Tyrkysový triumf

V sousedním Rakousku je spočítáno, až na drobné korekce už by se výsledek měnit neměl. Můžeme se tedy podívat na to, co se stalo.

V předčasných volbách zvítězila „tyrkysová“ (dříve černá) ÖVP, fakticky je to hlavně vítězství jejího předsedy Sebastiana Kurze. Má o šest procent a devět poslanců více. Kromě Vídně, což je tradiční bašta sociální demokracie, zvítězili lidovci ve všech zemích. Prozkoumáte-li rozklikávací mapu na rakouském ministerstvu vnitra, zjistíte, že dokonce i na úrovni okresů je to „tyrkysové moře“.

Podíváme-li se na Wählerwanderung, pohyby voličů získané statistickým průzkumem, ÖVP dokázala přebrat skoro 260 tisíc voličů svým bývalým koaličním partnerům, Svobodným.

Je zajímavé, že Kurzův triumf nebyl zjevně oslaben sešrotováním několika pevných disků, na kterých bylo bůhvíco (ponaučení: nenechávejte takové úkoly externí firmě). V rakouském tisku se tato aféra přetřásala hodně, ale nic konkrétního z ní nakonec nebylo.

SPÖ, sociálně demokratická strana, utržila nejhorší výsledek svých poválečných dějin vůbec. V žádné zemi nemá přes 30 %, dokonce ani ve Vídni ne. Čtyřicet poslanců, které získala, je sotva polovina proti tomu, na co byla zvyklá ještě v osmdesátých letech.

Přitom po předčasném rozpadu vlády by měla SPÖ ze situace správně těžit. Je varovné, že skoro pětina jejích bývalých voličů utekla za Zelenými. Sociální demokraté nedokázali získat zpět ani dělnické voliče, kteří setrvali u oslabené FPÖ. (Viz ještě dále.)

Část problému může spočívat v osobě předsedkyně, Pamely Rendi-Wagner, kterou nelze označit za příliš charismatickou. Byli-li voliči SPÖ dotázáni na důvod (viz sekce Wahlmotive für SPÖ-Wählerinnen und -Wähler), proč stranu volili, jméno předsedkyně se ve vrchních pěti vůbec nevyskytlo; vévodil Stammwähler, kmenový volič.

FPÖ, Svobodní, utrpěla velký debakl. Úbytek půl milionu voličů je hodně. Z hlediska voličské dynamiky se bývalí voliči rozeběhli dvěma směry. Zhruba polovina ke Kurzovi a druhá, skoro stejně významná část, prostě nešla volit.

Pokud bych měl hádat příčinu, řekl bych, že FPÖ je nejhorším nepřítelem sobě samotné. Skandálů kolem ní bylo dost. Ono to také nebylo poprvé, FPÖ má tendenci propadat do problémů, jakmile se dostane k moci. V roce 2002 se po koaliční vládě s Wolfgangem Schüsselem (to byla ta, kvůli které se vyhlašoval bojkot Rakouska), FPÖ téměř zničilavnitřními boji.

Poslední problém, který se objevil teprve před několika dny: podezření na defraudaci stranických peněz, které se měl dopustit bývalý předseda H.C.Strache s několika svými spolupracovníky. Nový předseda strany Norbert Hofer (bývalý prezidentský kandidát) oznámil, že strana zreviduje všechny účty od roku 2013.

Umím si představit, že právě tento druh šizení podráždil některé voliče natolik, že na poslední chvíli zůstali doma. Průzkumy preferencí totiž ještě začátkem září dávaly FPÖ vyhlídku na cca 20 procent, a to i po aféře Ibiza, která znamenala konec vlády.

Zelení jsou druhý faktický vítěz voleb. V absolutních číslech jsou sice stále ještě dost nízko, zejména srovná-li se situace s Německem, ale dobyli velkého vítězství mezi vysokoškoláky (37 procent) a v centru Vídně, kde překračovali 25 procent. Inu, klimatická témata dnes na západě táhnou. Odštěpená strana JETZT (dříve Liste Pilz), která se v roce 2017 dostala do parlamentu a přebrala Zeleným hodně hlasů, je zase pryč. Poklesla pod dvě procenta, hranice pro vstup jsou čtyři.

Poslední stranou zastoupenou v rakouském parlamentu bude NEOS, liberálové kladoucí důraz na snížení daní a transparentnost státu. Jejich voličská základna prodělala nejzajímavější vývoj, protože z ní během dvou let poměrně dost lidí emigrovalo k Zeleným, ale to bylo vyváženo příchodem dalších voličů od ÖVP. Snad těch, kterým se nelíbila koaliční vláda se Svobodnými.

NEOS má deset poslanců, kteří mohou hrát roli jazýčku na vahách při budoucích koaličních vyjednáváních.

Pár zajímavých statistik převzatých z Der Standard.

ÖVP i SPÖ mají podobný problém jako jejich německé sestry (CDU a SPD), vysoký velký podíl voličů v důchodcovském věku. Kurzova strana ale i mezi mladými získala slušných 27 procent, o čemž se CDU může jenom zdát (v evropských volbách získala CDU mezi mladými jen 13 procent hlasů).

