3.10.2018
Kategorie: Společnost

Neziskovky ztrácí podporu. Krize humanity nebo zdravá obrana vlastní kultury?

Sdílejte článek:

 JITKA MOODY

Samozřejmě není řeč o tom, že by NGO dostávaly méně peněz. Lidi jednotlivě přispívají méně než dřív, ale to jsou drobné, opravdové peníze tečou neziskovkám z fondů a rozpočtů a dotací. Na ty nikdo nesáhne. Ale důvěru občan ztrácejí masivně. Proč?

[ad#textova1]

 

 

 

Je to celosvětový trend, neziskové organizace ztrácejí důvěru a podporu lidí. Někde je rozdíl nepatrný, jinde i desítky procent. Můžou za to sexuální i finanční skandály, ale řekla bych, že především se lidem otevírají oči. Konečně.

Vloni bylo v ČR registrováno 129 061 neziskových organizací, to je 1 neziskovka na 82 lidí včetně nemluvňat. To je úplně nejvíc v Evropě. Pochopitelně, je třeba rozlišovat. Tak především, není nezisková organizace jako nezisková organizace. Máme v Česku mraky Sokolů a rybářů nebo hasičů, v pohodě. Je také obří rozdíl mezi politickou a humanitární neziskovkou. Je kurva rozdíl, jestli někdo třeba pomáhá českým dětem na vozíčku nebo bere za své “nezištné” poslání integrovat migranty, které se zatím nikde integrovat ani trochu nedaří.

Když se pak podíváme na konkrétní čísla, tak o naši oblíbenou menšinu se starají hned desítky neziskovek.  Každoročně nás všechny výhradně romské organizace ročně přijdou na desítky milionů korun z rozpočtu státu, krajů, obcí…, odhadem v Česku žije asi čtvrt miliónů Romů a podle velmi optimistických odhadů se podařilo začlenit půlku z nich. Jsou tu stovky ghett, co se jim eufemisticky říká vyloučené lokality. Jeden by si možná řekl, že je čas přehodnotit efektivitu a promrhané peníze.

Nedávno jsem viděla video, jak v otřesném romském ghettu jakýsi cikánský vůdce mluvil k ostatním a kasal se, že bílí lžou, když říkají, že cikáni nepracují a jen pobírají dávky. Ostatní přikyvovali. Týpek se rozvášnil, tu sliboval, tu vyhrožoval. A já pořád čekala, ať vyzve zvednout ruku každému, kdo má práci a vidělo by se přece jasně. Ale to jsem se nedočkala, že.

Vypadá to, že se někdo opravdu zamyslel, ale pojmul to o dost jinak, než to třeba vidím já. Na Filozofické fakultě Karlovy univerzity byl otevřený obor Romistika.

Přesně tak.

Když jde o to pomoci, poslat nějakou symbolickou částku třeba když jsou někde stovky mrtvých v následku tsunami, to se bavíme o elementární lidskosti. Jsem ráda, že náš malý národ v sobě najde soucit a otevře peněženku. Patříme mezi ty, co na hlavu posílají nejvíc.

Co bude s generací sexuálně neutrálních tvorů bez rasové a kulturní identity?

Řada těch mezinárodních a známých organizací se už sama stačila parádně zdiskreditovat. Lékaři bez hranic se už otevřeně prezentují jako taxi pro migráčky plaváčky směr Afrika – Evropa. Červený kříž by se zase mohl přejmenovat na červená lucerna.

A to se bavíme o těch, které aspoň kdysi měly opravdové hodnoty a přínos.

Kolik šílených manipulátorů s naší kulturou se ve jménu neziskovek genderových, na ochranu menšin nebo protlačující jeden nejlepší názor, obrací proti nám samotným? Úplně nejhorší, řekla bych, jsou ty, které překrucují sexualitu u malých dětí ve prospěch transgenders a jiných ras, kdy od prťavého věku jsou jim do hlaviček vtloukány politicky korektní zhovadilosti. Jednou se to vymstí. Vezměte si generaci mileniálů, která má problém sama se sebou, protože jim dali moc volnosti a obdivu a nenaučili je zodpovědnosti a spolupráci. Co asi budeme dělat s desetitisíci a statisíci dospělých, které vyrostou z dětí zmatených vlastní sexualitou, kulturou i rasou?

Proč jim to děláme? Proč to děláme sami sobě?

Protože Evropská unie. Protože neomarxistická propaganda a sociální experiment… Ale to je zase další téma.

Samozřejmě můžete namítnout, co má taková pomoc zasypané holčičce v Indonésii co dělat s naším právem dát si k obědu pořádnou flákotu vepřového. Jenže evropská kultura nás nevymezuje jen tím, co jíme, ale především tím, jací jsme. Už pohádky nás učí ctít starší, pomáhat těm v nouzi, galantnost mužů a laskavost žen.

Prakticky v genech máme dánu pracovitost, touhu po poznání a zlepšování se. Vtloukli nám do hlav skromnost a obětavost a hrdost. Samozřejmě každému s drobet jiným úspěchem, ale o to nejde. V naší kultuře odjakživa hraje roli krása niterná i ta vnější, v hudbě, v literatuře nebo na malířově plátně. V soutěživost ctíme fair play. Na téma evropské kultury jsem toho napsala hodně, naposledy tady PÁR SLOV O MULTIKULTURNÍ EVROPĚ I O SHAKESPEAROVI A DANTEM.

