšenicí byl v tomto ohledu vždycky zcela apolitický, nikdo do něj nerejpal. Pokud se pšenice drží doma, není zájem ji prodávat i když je zájem kupovat a každý sklad se snaží alespoň část zásob převést na státní hmotné rezervy, protože to je placené… zkrátka se něco chystá.

Osobně bych řekl, že uplyne demonstrační listopad a tenhle národ bude mít úplně jiné starosti než Havlův odkaz.

A pevně doufám, že se mýlím. Že jde jen o dočasný jev, který souvisí více s počasím a výnosy v Evropě než s celkovou ekonomickou situací. 7

Teď vy…