Kdyby se každý staral o sebe…

Stačí se rozhlédnout kolem sebe do novin, na politiky, nejrůznější blogery, přečíst si jejich články; většinou se zabývají masovými problémy ve velkém a v rámci svých řešení diktují ostatním, co mají a nemají dělat. Přitom by bohatě stačilo, aby si každý hleděl svého a nevymýšlel nesmysly: Vymyslíte-li si totiž něco sami pro sebe a zjistíte, že jste se zmýlili a nesete následky, prostě rozhodnutí přehodnotíte, protože jeho důsledky pociťujete na vlastní kůži; jenže rozhoduje-li někdo tímto způsobem o jiných, pak i v případě, že se ukáže jeho omyl, dotyčný si za ním často stojí z čiré ješitnosti, neboť následky nese někdo jiný a z cizího krev neteče.

Typická námitka samozřejmě zní, že někteří lidé se sami o sebe postarat nedokáží; odpovědnost za takové lidi mohou převzít jejich blízcí či rodina (což není nic proti ničemu), ale i pak zůstane určité (malé) procento těch, kdo sami schopni nejsou a nikoho jiného nemají. Inu, ty si pak mohou vzít na starosti všichni lidé, kterým se výše popsaný princip nezamlouvá (a i někteří další; já osobně též věnuji část svých příjmů na pomoc lidem, kteří to dle mého názoru potřebují); nic však nikoho neopravňuje přijít k někomu a násilím jej obrat o prostředky, které dotyčný sám vydat nechce.

Ano, uznávám, výsledkem bude, že sem tam někdo dopadne špatně; na druhou stranu to se děje i nyní a vždy se dít bude. Rozdíl je především v tom, že momentálně za to státu platíme absurdně vysokou daň; a tou teď nemyslím jen většinu našich příjmů, nýbrž i svobodu, o kterou nás stát připravuje svými zákony. Došli jsme už tak daleko, že názor, aby se každý staral sám o sebe a nezasahoval do životů druhých (pokud s tím obě strany nesouhlasí), je považován za extrémismus; prosím, nenechme se tímto zmanipulovat – správné je, když si lidé o sobě rozhodují sami.