Síla Zelených v nejmladší věkové kategorii je patrná, ale zajímavý je i nadprůměrný výsledek FPÖ tamtéž (20 místo 16 procent). Polarizace mezi těmito dvěma opačnými konci politického spektra je tedy u mladé generace velmi výrazná.

Z hlediska povolání voličů má SPÖ stále ten samý problém, jaký měla před dvěma lety: nedokáže výrazně oslovit dělníky, kteří dříve bývali jejími kmenovými voliči. Ti jsou stále z poloviny u Svobodných.

Podobně jako v Německu, i v Rakousku platí, že Zelení jsou strana obyvatel velkých měst, zato jen slabě zastoupená na venkově.

Poslední dobou narážím na úvahy, že současná tenze mezi „globalisty / zelenými“ a „nacionalisty / populisty“ je vlastně třídního charakteru, jenom si toho klasická levice nedokázala všimnout. Tahle statistika je s takovou teorií docela konzistentní. Zcela disproporční voličské výsledky mají Zelení mezi vysokoškoláky, kteří také v průměru o dost lépe vydělávají.

Nu, tolik statistiky. Co ale bude s Rakouskem? Jaká koalice se ujme moci?

V každém triumfu je schován had, který je připraven kousnout. Z hlediska staronového kancléře Sebastiana Kurze (píšu staronového, protože vládu bez něj současné výsledky v podstatě vyloučily) je to právě formování vlády.

Obnovení koalice ÖVP + FPÖ by bylo číselně funkční, strany jsou také ideově velmi kompatibilní. Minulá vláda po věcné stránce fungovala dobře, problémy byly personálního rázu. Staronová koalice má také největší podporu mezi Rakušany samotnými. (Zdroj).

FPÖ výrazně oslabila, nejspíš by tedy byla povolnějším partnerem než dřív. Na druhou stranu, Kurz by musel neustále počítat s tím, že se odněkud vynoří další skandál a vláda se položí znova.

Pak je tu otázka toho, zda by Svobodní vůbec zpátky do vlády chtěli. Už při počítání hlasů řekl jejich tajemník Vilimsky, že je čas se „obnovit v opozici„.

Další možnost, velká koalice ÖVP + SPÖ, dříve několikrát u moci byla a pro Rakousko bývala typická. Nicméně na internetových diskusích dnes Rakušané tvrdí, že tentokrát opravdu ne. Strany prý se ideově hodně vzdálily a panuje mezi nimi nepřátelství hraničící až s nenávistí. Nemůžu to přesně posoudit, když tam nežiju, ale v médiích se o této možnosti zatím ani nehovoří.

Spojení ÖVP + Zelení by mohlo fungovat za předpokladu vzájemného handlu: ÖVP by kývla na eko-program pod vlajkou boje proti globálnímu oteplování a Zelení by se vzdali své měkké azylové a migrační politiky.

Sebastian Kurz by si skoro určitě mohl dovolit zabrnkat na nějakou tu eko-strunu, postoje rakouského obyvatelstva jsou v tomto tématu hodně odlišné od České republiky. Co si nemůže dovolit, je „pootevřít náruč“ a volat Refugees Welcome, ba ani to z pozice kancléře tolerovat. To by mu pravicoví voliči neodpustili – a on má přitom před sebou ještě dlouhou kariéru.

Svého času (v létě 2017) vytlačila ÖVP v preferencích FPÖ z čela žebříčku právě jen tím, že se Kurzovi dal věřit tvrdý kurz. Po katastrofálním migračním létě 2015 dosahovaly preference FPÖ místy až 35 procent!

Tahle koalice bude tedy kromě nepříliš spolehlivé většiny (jen šest poslanců) narážet i na významnou myšlenkovou nekompatibilitu obou stran.

Poslední možnost, trojkoalice ÖVP – NEOS – Zelení, je u rakouských voličů vcelku populární, daleko více než předešlá kombinace. Dalo by jí přednost 21 procent lidí. Její výhodou by byla výrazná pracovní většina šestnácti poslanců.

Zato ideový průnik všech tří stran si neumím moc představit. Bylo by to ještě obtížnější než vláda ÖVP a Zelených. Právě NEOS je poměrně opatrná, co se klimatických daní apod. týče, zejména trvá na tom, že případná opatření musejí být daňově neutrální (tj. celkové zatížení poplatníka by nemělo vzrůst). To by ale nutně znamenalo opatrnější celkový postup. Navíc jsou v NEOS citliví na všelijaké regulace týkající se osobní svobody, i když to je podle obecné světové zkušenosti právě ten bod, kterého se strany v zájmu získání moci vzdají nejsnáze.

Suma sumárum: vítězství Sebastiana Kurze je velké. Ale úkol sestavit vládu, který ho čeká, mu ani trochu nezávidím. Možná to nakonec skončí menšinovým kabinetem, který bude hledat pro své kroky podporu ad-hoc.