K odchodu Vlasty Chramostové

Týkající se Zlatého slavíka.

Sám jsem vzdal Mistrovi úctu, neb jeho písně byly a jsou součástí i mého života. Byť do jisté míry trochu jinak, než u většiny jeho publika. Mám jedno hodně soukromé hobby. Baví mě hrát na klávesách (obr. 1) skladby, které se mi líbí, které mě osloví. Po melodické a harmonické stránce. Zajímá mě, kdo ten či onen song složil. Hraju jen sám pro sebe, do sluchátek, pro radost z muziky. Je to hluboce intimní relax – stejně jako když pozoruji na korálech Rudého moře tamní magickou faunu.

Teď prozradím něco, co jsem ve svých předchozích textech neuvedl, ale s čím jsem se nemohl nezabývat. Když „státní pohřeb“ (záhy změněný na „pohřeb se státními poctami“) pro Karla Gotta, jaký jednou – věřím, že za hodně dlouho – pro Martu Kubišovou? Tato myšlenka hlodala v mém nitru, neboť morální velikost obou je – při vší úctě – nesouměřitelná. Tak to alespoň vnímám já.

Dnes se uzavřel život Paní Vlasty Chramostové. Doslova se vnucuje stejná otázka – a mnozí mě v internetových příspěvcích už předešli. Jak se současná státní moc vyrovná s její morální velikostí? S tímto „národním morálním majákem“?

Ano, ve své době, době odporné a hnusné, zaprodala duši ďáblu – a když prozřela a uvědomila si své selhání, vše přiznala. A odčinila. Řečeno po křesťansku: jenom tomu, kdo lituje svých hříchů, může být odpuštěno. (I Pavel z Tarsu dělal kdysi, ještě jako Saul, špatné věci, přesto patří mezi největší z apoštolů.)

Karel Gott byl umělecký velikán. Stejně tak Vlasta Chramostová. Obou si hluboce vážím – a přesto nemohu napsat následující:

V době, kdy Karel Gott řečnil v Divadle hudby na shromáždění „anticharty“, byla Vlasta Chramostová na opačné straně pomyslné a v té době prakticky neviditelné linie rozdělující společnost. Víc netřeba dodávat.

Snad jen: úctu Vám a obdiv, paní Vlasto. V morální rovině jste byla oním majákem Vy. To nesmí mít zapomenuto.