Návštěva nechtěného strýčka

Erdoğan přijel, rozvířil atmosféru, odjel. Zanechává za sebou v SRN kolektivní bolest hlavy.

Tři dny, které turecká hlava státu strávila v Německu, byly provázeny řadou menších skandálů. Žádný veleotřes se nekonal, nečisté detaily jednotlivých událostí však o charakteru turecko-německých vztahů vypovídaly velmi dobře.

Hned první den v Berlíně pozdravil Erdoğan svoje fanoušky tzv. Rabia-pozdravem (čtyři vztyčené prsty se schovaným palcem), což je pozdrav Muslimského bratrstva. Oni mu zase odpovídali „vlčím čenichem“, symbolem nacionalistické organizace Šedých vlků.

… a krátké video Weltu, ukazující jeho příznivce v Kölnu, jak dělají totéž. Malilinko sudetská atmosféra, když už máme to smutné výročí.

Ze společné tiskové konference tureckého prezidenta a kancléřky byl ochrankou vyveden německý novinář tureckého původu Ertugrul Yigit za to, že na sobě měl tričko s výrazným tureckým nápisem „Svobodu novinářům v Turecku“. Původní zpráva říkala, že na sebe připoutával pozornost pokřikem, ale pozdější články tvrdí, že před zásahem ochranky jen vestoje fotografoval. (Akreditaci na konferenci měl.)

Video bohužel ukazuje jen druhou půlku věci, takže nevíme, co se přesně stalo předtím. Po zásahu Erdoğan odměnil kancléřku jedním ze svých vzácných úsměvů.

(Myšlenka bokem: lidé od fochu spolu moc nedrží. Kdyby po tomhle výstupu odešli všichni reportéři, mohli by si oba politici strčit celou konferenci … za klobouk.)

Následoval slavnostní večerní banket u prezidenta Steinmeiera, kam se ve vzácné shodě nedostavila řada pozvaných politiků, rovněž představitelé Zelených, Linke a AfD. Neobjevila se ani kancléřka sama. Přišli tím o neočekávané a poněkud trapné divadlo. Steinmeier, který mluvil první, požadoval propuštění vězněných tureckých novinářů. Erdoğan mu na to ve své řeči odpověděl, že jsou to všichni teroristi, kdo že se vůbec takových lidí může zastávat, a že v Německu pobíhají na svobodě stovky až tisíce teroristů.

(Což si myslím, že nemá tak úplně nepravdu – z Islámského státu se do Evropy dostala spousta podivných jedinců – ale většině z nich Turecko maximálně tak požehnalo na další cestu.)

Zároveň požádaly turecké úřady Němce o zatčení a vydání 69 „teroristů“, mezi nimi Cana Dündara, bývalého šéfredaktora deníku Cumhuriyet. Tento seznam se v pondělí 1.10. rozrostl na 136 jmen. Žádosti jsou doprovázeny fotografiemi zájmových osob v místech jejich bydliště v Německu – tichý to náznak, že turecká tajná služba v Německu je velmi dobře informovaná.

Zlatým hřebem prezidentovy návštěvy mělo být otevírání velkomešity v Kolíně nad Rýnem, kterou spravuje organizace DiTiB, pobočka tureckého vládního úřadu pro náboženské záležitosti Diyanet.

Svatostánek má kapacitu 1100 věřících a svým charakterem mi připomíná báseň, za jejíž recitaci kdysi ještě sekulární turecká justice zavřela Erdoğana na pár měsíců do vězení.

„Mešity jsou naše kasárna,

kupole jsou naše helmy,

minarety jsou naše bajonety

a věřící naši vojáci.“

Vzhledem k tomu, že náboženská organizace DiTiB, která akci zastřešovala, neposkytla kolínskému magistrátu prakticky žádnou spolupráci v zajištění organizační a bezpečnostní služby, zakázalo městokonání velkého shromáždění kolem mešity samotné. Do uzavřené oblasti se dostali jen lidé s osobními pozvánkami.

Dav prezidentových fanoušků zaplnil aspoň okolní ulice a krátil si čas, mimo jiné, skandováním hesla (live ticker 15:04) „My jsme vojsko a náš vůdce právě přichází!“ Asi tu výše zmíněnou básničku také mají rádi. (Twitter-video z místa. To si opravdu pusťte, a se zvukem. Opět tak trochu minisudetská atmosféra.)

