Tržní ekonomika existuje vždy a všude, existovala i za socialismu

Fronty na všechno

„V hospodářství si můžeme vybrat: buď chceme mít trh, nebo centrální plán, nebo něco mezi tím. Československo se po únoru 1948 rozhodlo jít cestou totálního centrálně plánovaného hospodářství, a tak některého zboží byl přebytek — byť si asi pamětníci nevybaví, které zboží by to mohlo být — a jiného zboží nedostatek,“ konstatuje ekonomka Hana Lipovská, host pořadu.

Historik Jan Rychlík, autor studie uveřejněné v knize Každodennost v Československu v období normalizace, uvádí: „Nedostatkové bylo nejen luxusní zboží a zboží z dovozu z kapitalistické ciziny, které bylo často dostupné jen za volně směnitelnou měnu či výměnné poukazy, tzv. bony — v obchodech podniku Tuzex, ale také řada služeb, např. lepší lékařské ošetření či služby řemeslníků… Bez korupce bylo těžké v každodenním životě fungovat, pokud to chtěl člověk někam dotáhnout.“

Vyjmenovávat zboží, které bylo třeba shánět, by bylo na dlouho — dá se říci, že to bylo všechno. Před šedivými obchody se tvořily nekonečné fronty, kam se lidé zařadili automaticky a leckdy ani nevěděli, na co se vlastně stojí. Ovšem nebyly jen fronty, ale také výměnný obchod a prodej za tzv. jiné ceny, jak uvádí Lipovská:

„Černý trh a šedá ekonomika se objevily okamžitě. Bylo na co navazovat, byly zde zkušenosti z 2. světové války, ale největšího rozmachu dosáhl hned po únoru 1948. Hodnota koruny se po listopadu 1989 dokonce určovala podle hodnoty koruny na černém trhu. Nebylo totiž z čeho jiného vycházet.“

Propaganda

Tržní vztahy zahrnovaly všechny oblasti života: proslulé melouchy řemeslníků, získání nejrůznějších povolení, ale také — dnes bychom řekli — manažery ze státních podniků. Také ti se museli zapojit, pokud chtěli, aby daný podnik splnil plán.

Bylo několik pokusů o jisté reformy, patří mezi ně v 60. letech i pokusy Oty Šika. „Ke krizím by v centrálním plánování vůbec nemělo docházet, ale Československo v 60. letech došlo k recesi,“ konstatuje Lipovská.

Ke slovu tak přicházela propaganda, bylo totiž třeba vychovávat nového, socialistického člověka, jak se můžeme dočíst v Rudém právu z prosince roku 1977: „Vztah přátelství a lásky k našim blízkým, vyjádřený v malé pozornosti, která nemusí být ani přehnaně drahá, ani sehnaná ‚pod pultem‘ nebo v Tuzexu ‚za bony‘, je na vánočním dárku tím nejcennějším.“

Tržní ekonomika vždy a všude

„Byla to snaha popřít člověka ekonomického. V té době se mezi ekonomy vedla diskuze, zda může člověk ekonomický žit v prostředí centrálního plánu. Vzniklo několik typů lidí: hledající, zajišťující, ale ukázalo se, že i když máme jakýkoliv režim, tak žije člověk ekonomický. Nelze ho zabít, ani předělat,“ zdůrazňuje ekonomka.

A na otázku, zda tržní ekonomika za socialismu neexistovala, odpovídá: „Tržní ekonomika existuje vždy a všude, existovala tudíž i za socialismu. Jen se o ní takto nemluvilo. Lidé byli zvyklí z černé ekonomiky, že vše má svou cenu. Chápali, že oficiální ceny naprosto neodrážely skutečnou vzácnost a chápali, že skutečný trh utváří cenu jinak. Nebezpečným pozůstatkem daného období je opět se objevující slepá víra, že se může objevit nějaký osvícený plánovač, třeba v podobě nových technologií.“

Autor: Hana Lipovská, Ekonomie selského rozumu