Jak se to stalo, že si platíme neziskové organizace, aby ty se obrátily proti nám? Proti našim národům, proti naší kultuře, naším zájmům?

Kéž by to nebyly jen plané sliby a některý politik měl opravdu koule řádně protřídit všechny ty genderové neziskovky, ty co se živí budováním cenzury a ukrajování z naší svobody.

Amnesty International

Patřila jsem mezi ty, kteří posílali peníze. Nic ohromného, vždy to byla částka, kterou jsem si mohla dovolit a vždycky jsem si vybrala účel, který mi přišel ušlechtilý a humánní. S tím, jak je čím dál více zřejmé, že poslat peníze nějaké nadaci vlastně často podporujete přesně to, co jste chtěli pomoct vymýtit – peníze na rozvojovou Afriku spolknou diktátoři, peníze na léky dětem třetího světa si rozeberou gangy a mafie… Už neposílám.

Je to pár let co jsem kdesi natrefila na kampaň Amnesty International. Už si přesně nepamatuju o co v ní konkrétně šlo, co se mi ale na AI zalíbilo, že popíšou jednotlivý příběh jednoho člověka, a vyzvou vás, ať podepíšete. Jen to. Tím, že “nás” budou tisíce a deseti tisíce, opravdu je dohledatelné, že Amnesty International dosáhla změny. Nespravedlivě odsouzené k smrti přežili. Političtí vězni byli propuštěni. A tak dále.

Jenže…

Jak se člověk začal zajímat o téma neziskovek, pročítat si příběhy těch, kteří od nich odešli a jejich důvody, bylo víc než jasné, že ani v AI to není černobílé. A tak jsem na jejich “Jitko, potřebujeme tě” reagovala méně a méně. Až mi napsali. Celí zvědaví se ptali, co se děje, že ode mne dlouho neslyšeli.

Tak jsem jim to hezky na rovinu pověděla.

Nazvala jsem Amnesty International rasisty. Protože chrání všechny ve světě, ale doma, ve Velké Británii nechali léta zneužívat tisíce britských dětí, jen proto že tak jako policie, tak jako úředníci, I oni se báli, že je nařknou z rasismu. Vyčetla jsem jim, že v jejich očích mají migranti přišlí ze třetího světa docela víc práv, než místní. A co už je jiného než rasismus, než pozitivní rasová diskriminace?

Neodpověděli.

Nečekala jsem to.

Emaily jsem skoro přestala dostávat.

Občas nějaký přišel a občas jsem dokonce “přikročila k akci” a podepsala se pod petici. Třeba u kauzy sudánské dívky Noury, kterou měli popravit za to, že zabila manžela. Jenže ho zabila poté, co ji brutálně znásilnil. Zatímco jeho příbuzní ji drželi.

Jen před pár dny jsem AI napsala podruhé. Bylo to hned potom, co jsem shlédla live stream Tommyho Robinsona, kde vysvětloval, že má jít znovu k soudu a hrozí mu ještě vyšší trest než původně. O tom jsem psala tady TOMMY ROBINSON ZNOVU U SOUDU. JESTLI SE VRÁTÍ DO VĚZENÍ, ASI TAM ZEMŘE, je tam také skoro 2 hodinové video s českými titulky rozhovoru Tommyho, kde popisuje brutální podmínky ve vězení i ilegální průběh procesu, kdy ho během pár minut odsoudili ke 13 měsícům vězení za něco, co vůbec prokazatelně nespáchal.

Takže jsem znovu napsala Amnesty International. Stejně jako mnoho dalších. Chtěla jsem vědět, jestli chystají nějak podpořit politického vězně Tommyho ve vlastní zemi.

Oni odpověděli. Prý že nemají zdroje celou kauzu sledovat, proto v tuhle chvíli nemůžou komentovat. Prý ale souhlasí, že každý má právo na fér proces. Wow.

A teď se podívejte na ty rozporuplné pocity. Opravdu mi vadí jejich pokrytectví a ignorance v tom, co se pod hlavičkou multikulturismu, rozuměj islámu, děje přímo v Británii, kde sídli. Nemám tolik slov a slin, kterými bych vyjádřila hnus a opovržení, vztek a beznaděj, že dopustili mnohaleté znásilňování britských holčiček muslimskými gangy Pákistánců. Jen proto, že ozvat se by bylo rasistické a tak znásilňování bezbranných dětí pro ně byla schůdnější alternativa.

Jenže, nebudu úplně stejně pokrytecká, pokud jen díky tomu budu ignorovat jejich emaily nebo AI rovnou požádám, ať si mne vyškrtnou ze svého mail listu? Většinou jsou to zase ženy a dívky, kterým je často v muslimských zemí činěna obrovská nespravedlnost a ničí jejich život, pokud o něj rovnou nemají přijít. A teď mi řekněte, jedno kliknutí a vyplnění jména, být součástí desítek tisíc lidí, kteří můžou pomoci jen tím, že se podepíší.

Tím ale zároveň podporuji Amnesty International, kteří dokud budou mít lidi, co na jejich kampaně hodlají reagovat, nemají potřebu cokoli měnit. Můžou snad i mít pocit, že to dělají dobře.

To je kurva dilema.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Jitka Moody

 

jitka-prikrylova8629960_0

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (33 votes, average: 4,88 out of 5)
Loading...