Je ČR právní stát? (1)

V příkrém kontrastu s tím stojí „právní stát“ jako systém, který si již od dob Antiky klade za cíl alespoň teoreticky zařídit, aby právo nebylo ničím sluhou, nýbrž kvalitou samo o sobě. Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost alespoň v rámci možností nespravedlivého světa. A aby byla zachována základní svoboda.

Když jdete k úplnému jádru, právní stát má jeden hlavní princip a šest pilířů základních principů a práv. A je velmi důležité je znát a chápat, jaké to jsou. Nejen proto, že v opačném případě se nikdo nepostaví na odpor těm, kteří právní stát potichu demontují. Ale i aby člověk věděl, co může čekat od kultur, kterým právní stát není a nikdy nebyl vlastní.

Hlavní princip právního státu: rovnost před zákonem a zákon nadřazený vládcům

Na hlavní princip právního státu přišli již ve starověkém Řecku, odkud jej na čas převzala Římská republika. Trvalo ale více jak jeden a půl tisíciletí, než se jej povedlo nastavit tak, aby byl skutečně docela spravedlivý.

Právní stát znamená, že nejvyšším vládcem není ani král, ani lid, ani žádný jiný člověk — ale zákon, který musí poslouchat všichni stejně, král i kmán. Později se přidala i druhá zásadní vlastnost: že ono „všichni stejně“ zahrnuje i fakt, že nejsou speciální (samozřejmě mírné) zákony pro mocné a speciální (samozřejmě přísnější) zákony pro slabší či bezmocné. V právním státě si jsou před zákonem všichni rovni, a pro všechny platí jedny a ty samé zákony.

Ovšem to, že jedny zákony platí pro všechny, by bylo samo o sobě dost k ničemu, kdyby si vládci mohli dělat zákony zcela podle svého gusta. To by je pak napsali tak šikovně děravě, aby sice teoreticky platily pro všechny stejně, ale prakticky by se — třeba díky systému výjimek a imunit — vztahovaly výhradně na poddané (což konečně byl jeden z rysů středověkého vztahu suverén — vazal — poddaný, byť to neplatilo vždy a zcela).

Takže tu musí být druhá vlastnost: pojistky proti zneužití. A protože jak jde o moc, věřit se nedá nikomu a již staří Římané se tázali „kdo pohlídá hlídače?“, někoho pak napadlo jediné východisko: systém, ve kterém je hlídačů více (ideálně lichý počet) a navzájem se hlídají a drží v šachu, aby ani jednomu moc nenarostl hřebínek.

Zda se jedná o systém „panovník – šlechta – církev“, „panovník – kurie – šlechta“, „vláda – soudy – sněmovna“, „prezident – kongres – nejvyšší soud“, nebo ještě něco úplně jiného, je celkem jedno. Důležité je, že

1. ani jeden z hlídačů nesmí mít pravomoc se zbavit ostatních hlídačů nebo je oslabit, ale
2. zároveň musí mít pravomoc zablokovat druhého hlídače v prosazování bezpráví, a zároveň
3. nemůže mít pravomoc blokovat druhým svévolně úplně cokoli, protože pak by se hlídači mohli vydírat navzájem a vznikl by jakýsi zdegenerovaný triumvirát.

A konečně třetí vlastnost je, že zatímco žádný občan nesmí být trestán, pokud průkazně nepřekročil zákon, stát naopak nesmí dělat nic, k čemu jej zákon explicitně neopravňuje. To proto, že v opačném případě by se stát vymanil z podřízenosti právu — díky své obrovské síle a prostředkům, kterým žádný soukromník nemůže konkurovat, by si v neregulované sféře vždy našel mezeru, ve které by se mohl oddat naprosté svévoli jednoduše z pozice „práva (nej)silnějšího“. A nebylo by, ke komu se odvolat.

Šest pilířů právního státu

Celý systém hlídačů a teoretické rovnosti před zákonem by byl ovšem k ničemu, když by na jedné straně stál celý Stát, potažmo Vládce, se svými obrovskými prostředky a silou a na druhé straně nějaký nebožák, který by stál jen sám za sebe. Jedinec proti státu ani jeho represivním složkám či prokurátorům nemá šanci. Stát by s takovou zlikvidoval kohokoli, koho by zlikvidovat chtěl.

Proto, aby byla zachována spravedlnost, musela být tvrdost, s jakou stát využívá právo, omezena. A to šesti základními pilíři.

