Dvakrát měř, jednou zakazuj …

… aneb co se mezitím odehrálo na emisním bojišti v Německu.

Iniciativa stovky německých plicních lékařů, kteří zpochybnili moudrost aktuálních limitů na oxidy dusíku a polétavý prach, vzbudila první reakce na nejvyšší úrovni. Spolkový ministr dopravy Andreas Scheuer (CSU) vyzval Evropskou komisi k novému prozkoumání emisních limitů oxidů dusíku, které jsou nyní stanoveny na 40 mikrogramů na metr krychlový vzduchu.

Limit 40 mikrogramů je sice zakotven i v řadě mimoevropských států, ale nejde o světový standard. Například ekologicky založená Kalifornie předepisuje hraniční hodnotu 57 mikrogramů (PDF, hledejte Annual Arithmetic Mean). Spojené státy na federální úrovni se spokojí s průměrem 100 mikrogramů (tamtéž, vedlejší sloupec). Austrálie má stejnou normujako Kalifornie, tj 57 mikrogramů (0,030 ppm).

Bez ohledu na to, že normy se ve vyspělém světě takto podstatně liší, podráždila Scheuerova výzva koaliční sociální demokraty. Ti ministra obvinili z toho, že „kráčí cestou populistů, jako například Donalda Trumpa“ a označili jeho snahu za „prohlášení, že Země je placka“. SPD poslední dobou v preferencích značně pokulhává za Zelenými, možná i z tohoto důvodu volí tak velká slova. Nic horšího než srovnání s Trumpem svému koaličnímu partnerovi v Německu udělat nemůžete.

Vzhledem k vývoji na evropské politické scéně se však očekává, že novým předsedou Evropské komise po volbách do EP bude Bavorák Manfred Weber, Scheuerův stranický kolega. Manfred Weber je velký pragmatik, vědomý si toho, jakou roli hraje automobilový průmysl v ekonomické síle Německa. Je tedy možné, že Andreas Scheuer se bude smát naposled a nejlíp.

Die Welt se mezitím zabýval otázkou toho, jak se měří znečištění vzduchu v jednotlivých městech Evropy. Stručně shrnuto: je to bordel, celoevropské standardy jsou příliš volné a to znamená, že hodnoty z jednotlivých měst se nedají přímo srovnat.

Článek ve Weltu uvádí několik případů posbíraných inženýrem Martinem Schraagem. Místy jsou dost křiklavé.

Tak třeba rakouská Vídeň si nainstalovala měřiče i na taková místa, jako je náměstí u Svatoštěpánského dómu. Ach, taková drobnost: to je pěší zóna, a další měřiče jsou umístěny na „zelených ostrovech“ kus od komunikací. (Zdá se, že české geny zanechaly ve Vídeňácích notnou stopu švejkoviny.) Barcelona a Budapešť měří koncentrace škodlivin cca deset metrů od okraje jízdní dráhy. A řecké Atény, věrny své koncepci kreativní práce s čísly, umístily čidla na budovy, ve výši mezi prvním a druhým patrem, tedy dost daleko od výfuků. Díky čemuž vypadají nasbíraná čísla vcelku civilizovaně, i když realita je taková, že město se dusí smogem. Zchudlé obyvatelstvo strčí v zimě do pece cokoliv, aby se ohřálo.

Naproti tomu Mnichov, který loni zaujal v německém přehledu druhou nejhorší příčku, instaloval měřiče na Landshuter Allee, nejzatíženější silnici města. Co pak z takových srovnání vyčíst?

Jeden z komentátorů pod článkem Weltu to shrnul vtipně: „V Německu směřujeme k tomu, že auta nebudou smět jezdit tam, kde stojí měřiče. Ve zbytku Evropy se zase nesmějí měřiče instalovat tam, kde jezdí auta.“

Existuje takový starý matfyzácký vtip.

Dva lidi vlezou do balónu, odstartují do nebes, přijde mlha, vítr je kamsi zavleče a oni nevědí, kde jsou. Najednou se mlha na chvíli roztrhne a oni pod sebou spatří človíčka.

„Kde jsme?“ volají na něj. Človíček jen zírá.

„Kde jsme??“ volají hlasitěji. Pořád nic.

„Probohaživého, kde jsme???“ křičí už oba, div jim neprasknou hlasivky.

Človíček pokrčí rameny, „No přeci v balónu!“ zakřičí zpátky a mlha se zase zavře.

Jeden z letců se obrátí k druhému a říká: „Tak jo, to budeme u kolejí matfyzu v Tróji. To musel být určitě matfyzák.“

„Jak jsi to poznal?“ ptá se druhý.

„To je jednoduché. Trvalo mu to dlouho, dal nám naprosto přesnou odpověď a byla nám k ničemu.„

V případě měření kvality vzduchu v jednotlivých evropských městech jsme na tom naprosto stejně, jako v tom vtipu.

Máme slušné penzum nasbíraných měření, ze kterých lze spočítat velmi přesné hodnoty, a přesto jsou k ničemu, protože metodika měření nebyla jednotná. Není pravda, že by v Mnichově byl srovnatelný nebo dokonce horší vzduch než v Aténách, ani omylem. Kdokoliv v zimě navštíví Atény, vrací se odtamtud mírně otřesen a říká něco o plynové komoře pokrývající celé město.

Atény se ke svému způsobu měření ani nevyjádřily, ale vídeňská radnice ano. Heinz Tizek (že by původně Čížek?) z vídeňského magistrátu řekl Weltu, že rozmístění detektorů do klidnějších oblastí má smysl, protože vídeňské konšely zajímá celkový obraz kvality vzduchu. Jinak řečeno, lidé bydlící ve městě obvykle nestanují přímo uprostřed silniční magistrály.

Naproti tomu Stuttgart či Mnichov se – aspoň podle rozmístění čidel soudě – rozhodly zachytit ty nejhorší, nejčernější hodnoty na velkých dopravních tepnách. Tím samy sebe i širší veřejnost přesvědčily, že situace je špatná a k jejímu zlepšení je potřeba zákaz provozu dieselů. Ale jaký dopad na kvalitu vzduchu a života to bude mít v bytě vzdáleném třeba jen třicet metrů od dotyčné tepny? O tom nevíme nic.

A to jsme se ještě nedostali k dalšímu tématu, kterým je, zda ty zákazy vjezdu dieselů mají vůbec na hladinu oxidů dusíku vliv.

Hamburk zakázal provoz dieselů na některých ulicích už v květnu 2018, ale naměřené hodnoty jsou stále vysoké a překračují povolený limit. Situace byla kupodivu citelně lepší v říjnu 2017, kdy ještě zákaz neplatil. (Iniciativa „Reine!Luft!Altona!“ z toho usuzuje, že je potřeba dalších zákazů a omezení rychlosti na 30 km/h.)

A město Oldenburg zaznamenalo dvakrát vysoké (limit překračující) hodnoty oxidů dusíků na Heiligengeistwallu, kde přitom v daný okamžik auta vůbec jezdit nesměla; v jednom případě byla ulice uzavřena kvůli rekonstrukci, v druhém proto, že tam měl probíhat městský maraton. Pro férovost ale musíme dodat, že radnice požádala o přezkoumání funkčnosti čidla, protože se jí nechce věřit, že by to tak bylo.

Apropos, víte, jak si docela podstatně zvýšit koncentraci NOx v bytě? Stačí vařit na plynovém sporáku, který vám do ovzduší kromě oxidů dusíku dodá i nějaký ten oxid uhelnatý.