Nějaká statečná duše vyvěsila z okna (Twitter-video) protierdoğanovský transparent a přítomná policie měla dost práce s tím, udržet klid; došlo i na házení kamenů a transparent byl nakonec stržen. Obecně bylo protestujících málo. Na velké ploše u Deutscher Werft, která byla protestujícím vyhrazena, se sešlo jen něco přes tisíc lidí, ačkoliv očekáváno bylo cca 5 tisíc protestujících.

Kolínská primátorka Henriette Reker měla při otevírání mešity také být. Odvolala však svoji účast na poslední chvíli, když vyšlo najevo, že Turci sice stojí o její přítomnost na pódiu, ale nechtěli se vyjádřit k tomu, zda jí umožní promluvit či ne. Dnes říká primátorka novinám Die Welt, že DiTiBu schází „dostatečný respekt“ k německým politickým institucím. Na ja,na.Nemůžu říci, že by mě to moc překvapilo. V erdoğanovském společenském žebříčku proti ní mluví hned dvě významné okolnosti: je nevěřící a je žena.

Turecké bezpečnostní síly, provázející prezidenta, si asi spletly Kolín s Istanbulem, protože na jednom místě převzaly – nedovoleně – pravomoci německé policie a uzavřely ulici červenobílou policejní páskou. Tento stav trval zhruba 90 minut, teprve poté si po naléhání německých kolegů milí Turci svoji pásku zase sbalili a odešli.

Nyní je tedy Erdoğan zpátky doma v Ankaře, návštěvu sám hodnotí jako „úspěšnou“. Zanechal po sobě, kromě otevřené mešity DiTiBu, ještě zjištění, že turecké ministerstvo vnitra šíří speciální aplikaci pro smartphony, s jejíž pomocí lze, mimo jiné, „naprášit“ uživatele sociálních sítí za vyjádření nevhodného postoje k Turecku či prezidentovi samotnému. (Anglický zdroj.) Funguje celosvětově. Jsem zvědav, zda ji po tomto zjištění Google Play či Apple Store odstraní.

Pár úvah na závěr.

Před deseti lety, kdy probíhaly politické boje o to, zda se megamešita v Kolíně nad Rýnem má stavět nebo ne, byli odpůrci běžně označováni za „Rechte„, pravičáky. Například 16.6.2007 se konaly dvě demonstrace, jedna proti mešitě a druhá pro ni. K té druhé cituji ze zprávy veřejnoprávního vysílače WDR:

„“Odbory, křesťanské církve, turecko-islámská zastřešující organizace a většina stran – od FDP až po Linke – podporují stavbu mešity a demonstrují za mírové multikulturní společné soužití.“

a

„Demonstrace proti mešitě je dnes zdaleka nejmenší. Je chráněna bariérou jízdních policistů. Zpoza bariéry skanduje druhá strana: „My jsme Kolíňané, vy ne.“

Nyní se píše rok 2018. Ukázalo se, že ti, kdo tehdy varovali před výstavbou onoho svatostánku, měli větší schopnost rozeznat varovné signály včas; že zkrátka byli prozíravější. Z oněch tehdejších fandů „velkého integračního projektu“ se k němu dnes nehlásí nikdo, ani představitelé CDU, ani SPD, ani FDP, ani Linke.

Jenže politická korekce se nedostavila, jenom ještě větší korektnost.

Neslyšel jsem, že by se někdo z těch tehdejších organizátorů demonstrace za mírové multikulturní společné soužití omluvil obyvatelstvu za to, že kvůli své naivitě pomohl na svět velkým duchovním kasárnám autoritářského režimu, kolem kterých se scházejí zástupy nadšeně skandujících „vojáků“. Místo toho se v médiích a v politických debatách stále ještě nálepkuje.

Definice šílenství je dělat tu samou věc a očekávat jiný výsledek. Tehdejšínálepkování, které znemožnilo racionální debatu, mělo za následek stavbu budovy, která teď slouží diktátorovi z Malé Asie jako užitečné organizační centrum jeho lidí v cizině. Můžeme jedině odhadovat, jaké zajímavé následky bude během deseti let mít to dnešní nálepkování.