1) Habeas Corpus: žádné věznění bez řádného soudu

K čemu by vám byla existence spravedlivých zákonů, když by vás kdokoli unést na ulici nebo z bytu, aniž byste udělali cokoli nezákonného, a strčit vás do díry, jak by se mu zlíbilo? K ničemu. Proto je ve všech právních státech nějakým způsobem zaveden princip, že nikdo nemůže být zbaven svobody, aniž by čelil jasnému obvinění a měl možnost obhajoby před řádným soudem.

Právě kvůli Habeas Corpus musí Policie buď obvinit a poslat k soudu, nebo propustit každého, koho zadrží. „Neomezené zadržení“, kde může Policie kohokoli „držet v díře“ bez soudu nebo dokonce bez obvinění, je naprostým zrušením spravedlnosti, protože zavření bez soudu se nemůžete ani hájit, ani dostat na svobodu. Ale právě o zrušení tohoto pilíře usiluje každý druhý bastard, který se ohání „Efektivním bojem proti terorismu“, a každý třetí fízl který si stěžuje, že „Musí pouštět sprosté obviněné z vazby“ (tehdy když proti nim nemá žádné skutečné důkazy, jen své pocity a domněnky). Žádné Habeas Corpus také neuznávají SNBáci, kteří nostalgicky vzpomínají na dobu svévolného unášení a věznění mániček a disidentů — samozřejmě bez obvinění a bez právního důvodu.

2) Presumpce neviny

Kdyby platila presumpce viny, každý občan by mohl být bez námahy obviněn třeba 3× denně a musel by vynaložit obrovské úsilí na to, aby se vyvinil. Pokud by vůbec mohl — protože pokud čelíte inteligentnímu protivníku, je prakticky nemožné dokázat, že jste něco neudělali.

Proto byl v rámci spravedlnosti zaveden jednoznačný princip: důkazní břemeno, tj. povinnost dokázat že to, co tvrdím je pravda, musí vždy být na straně toho, který vás z něčeho obviňuje. Tedy, ve sporech stát-versus-občan, na straně státu. To žalující musí zajistit důkazy, a to takové, že vás neusvědčí jen díky nějaké fantaskní pohádce, ale že budou skutečně přesvědčivé.

3) Spravedlivý proces, „In dubio, pro reo“, „Nevinen dokud pravomocně neodsouzen“

Když policie na někoho uhodí, je často naprosto bytostně přesvědčená o tom, že má pravdu. Protože z omezených informací, kterými vyšetřovatelé disponují, se jim to tak může jevit. A to ani nemluvím o skutečných „účelovkách“, kdy je policie použita k tomu, aby odstranila někoho nevinného.

Kdyby na „usvědčení“ obviněného stačila sebekreativnější konstrukce policistů, dali by se tak zavřít úplně všichni. Stejně tak kdyby k odsouzení stačily něčí dojmy a pocity. A proto je zde tento pilíř práva, který je příkazem pro soudce a v překladu z latiny zní: „Jsi-li na pochybách, rozhodni nevinen.“ Když se žalobce vytasí s tím, že jste zabili starou Vomáčkovou protože jste v době její smrti procházeli Starou Pakou, a váš advokát namítne „Ale úplně stejně Starou Pakou procházel i Novák, Pekařík a deset neznámých, vždyť to mohl udělat kdokoli z nich“ — to je příklad pochyby, která musí být dostačující k tomu, abyste byli zproštěni všech obvinění jako neprůkazných.

Jenže na vznesení takové námitky musíte v prvé řadě mít prostor. A to znamená, že o číkoli vině a nevině musí jednat nezávislý soud (tzn. takový, který rozsudek nezná již předem, protože jej dostal za úkol nebo měl předsudky, nýbrž který skutečně hledá právo). Musí vám být umožněno se hájit (ne jako v procesu s Horákovou, kde obžalovaní museli pouze přečíst doznání a pokud by se pokusili hájit, dostali by ránu). A dokud takovým nezávislým soudem nejste pravomocně odsouzeni — včetně všech odkladných odvolání — a rozsudek nenabude právní moci, nesmí s vámi být zacházeno jako byste byl vinní a nemůžete být trestáni.

4) Právo nebýt nucen vypovídat proti sobě či blízkým

Důkazní břemeno na straně Státu zatěžuje represivní orgány nutností sbírat důkazy. Výpovědi svědků, ohledání místa atd. No, ale vždyť práci by strašně zjednodušilo, když by měli přiznání toho, kdo se na místě spolehlivě nacházel a vše viděl — sprostého obviněného!

Pokud nějaký stát chtěl alespoň navenek vypadat, že je právní a soudí lidi podle práva, a zároveň pro něj bylo tou nejvyšší prioritou odsuzovat obviněné či „objasňovat kriminalitu“, dopadlo to vždy stejně. Ať se jednalo o pohůnky kata, Gestapo, NKVD nebo tajné věznice CIA, vyšetřovatelé ze svých vězňů prostě přiznání vymlátili. V tom lepším případě.

