Má Univerzita Karlova kredit?

Bezprostředně po podpisu smlouvy se ale proti ní vyjádřili někteří akademici a studenti dokonce sepsali petici. Kritizovali firmu Home Credit za to, že se „neodpovědným úvěrováním podílela na obchodu s chudobou a významnou měrou přispěla k dnešnímu množství vedených exekucí“.

Jiný pohled

Kšefty PPF jsou mi celkem ukradené, a ani na Karlovu univerzitu se nechci podloudně vetřít. Bez tří půlmiliónových ročních sponzorských dotací Karlova univerzita nezhyne, a Home Credit jejich odmítnutím neutrpí na prestiži žádný velký šrám.

Co mne však na tomto případu zaujalo, byl naprostý rozpor hodnocení firmy Home Credit odpůrci smlouvy ze strany UK s vyhodnocením, které provedla obecně prospěšná společnost „Člověk v tísni“.

Ta v rámci své snahy přispět ke kultivaci trhu s půjčkami publikovala výsledek svého srovnání poskytovatelů malých půjček (mikroúvěrů). Metodicky využila Indexu odpovědného úvěrování, který hodnotí celkové náklady na půjčku, dostupnost informací a právní postupy, za kterých věřitelé půjčují. U mikropůjček je podle „Člověka v tísni“ odpovědné půjčování zvlášť důležité, neboť je využívají lidé s nižšími příjmy, kteří jsou nejvíce ohroženi chudobou.

Vítězem testu se ze 49 společností stala společnost Home Credit s půjčkou Kamali, která nabízí úvěry za rozumné ceny, poskytuje lidem dostatečné informace a používá v zásadě přijatelné právní postupy. Tolik „Člověk v tísni“.

Asymetrické jádro sporu

Z uvedeného vyplývá, že studenti UK se ve svém hodnocení zřejmě nechali zmýlit. Firmu Home Credit odmítli pro její špatné způsoby, přičemž však Člověk v tísni tutéž firmu chválí!

Jádro sporu tedy bude zřejmě někde mimo zdánlivé ohnisko sporu.

Na Karlově univerzitě byli nejbojovnějšími odpůrci tohoto sponzoringu někteří neskrývaně protičínsky naladění sinologové. A je pravda, že Home Credit má právě v Číně své obchodní aktivity. Ale nejen tam – i v Česku, na Slovensku a Filipínách, v Rusku, Kazachstánu, Indii, Vietnamu a Indonésii. A její „matka“, PPF N.V., nizozemská finanční a investiční skupina, podniká kromě výše uvedených zemí ještě i v Nizozemsku, Německu, Francii, Velké Británii, Spojených státech amerických, Bulharsku, Chorvatsku, Maďarsku, Černé Hoře, Polsku, Rumunsku, Srbsku, Slovinsku a Finsku. Kromě toho firma PPF Art vydává nemalé prostředky na podporu vzdělávání a umění.

Takže pointa je zřejmě v tom, zda se při hodnocení podle Indexu odpovědného úvěrování na misku vah přihodí Čína, nebo ne. „Člověk v tísni“ (kterého těžko podezřívat z pročínských sympatií) se však takového faulu nedopustil.

Koincidence

Všechno se to stalo docela příznačně v době, kdy se proti Číně v některých zemích rozjíždí stále intenzivnější kampaň, která sleduje kontury americké obchodní války s Čínou, aniž by se ovšem snažila vysledovat nějakou její logiku (kterou by tam ovšem hledala marně).

A tak jsou tyto služebné, zjevně protičínské lobbistické manýry zdůvodňovány různými, poměrně výstředními  důvody.

Například ředitel Bezpečnostní informační služby plukovník Koudelka dští oheň a síru opakovaně a pouze proti Číně (a Rusku). Jeho jednostranně zaměřená varování však z bezpečnostního hlediska nedávají smysl (pakliže to není úmyslná sabotáž). Vzbuzuje totiž dojem, že zbytek světa se k nám chová přátelsky a my se před ním – zejména co se týče hospodářské špionáže – na pozoru mít nemusíme. Smysl to dává pouze jako chatrně maskovaný hospodářský protičínský lobbing.

V téže době se senátor Fischer převtělil do příslušníka Státní bezpečnosti a pěkně jako za starých časů rozdává dotazníky, jejichž prostřednictvím se snaží vyzvědět, kdo se s kým v Číně potkal a kdo mu platil cestu.

A neuplynulo mnoho vody od chvíle, kdy se šéf Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost Navrátil utrhl z řetězu a místo odborně a přesně zacíleného varování (za což je placen) se dopustil čistého hospodářského lobbingu proti dvěma čínským firmám (za což placen není).

Domnívám se tedy, že zde je dost důvodů k vyvození závěru, že Karlova univerzita, pakliže se nechá zmítat politicky konjunkturálními větry, bude (nejen s Home) Creditem na štíru.

Autor: Jan Schneider