Dokonce ani, pokud z vás policisté přiznání přímo nevymlátí, je snadné dosáhnout toho, že obvinění usvědčí sebe sama — ačkoli jsou nevinní. Většina z lidí nevinně odsouzených a zpětně osvobozených na základě analýzy stop DNA bylo odsouzeno proto, že se sami omylem „usvědčili“ když odpovídali na manipulativní otázky vyšetřovatelů! Jak praví klasik, „policie neklade otázky, nýbrž minová pole.“

Skutečný právní stát oproti tomu garantuje základní lidské právo, že nikdo nesmí být nucen vypovídat proti sobě, ba dokonce ani proti lidem, na nichž mu záleží. Policie se to ze zadržených sice může snažit vymámit podfuky a psychologií, ale pokud se s ní úplně odmítnete bavit, prostě vám nesmí zkřivit ani vlásek. A pokud na vás nic jiného nemá, musí vás v právním státě za chvíli pustit „protože Habeas Corpus“.

5) Právo na pomoc advokáta

Všechny doposud jmenované pilíře by byly k ničemu, kdyby existovaly „jen na papíře“. Stejně tak by vám bylo k ničemu, když byste měli obstát proti zkušeným a manipulativním žalobcům a vyšetřovatelů, odhodlaným vás dostat za každou cenu, sami se svou reputací a (ne)znalostí práva. Když by ať vyšetřovatel, nebo soud křivě zaznamenal výpovědi. Nebo když byste se nedokázali domoci svých práv a napadnout nesprávné důkazy. Natož když byste byli nevyspaní, vyděšení a s IQ redukovaným na polovinu stresovými hormony.

Proto máte právo na advokáta. Na někoho, kdo stojí na vaší straně v situaci, kdy se celý systém obrátil proti vám. Někoho, jehož procesní postavení systém uznává. Někoho, kdo může svobodně zajišťovat korektní průběh procesu, výslechů i soudu a kazit různé podfuky: od falšování zápisů z výslechu přes navedené, křivé či zmatečné výpovědi až po porušování práv „sprostého podezřelého.“ Na někoho, kdo zná finesy práva i podrazy a manipulace žaloby a umí se vás účinně zastat. Na někoho, kdo vám poradí v právní džungli.

V právním státě za vámi proto advokáta musí pouštět na konzultace; nemohou vás bez něj vyslýchat ani soudit; a nemohou jej nutit vypovídat proti vám. Poslední bod, povinnost mlčenlivosti, se kromě advokátů vztahuje i na kněze a další. Protože k někomu, kdo vám může radit v kritických situacích, musíte mít důvěru, že nezneužije, co jste mu svěřili. Že alespoň tato část systému není proti vám. Řada advokátů a kněží nespí z toho, co ví, a nejraději by to nevěděla nebo se svěřila vrbě. Ale mlčení je jejich povinnost, a tak je to jedině správně.

6) Předvídatelnost práva

Že nemůžete být potrestáni, pokud nepřekročíte zákon, by vám bylo k ničemu, když byste nemohli vědět, zda nějaký zákon porušujete či ne. Stejně tak by právní stát jaksi z principu nefungoval, když by sice zákony „papírově“ platily pro všechny stejně, ale v praxi byly vymáhány jen selektivně, proti jen některým subjektům práva.

V opravdovém právním státě proto není možné, aby před vámi zákony byly schovávané jako např. v SSSR, kde byl před občany schováván trestní zákoník, aby se nemohli bránit. Nebo aby se zákony, které musíte znát a dodržovat, měnily třeba 2× denně. Nebo aby zákony platily retroaktivně, tzn., abyste byli trestáni za něco, co bylo v době, kdy jste to dělali, naprosto v souladu se zákonem. A právním subjektům nemohou být ukládány zcela nesplnitelné povinnosti, resp. musí mít možnost se vyvinit, pokud nesplnitelnost doloží.

Zároveň ani není možné požadovat, aby všichni lidé znali všechny právní normy, takže v právním státě funguje omezující pojistka „neznalost zákona neomlouvá — pokud dotyčný měl a mohl ten zákon znát.“ A konečně, zákony nemohou být psané tak „gumově“ a nejednoznačně, že by si po přečtení zákona (popř. konzultaci s odborníkem) nikdo nemohl být jist, co vlastně může a nesmí — nebo musí mít možnost se vyvinit, pokud doloží, že jednal v dobré víře ve své chápání zákona.

[ad#pp-clanek-ctverec]

(Dokončení zítra)